ECLI:CZ:US:2022:1.US.1382.22.1
sp. zn. I. ÚS 1382/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, sídlem V Malé Doubravce 1242/27, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2022 č. j. 26 Cdo 3568/2021-246, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2021 č. j. 15 Co 475/2020-82 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. října 2020 č. j. 64 EXE 1692/2020-37, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., sídlem K Letišti 1019/6, Praha 6 - Ruzyně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v řízení o vyklizení pozemků č. parc. X1, X2, X3, X4 a X5 v k. ú. Hostivice napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 19. 8. 2020 na zastavení exekuce, jejímž provedením obvodní soud pověřil dne 7. 7. 2020 č. j. 64 EXE 1692/2020-12 soudního exekutora Mgr. Jana Beneše, Exekutorský úřad Praha-západ. Obvodní soud dovodil, že exekuce v této věci byla nařízena opodstatněně, neboť stěžovatel dobrovolně nesplnil v celém rozsahu svoji povinnost vyplývající z vykonatelného exekučního titulu. Exekuční řízení bylo tedy zahájeno důvodně, a proto podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nejsou dány. Dále obvodní soud rozhodl, že s ohledem na uvedené je stěžovatel povinen nést náklady tohoto řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud se především neztotožnil s námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice jako oprávněná neprokázala způsobem předvídaným v §256 o. s. ř., že je právním nástupcem obchodní společnosti Český Aeroholding, a. s. Městský soud připustil, že vedlejší účastnice v exekučním návrhu uvedla, že je právním nástupcem jmenované společnosti, avšak tuto informaci nedoložila. Z výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., nynější vedlejší účastnice, však lze tuto skutečnost zjistit, přičemž nahlédnutím do sbírky listin této společnosti je možné ověřit, že vedlejší účastnice se stala právním nástupcem obchodní společnosti Český Aeroholding, a. s., na základě Projektu fúze sloučením ze dne 5. 6. 2018, kdy tato listina obsahuje ověřené podpisy všech subjektů zúčastněných v tomto právním úkonu. Notářský zápis ze dne 20. 8. 2018, NZ 1072/2018, N 724/2018, sepsaný Mgr. Richardem Brázdou, notářem, sídlem v Brně, pak osvědčuje, že vedlejší účastnice se na základě Plánu fúze sloučením stala právním nástupcem zaniklé společnosti Český Aeroholding, a. s. Uvedené listiny splňují požadavky §256 o. s. ř., a za dané situace je podle městského soudu bezpředmětné, aby soudní exekutor vedlejší účastnici vyzýval k doložení jejího právního nástupnictví, když tuto skutečnost lze zjistit z veřejně přístupného obchodního rejstříku. Soudní exekutor proto nepochybil, požádal-li exekuční soud o své pověření k vedení dané exekuce, aniž vedlejší účastnici výslovně vyzval k doložení jejího právního nástupnictví. Městský soud dodal, že nedoložení právního nástupnictví samo o sobě ještě není důvodem pro zastavení exekuce, neboť jde o odstranitelný nedostatek podmínek řízení. Ani další odvolací námitky stěžovatele neshledal městský soud důvodnými. Stěžovatel dovozuje podmínky pro zastavení exekuce z právních jednání, která učinil ještě před vydáním exekučního titulu. Skutečnosti, z nichž dovozuje, že není vlastníkem materiálu nacházejícího se na pozemcích, které má vyklidit, stejně tak charakter tohoto materiálu, mu byly známy. Své námitky, které v tomto směru nyní uplatňuje v exekučním řízení, tak měl uplatnit již v řízení nalézacím. Městský soud proto uzavřel, že stěžovatel svými námitkami směřuje k přezkoumání správnosti exekučního titulu, což je v exekučním řízení nepřípustné.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl, neboť dovolání není podle §237 o. s. ř., přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou, že vedlejší účastnice neprokázala podle §256 o. s. ř., přechod práva z exekučního titulu, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž nevymezil otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se městský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ale vytýká mu jen, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení přitom může Nejvyšší soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237 - 238a o. s. ř.). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že v předmětné věci právní nástupnictví vedlejší účastnice jako oprávněné vyplývá bez jakýchkoli pochybností z obsahu veřejně dostupného obchodního rejstříku. Nedoložila-li vedlejší účastnice řádně [způsobem uvedeným v §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů], že na ni přešla práva z exekučního titulu, a Nejvyšší soud (obvodní soud) ji nevyzval, aby tak učinila (nesplnil svou poučovací povinnost), zatížil sice řízení vadou, tato vada však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Samotná skutečnost, že vedlejší účastnice již v návrhu na zahájení exekučního řízení nedoložila právní nástupnictví způsobem uvedeným v §36 odst. 4 exekučního řádu, není důvodem pro zastavení exekuce.
5. Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda na základě notářského zápisu sepsaného Mgr. Martinem Říhou, notářem, sídlem v Praze, dne 9. 10. 2020, došlo k právnímu nástupnictví na straně povinného (který tak již není vlastníkem materiálu, který má být v exekučním řízení z předmětných pozemků odstraněn). Nejvyšší soud stěžovateli sice přisvědčil, že tento notářský zápis byl sepsán až po vydání exekučního titulu, a proto soudu nic nebránilo se jím zabývat. Podle Nejvyššího soudu současně nelze přehlédnout, že jeho obsahem je souhlasné prohlášení stěžovatele a společnosti STAZ co., s. r. o., o zániku kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 (předmětem prodeje byl materiál, jenž má být z daných pozemků odstraněn). Tedy zánik závazkového vztahu dohodou smluvních stran (tzv. dissolucí). S ohledem na dobu uzavření kupní smlouvy se i dohoda o zrušení tohoto závazku řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013. Podle ustálené judikatury dohodu o zrušení závazku [§572 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník")], je možné uzavřít pouze ve vztahu k závazku, který doposud nezanikl. Protože notářský zápis ze dne 9. 10. 2020 byl sepsán až poté, co došlo ke splnění závazku z předmětné kupní smlouvy, nemohla být platně uzavřena dohoda o zrušení závazku, a proto ani tato dohoda (která je obsahem notářského zápisu) nemůže být důvodem zastavení exekuce. Rozhodnutí městského soudu je tak v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tím, že předmětná exekuce nebyla na jeho návrh zastavena, obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy oproti legitimnímu očekávání stěžovatele a v rozporu s §588 a §133 odst. 1 občanského zákoníku uzavřely, že stěžovatel nemohl ujednáním s obchodní společností STAZ co., s. r. o., platně zrušit kupní smlouvu ze dne 28. 3. 2001, protože ta v té době již byla splněna, a proto mu i nadále svědčí vlastnické právo k "haldě" materiálu na pozemcích, které má podle exekučního titulu vyklidit. Stěžovatel je přesvědčen, že ve svém právu zrušit kupní smlouvu ze dne 28. 3. 2001 nebyli on ani obchodní společnost STAZ co., s. r. o., nijak omezeni, protože tato smlouva splněna nebyla, neboť nedošlo k odevzdání, "fyzickému oddělení od celého tělesa haldy a předání stavebního materiálu", který měl být podle jejích ujednání předmětem převodu, do vlastnictví stěžovatele. Právě za takového stavu mohlo ve shodě stěžovatele a obchodní společnosti STAZ co., s. r. o., dojít, a také došlo, k platnému zrušení kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně důvodnosti jeho návrhu na zastavení exekuce. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů a stěžovatel se svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti pohybuje výhradně na úrovni podústavního práva. Tím staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. V této souvislosti se Nejvyšší soud podrobně zabýval a dostatečně vypořádal i s námitkami stěžovatele, že vedlejší účastnice neprokázala podle §256 o. s. ř., přechod práva z exekučního titulu, jakož i s námitkou týkající se právního nástupnictví na straně povinného (viz sub. 4 a 5). Jen pro úplnost považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud přitom podal ústavně konformní výklad §572 odst. 2 občanského zákoníku upravujícího zánik závazkového vztahu tzv. dissolucí. Ve smyslu uvedeného ustanovení uzavření dohody, že závazek nebo jeho část se ruší, je možné jen u nesplněného závazku. Podmínky tohoto ustanovení však nebyly splněny, neboť notářský zápis ze dne 9. 10. 2020 byl sepsán až poté, co vlastnické právo bylo převedeno (předmět koupě byl odevzdán a kupujícím převzat; za této situace nemá význam "fyzické rozdělení haldy") a kupní cena zaplacena, tedy došlo ke splnění závazku z předmětné kupní smlouvy. Z tohoto důvodu nemohla být platně uzavřena dohoda o zrušení závazku, která tak nemůže být důvodem zastavení exekuce. Navíc jde o aplikaci podústavního práva, k jehož výkladu jsou oprávněny i povinny obecné soudy.
12. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
13. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu