ECLI:CZ:US:2022:1.US.1419.22.1
sp. zn. I. ÚS 1419/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vrtišky, zastoupeného Mgr. Janou Jevtić, MBA, advokátkou, sídlem Spálená 87/11, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022 č. j. 33 Cdo 2137/2021-376, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 28 Co 64/2020-341 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19. prosince 2019 č. j. 3 C 141/2018-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Jany Vrtiškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že vlastníkem pozemku parc. č. X1, jehož součástí je budova č. p. X2, rodinný dům, a pozemku parc. č. X3, a to se všemi jejich součástmi a příslušenstvím, vše v k. ú. Libečov, v obci Ch. (dále jen "předmětné nemovitosti") je vedlejší účastnice jako žalobkyně (výrok I.). Stěžovateli jako žalovanému okresní soud uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Okresní soud na věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen zákon č. 89/2012 Sb.), neboť podle jeho názoru právo dárce odvolat dar pro nevděk obdarovaného podle §2072 zákona č. 89/2012 Sb., není právem z porušení darovací smlouvy, ale právem sui generis. Přitom konstatoval, že stěžovatel zasílal vedlejší účastnici opakovaně hrubé a urážlivé SMS, ve kterých ji označil za "zlodějku, ubožačku, okupantku" apod. Takové chování je podle okresního soudu nepřijatelné a je v příkrém rozporu s dobrými mravy. Toto chování stěžovatele bylo navíc dlouhodobé (v řádu minimálně několika let), přičemž z vystupování stěžovatele před soudem okresní soud dovodil, že u stěžovatele neproběhl ani náznak sebereflexe. Okresní soud proto uzavřel, že podmínky stanovené zákonem č. 89/2012 Sb., pro odvolání daru byly splněny, dar byl odvolán platně a vlastníkem předmětných nemovitostí je tedy vedlejší účastnice.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že vedlejší účastnice je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a to v rozsahu jedné ideální poloviny; v části o určení, že vedlejší účastnice je spoluvlastníkem druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí, soud žalobu zamítl (výrok I.). Současně krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud se neztotožnil s aplikací zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, provedenou okresním soudem v předmětné věci. V daném případě je totiž nezbytné hodnotit způsob, důvody a všechny okolnosti požadavku na vrácení daru podle právní úpravy účinné v době uzavření darovací smlouvy, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 40/1964 Sb.), tj. konkrétně podle §630 tohoto zákona, podle něhož se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Krajský soud shledal hrubě nemravným požadavek stěžovatele na vystěhování se vedlejší účastnice z předmětných nemovitostí, spojený s faktickými výhružkami. Jako hrubě urážlivé a hrubě porušující dobré mravy hodnotil krajský soud rovněž soustavné zasílání SMS stěžovatelem vedlejší účastnici. Krajský soud proto shledal důvody pro vrácení daru u vedlejší účastnice na základě výzvy ze dne 23. 4. 2014, avšak nikoliv na straně dalšího dárce, manžela vedlejší účastnice, podle výzvy ze dne 16. 4. 2014. Vedlejší účastnice se proto nestala vlastníkem nemovitostí jako celku, ale pouze jejich jedné ideální poloviny, a to okamžikem doručení výzvy ze dne 23. 4. 2018 stěžovateli (tj. dne 24. 4. 2018), kdy došlo k zániku darovacího vztahu mezi ní a stěžovatelem.
4. Proti rozsudku krajského soudu v části, jíž soud žalobu zamítl, podala vedlejší účastnice dovolání, na jehož přípustnost usuzovala z toho, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto, že rozsudek krajského soudu se mění tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy všech stupňů (výrok II.).
5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí především konstatoval, že krajský soud v posuzovaném případě (na rozdíl od okresního soudu) nepochybil, poměřoval-li zjištěný skutkový stav věci zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť darovací smlouva byla mezi dárci (vedlejší účastnicí a jejím manželem) a obdarovaným (stěžovatelem) uzavřena za jeho účinnosti, konkrétně dne 8. 10. 1996. Závěr, že vedlejší účastnice se může domáhat vrácení daru jako celku, požádal-li její zemřelý manžel za svého života o vrácení daru za splnění zákonných podmínek, nebyl dovolacímu přezkumu podroben, neboť nebyl dovoláním zpochybněn. Se závěrem krajského soudu, že výzva k vrácení daru, kterou vedlejší účastnice dne 16. 4. 2014 učinila společně se svým manželem, nesplňuje zákonné podmínky pro účinné odvolání daru, neboť v ní vytčené chování obdarovaného (stěžovatele) vůči dárcům (vedlejší účastnici a jejímu manželovi) nelze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., se Nejvyšší soud neztotožnil a úvahu krajského soudu v tomto směru hodnotil jako zjevně nepřiměřenou. Na rozdíl od krajského soudu byl Nejvyšší soud toho názoru, že v řízení zjištěné chování, které vedlejší účastnice spolu s manželem ve společné výzvě ze dne 16. 4. 2014 stěžovateli vytkli (skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci krajským soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný a Nejvyšší soud z něj vyšel), naplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů. Nejenže nepochybně koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi rodiči a dětmi, ale z hlediska závažnosti naplňuje znaky skutkové podstaty §630 občanského zákoníku. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel nerespektuje zřízené věcné břemeno doživotního užívání části darovaných nemovitostí dárců, sebestředně akcentuje své vlastnické právo, přičemž ignoruje, že sám se o jeho nabytí nezasloužil a vlastníkem nemovitostí by nebyl bez darovacího aktu. Nejvyšší soud proto uzavřel, že důvody pro vrácení daru uvedené ve výzvě ze dne 16. 4. 2014 jsou stejně závažné jako důvody uvedené ve výzvě ze dne 23. 4. 2018, které podle krajského soudu naplnily zákonné podmínky pro vrácení daru. Dovodil-li krajský soud opak, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly zjištěným skutkovým stavem odůvodňujícím odvolání daru jeho rodiči a intenzitou porušení dobrých mravů, které bylo vedlejší účastnicí tvrzeno. Podle stěžovatele soudy pochybily v tom, že není jasné, z jakého titulu se vedlejší účastnice dovolává odvolání daru. Soudy se nevypořádaly rovněž se stěžovatelovými námitkami k SMS komunikaci. Dále soudy nevyřešily otázku aktivní legitimace vedlejší účastnice vztahující se k celé předmětné nemovité věci a jejího práva domáhat se vrácení daru i za zesnulého manžela. Stěžovatel je toho názoru, že vedlejší účastnice není aktivně legitimována k tomu, aby se domáhala vrácení daru jako celku, tedy i za zesnulého manžela. Dále podle stěžovatele nebyla vyřešena otázka, jaký právní předpis má být na danou právní věc aplikován. Obecné soudy se rovněž nedostatečně zabývaly dobou, ve které je dárce oprávněn domáhat se vrácení daru. Podle stěžovatele vedlejší účastnici tato doba uplynula a soud měl odvolání daru odmítnout.
7. Stěžovatel namítá, že nebyly naplněny podmínky pro odvolání daru a stěžovatel tak byl protiprávně zbaven svého vlastnického práva, a to na základě pochybných SMS a na základě výpovědi nedůvěryhodné svědkyně. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, na řádné odůvodnění rozsudku a bylo mu odňato právo vyjádřit se, když Nejvyšší soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil, odkázal však na jiná tvrzení než rozsudek okresního soudu a aplikoval na věc jiný právní předpis než okresní soud, což je porušením práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatele není zřejmé, zda má být aplikován zákon č. 40/1964 Sb., nebo zákon č. 89/2012 Sb., a zda nedošlo změnou žalobních tvrzení ke změně žaloby.
8. Nejvyšší soud změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Okresní soud však posuzoval odstoupení od darovací smlouvy ze dne 23. 4. 2018 pro nevděk, podle zákona č. 89/2012 Sb., zatímco Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., konkrétně §630 tohoto zákona. Na jedné straně tak potvrdil rozsudek okresního soudu, ale v odůvodnění se odvolal na jiné skutkové okolnosti a na jiný právní předpis. Takové rozhodnutí je podle stěžovatele zmatečné a odporuje právu na spravedlivý proces a řádné odůvodnění rozsudku. V žalobě tak bylo tvrzeno odvolání daru z jiného titulu, než bylo uznáno Nejvyšším soudem. Stěžovatel neměl možnost se proti tomuto dostatečně bránit.
9. Podle stěžovatele není výzva k vrácení daru, kterou učinila vedlejší účastnice dne 16. 4. 2014, způsobilá vyvolat účinky vrácení daru a chování stěžovatele nelze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
14. Stěžovatel dále namítá, že v předmětné věci nelze jeho chování, na základě kterého by byla vedlejší účastnice oprávněna domáhat se vrácení daru, kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy.
15. Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32. nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)].
16. V nálezu ze dne 18. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2103/20 Ústavní soud vyslovil, že základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že je prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat.
17. Obdobně se ke korektivu dobrých mravů, resp. zásadě dobrých mravů či ekvity staví část doktríny, která zásadě dobrých mravů přisuzuje normativní funkci. Tato zásada podle nich slouží k "nalézání spravedlivého řešení", vede-li formální použití právních norem k neudržitelným výsledkům (srov. Hurdík, J. a Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. Brno, Masarykova Univerzita, 2010, s. 122).
18. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217) uvedl, že úvaha soudu při použití korektivu dobrých mravů musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Pojem "dobré mravy" totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou [srov. např. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)], a to praeter legem či dokonce contra legem [viz bod 30 nálezu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18, nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179) nebo nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20].
19. Posouzení či zhodnocení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně obecným soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci, a není ani v možnostech Ústavního soudu zasahovat do subtilních vztahů jednotlivců, nesignalizuje jejich jednání porušení základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97).
20. Ústavní soud současně poukazuje na to, že posouzení jednání (výkonu práva) jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy). K tomu však v posuzované věci nedošlo.
21. V posuzované věci Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn krajským soudem, neboť skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci krajským soudem, považoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení za nezpochybnitelný. Na rozdíl od krajského soudu však Nejvyšší soud dovodil, že v řízení zjištěné chování stěžovatele, které vedlejší účastnice spolu s manželem ve společné výzvě z 16. 4. 2014 stěžovateli vytkli, naplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243d písm. b) o. s. ř., a rozhodnutí krajského soudu změnil, když dospěl k závěru, že krajský soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.
22. V souladu s §243d písm. b) o. s. ř., je Nejvyšší soud oprávněn napadené rozhodnutí změnit, je-li nesprávné, jestliže dosavadní výsledky řízení dávají pro takové rozhodnutí Nejvyššího soudu podklad, tj. zejména není-li vzhledem k odlišnému právnímu názoru Nejvyššího soudu třeba vést další řízení, např. provést dokazování ke zjištění dalších skutečností potřebných pro správné právní posouzení věci či zvážit okolnosti potřebné pro správnou aplikaci právní normy, k níž se mají a mohou ještě účastníci vyjádřit.
23. V nálezu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4044/16 (N 93/85 SbNU 581), Ústavní soud vyslovil, že v případě, kdy Nejvyšší soud zaujme zcela jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně a soud odvolací a změní rozsudek odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., bez nařízení jednání, přičemž stěžovatelé neměli možnost seznámit se s jeho právním názorem a vyjádřit se k němu, zatížil své rozhodnutí nedostatkem předvídatelnosti a zasáhl tak do práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces. Taktová procesní situace však v nyní posuzované věci nenastala.
24. V předmětné věci nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za nepředvídatelné. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil právní názor odlišný od právního názoru krajského soudu, avšak nepředestřel úvahy, které by v předmětné věci byly nové, což vyplývá z výše popsaného průběhu řízení před obecnými soudy všech stupňů a z právních závěrů obecných soudů v této věci učiněných; navíc při "kombinaci právních názorů" v řízení již vyslovených, změnil rozsudek krajského soudu tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje (v tom byla situace zásadně jiná než v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4044/16). Stěžovateli byla v průběhu celého řízení před obecnými soudy dána možnost vyjádřit se ke všem podstatným okolnostem a právním názorům, na základě kterých Nejvyšší soud přistoupil ke změně rozhodnutí krajského soudu.
25. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč v předmětné věci shledal podmínky pro použití korektivu dobrých mravů za splněné, vyjádřil se rovněž k námitce stěžovatele ohledně aktivní legitimace vedlejší účastnice k podání předmětné žaloby, zdůvodnil také, proč aplikoval v předmětné věci zákon č. 40/1964 Sb. (viz sub 5). Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které Nejvyšší soud rozhodl o věci samé rozhodnutím, s nímž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
26. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu