ECLI:CZ:US:2022:1.US.1370.22.1
sp. zn. I. ÚS 1370/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ML Group s. r. o., sídlem Chabařovická 1796/13a, Praha 8 - Kobylisy, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 2022 č. j. 6 Afs 343/2020-43 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2020 č. j. 5 Af 18/2018-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") zajišťovacím příkazem ze dne 6. 3. 2017 č. j. 1702642/17/2008-80541-109351 stěžovatelce uložil povinnost zajistit úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") složením jistoty ve výši 3 893 441 Kč. Správce daně shledal, že se stěžovatelka zapojila do obchodů, u kterých existuje obava, že z nich nebude uhrazena DPH. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky uvedené rozhodnutí správce daně potvrdil rozhodnutím ze dne 13. 4. 2017 č. j. 17757/17/5100-41458-711929. K žalobě stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 9 Af 21/2017-84 uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 25. 2. 2020 č. j. 4 Afs 82/2019-61 zrušil uvedený rozsudek městského soudu. Městský soud poté rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. 9 Af 21/2017-125 žalobu stěžovatelky zamítl. Nejvyšší správní soud řízení o následné kasační stížnosti stěžovatelky zastavil usnesením ze dne 7. 12. 2020 č. j. 4 Afs 321/2020-41 pro nezaplacení soudního poplatku. Uvedená rozhodnutí nejsou předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti.
1. Mezitím správce daně rozhodnutím ze dne 26. 7. 2017 č. j. 5028601/17/2008-52524-110349 rozhodl, že stěžovatelka je podle §106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nespolehlivým plátcem DPH, poněvadž nesplnila povinnost uloženou jí zajišťovacím příkazem. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 26. 3. 2018 č. j. 1278/18/5300-2144-711671 k odvolání stěžovatelky potvrdil uvedené rozhodnutí správce daně a odvolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka brojila žalobou.
1. Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem. Podle městského soudu šlo o to, zda jsou naplněny předpoklady §106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Městský soud zdůraznil, že správce daně uložil stěžovatelce povinnost složit jistotu, poněvadž shledal, že existují obavy o jejím zapojení do podvodného řetězce. Stěžovatelka se vědomě zbavovala finančních prostředků na svých účtech (v řádu dní je převáděla na jiné účty nebo vybírala v hotovosti), neexistují objektivní překážky, které stěžovatelce bránily složit jistotu. Porušila proto povinnost spojenou se správou daně a předpoklady uvedeného ustanovení jsou naplněny. Porušení daňových povinností stěžovatelkou bylo správními orgány hodnoceno i ve vztahu k dosavadním zkušenostem se stěžovatelkou.
2. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Přitom zdůraznil, že pro naplnění hypotézy §106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. není nutné kumulativní porušení jak hmotněprávní, tak procesněprávní povinnosti, jak se stěžovatelka domnívá. V nyní posuzované věci orgány finanční správy shledaly závažné porušení povinnosti vztahující se ke správě daně (podle uvedeného ustanovení) spočívající v nesložení jistoty podle zajišťovacího příkazu správce daně, který vydal v souvislosti se zapojením stěžovatelky do obchodů, u nichž hrozí, že nebude uhrazena daň. Orgány finanční správy zhodnotily intenzitu pochybení a neshledaly existenci objektivních překážek bránících stěžovatelce ve splnění povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti přitom nezpochybňuje závěry správce daně o povaze a intenzitě porušení jejích povinností, nýbrž brojí proti samotnému vydání zajišťovacího příkazu. V nyní posuzované věci však oprávněnost zajišťovacího příkazu rozhodná není (srov. rozsudky ze dne 3. 10. 2020 č. j. 8 Afs 71/2018-38 a ze dne 10. 9. 2020 č. j. 8 Afs 205/2018-59), a to tím spíše, zkoumaly-li správní soudy k žalobě stěžovatelky oprávněnost zajišťovacího příkazu v jiném řízení (sub 2), a zajišťovací příkaz v něm obstál.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím správce daně, že je nespolehlivým plátcem. Stěžovatelka trvá na tom, že pro takové rozhodnutí musí plátce porušit povinnosti hmotněprávního charakteru, ale také povinnosti procesního charakteru. Podle stěžovatelky "lze ... zopakovat, že nedošlo k naplnění podmínek, za kterých by správce daně byl oprávněn vydat rozhodnutí o nespolehlivém plátci". Stěžovatelka dodává, že podle důvodové zprávy k zákonu č. 235/2004 Sb. institut rozhodnutí o nespolehlivém plátci DPH nesmí sloužit k sankcionování formálních pochybení daňového subjektu bez dopadu na správu a výběr daní. Mělo by jít o nástroj v boji proti daňovým únikům. Dále stěžovatelka trvá na tom, že správce daně neměl důvod vydat zajišťovací příkaz ze dne 6. 3. 2017. Zpochybňuje závěry správce daně, že se jakkoli zapojila do podvodného řetězce. Jeho závěr je založen toliko na domněnkách, že "jakýsi obchod je podivný".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
1. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti směřují zaprvé proti oprávněnosti zajišťovacího příkazu správce daně ze dne 6. 3. 2017. Jak se podává z kasační stížnosti stěžovatelky, kterou si Ústavní soud vyžádal, stěžovatelka totožnou argumentaci uplatnila již u Nejvyššího správního soudu (znění kasační stížnosti a ústavní stížnosti je v dané části totožné). Nejvyšší správní soud se přitom v napadeném rozsudku s argumentací stěžovatelky vypořádal; odkázal na rozhodnutí správních soudů v jiném řízení, ve kterém oprávněnost zajišťovacího příkazu k žalobě stěžovatelky přezkoumaly, a uvedl, že v nyní posuzované věci tyto skutečnosti rozhodné nejsou, k čemuž odkázal na svou rozhodovací praxi. Uvedené závěry jsou srozumitelně odůvodněné, nelze jim upřít racionálně-logický základ a nejsou svévolné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedenou argumentaci nereflektuje; nepřináší proti ní žádné věcné (natož ústavněprávní) argumenty. Za dané situace Ústavní soud nemá důvod uvedené závěry zpochybňovat, protože není jeho úlohou zabývat se bez dalšího věcnými závěry (správních) soudů.
1. Jde-li o tvrzení o výkladu a použití §106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., argumentace stěžovatelky směřuje zejména k zohlednění účelu dané právní úpravy k zamezení daňových úniků, a k tomu, že je z toho důvodu výklad zastávaný správními soudy nepřiměřeně extenzivní. I s touto argumentací se správní soudy v napadených rozsudcích vypořádaly, poněvadž pro ně bylo rozhodné, že porušení povinnosti stěžovatelky složit zálohu se týkalo možného zapojení do podvodného řetězce spojeného s daňovými úniky. Okolnosti nyní posuzované věci nenasvědčují, že správce daně stěžovatelku "sankcionuje jako běžného plátce".
2. Lze proto shrnout, že Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech správních soudů neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti, nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Napadená rozhodnutí jsou projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu