ECLI:CZ:US:2022:1.US.1345.22.1
sp. zn. I. ÚS 1345/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Slavěny Walterové, zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti II. výroku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2022 č. j. 15 A 107/2019-91, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jí byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka se žádostí ze dne 23. 1. 2019 domáhala po Krajské hygienické stanici Ústeckého kraje (dále jen "povinný subjekt") poskytnutí informací o (zjednodušeně řečeno) projektovaném objemu zpracovaného dřeva a době provádění příčného dělení řeziva v blíže určeném pilařském závodu. Povinný subjekt žádost odmítl rozhodnutím ze dne 14. 3. 2019 č. j. KHSUL 11455/2019. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 8. 4. 2019 č. j. MZDR 15117/2019-2/PRO zamítl odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí povinného subjektu. Následně stěžovatelka uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla správní žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud").
3. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím zrušil uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení (I. výrok) a uložil mu zaplatit vedlejší účastnici 4 705 Kč na nákladech soudního řízení (II. výrok). Podle krajského soudu správní orgány odmítly poskytnout informace, ačkoli proto nebyly dány důvody. Přestože stěžovatelka byla v soudním řízení úspěšná, krajský soud jí nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení s odkazem na §60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Krajský soud stěžovatelce přiznal právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku a hotových výdajů, nikoli však za právní zastoupení.
4. Podle krajského soudu se stěžovatelka spolu se svým příbuzným a právním zástupcem, který je rovněž jejím příbuzným, obracejí na správní soudy a správní orgány opakovaně ve věci žádostí o informace o uvedeném pilařském závodu, který se nachází v blízkosti jejich bydliště (67 žalob stěžovatelky). V některých věcech požaduje informace, které dříve požadoval jeden z jejich příbuzných. Obdobně se obrací i na jiné orgány veřejné moci. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2019 č. j. 14 A 80/2019-34 je skutečným motivem žadatelů (stěžovatelky a jejích příbuzných) zahlcení orgánů veřejné moci, spíše než kontrola jejich činnosti podle zásad práva na informace. Krajský soud zdůraznil, že jeho úlohou je chránit veřejná subjektivní práva, nikoli "napomáhat některým osobám k tvorbě zisku na úkor protistrany, kterou tyto osoby zahlcují podáními ...". Stěžovatelka a její příbuzní vedou "spor pro spor".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí s moderací nákladů řízení ve svůj neprospěch. Tvrdí, že její procesní aktivita je motivována zájmem na nerušeném užívání rekreačního objektu v blízkosti uvedeného pilařského závodu, který produkuje hluk v rozporu s právními předpisy. Stěžovatelka se domáhá po orgánech veřejné moci, aby zjednaly nápravu; ty jsou přitom již více než 9 let nečinné. Jejím zájmem není toliko obohatit se na tzv. přísudku. Stěžovatelka proto zdůrazňuje, že účelem jejích žádostí o informace bylo opatřit podklady, které umožní posoudit vliv závodu na zákonem chráněné zájmy, aby je pak mohla uplatnit ve správních řízeních, a dále podklady, které jí umožní upozorňovat na porušování hmotněprávních i procesních předpisů, aby se pak mohla domáhat se nápravy.
6. Co se týče nyní posuzované věci, účelem žádosti o informace bylo provést vlastní šetření, zda povinný subjekt při schvalování provozu pilařského závodu zohlednil technologické změny. To však krajský soud při rozhodování o nákladech soudního řízení nezohlednil, konkrétními důvody její žádosti se nezabýval. Dále stěžovatelka tvrdí, že ve většině řízení byla úspěšná. Krajský soud proto o nákladech soudního řízení rozhodl svévolně a svůj závěr nedostatečně odůvodnil. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015 č. j. 10 As 112/2015-54 samotná mnohost žádostí bez dalšího nemůže založit závěr o zneužití práva žadatelem. Obdobné se podává z komentářové literatury. Konečně stěžovatelka tvrdí, že krajský soud se snaží odepřít jí právo na náhradu nákladů dlouhodobě. Vyvíjí na ní ekonomický tlak, aby se na něj neobracela, přestože je jeho posláním chránit (i její) veřejná subjektivní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ve věci stěžovatelky jde o problematiku nákladů řízení. K ní se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádně vedeného soudního řízení totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v situacích interpretace a aplikace zákonných ustanovení, v nichž je obsažen prvek svévole.
10. Taková situace v nyní posuzované věci nenastala. Úvahy krajského soudu v tomto směru jsou přiměřeně odůvodněny a nelze jim upřít racionálně-logický základ. Pro Ústavní soud je rozhodné, že byť se krajský soud nezabýval v konkrétnostech účelem žádosti o informace v nyní posuzované věci (ze dne 14. 3. 2019), jeho argumentace podstatu námitek vznesených stěžovatelkou vypořádává a reaguje na ně věcně. Z odůvodnění v záhlaví uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že nejde jen o počet řízení, která stěžovatelka a její příbuzní vedou, nýbrž i obsah jejich četných procesních úkonů. Nelze proto stěžovatelce přisvědčit, že krajský soud nezohledňuje konkrétnosti nyní posuzované věci.
11. Pro Ústavní soud je dále rozhodné, že krajský soud využil své moderační oprávnění toliko omezeně, tj. procesně úspěšné stěžovatelce sice nepřiznal náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení, avšak přiznal jí náhradu za vynaložený soudní poplatek a hotové výdaje. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ve věci neshledal extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel nebo svévolnou interpretaci či aplikaci zákona. Odůvodnění napadeného rozhodnutí není excesivní ani nepřesvědčivé. Konečně je nutné zdůraznit, že Ústavní soud se obdobnou argumentací stěžovatelky a jejich příbuzných zabýval v usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 2075/21 a ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2054/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Shledal, že jejich ústavní stížnosti jsou rovněž zjevně neopodstatněné. Uvedené věci se přitom v rozhodných skutečnostech od věci nyní posuzované neliší. Ústavní soud proto pro úplnost na odůvodnění uvedených usnesení odkazuje.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu