ECLI:CZ:US:2022:1.US.1417.22.1
sp. zn. I. ÚS 1417/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jana Šindlera, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2022 č. j. 9 As 229/2021-33 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2021 č. j. 65 A 99/2020-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního závěru správních soudů, které dovodily, že tvrzeným zásahem nedošlo ke zkrácení stěžovatelových hmotných práv. Stěžovatel uvádí, že mu bylo znemožněno domoci se práv u nezávislého a nestranného soudu, přestože byl provedením nepovolených udržovacích prací přímo jako vlastník bezprostředně sousedícího pozemku dotčen na svých právech. Stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky mu byla nejen odepřena ochrana vlastnického práva, ale též předurčena nemožnost obrany v případě, že v budoucnu dojde ze strany vedlejšího účastníka k provedení dalších nepovolených prací na předmětné stavbě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") žalobu proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v nezahájení řízení o odstranění stavby - udržovacích prací, která nebyla povolena ani v opakovaném stavebním řízení. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl pro nedostatek jeho aktivní legitimace. Nejvyšší správní soud následně zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Přestože stížnost postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí. Nenalezl v nich však vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními stavebního zákona a soudního řádu správního. Jejich závěr o nedotčení hmotných práv stěžovatele je řádně odůvodněn.
Ústavní soud respektuje názor Nejvyššího správního soudu, že vadí-li stěžovateli ve skutečnosti průchod osob přes jeho pozemek, pak řízení o odstranění stavby spočívající pouze ve výměně oje, zadní podvalnice a dřevěného schodiště, není z povahy věci tím řízením, jímž by mohla být jeho práva ochráněna. Ani případné rozhodnutí o odstranění stavby - udržovacích prací, jehož se stěžovatel zásahovou žalobou domáhal, by se netýkalo jeho hmotných subjektivních práv ve smyslu jejich dotčení, resp. prosazení jejich ochrany.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva lze obecně charakterizovat jako zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu