ECLI:CZ:US:2022:1.US.1429.22.1
sp. zn. I. ÚS 1429/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022 č. j. 28 Cdo 311/2022-318, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021 č. j. 91 Co 339/2020-276 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2020 č. j. 15 C 79/2016-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") garantované zásady, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 261 300 Kč s příslušenstvím, když dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou Městskou částí Praha-Troja není dán. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy rozhodovaly v rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s judikaturou Nejvyššího soudu, ignorovaly výtky stěžovatele a Nejvyšší soud odvolacímu soudu podsunul závěry, které tento soud nikdy nevyslovil.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry soudů ohledně povahy pozemku v jeho vlastnictví. Obecné soudy konstatovaly, že pozemek v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele není veřejným prostranstvím a stěžovatel tudíž nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou. Zdůraznily, že veřejné prostranství může vzniknout pouze při splnění zákonných znaků a znaků definovaných judikaturou. Jako hlavní důvod, proč daný pozemek není veřejným prostranstvím, přitom soudy shodně uvedly, že není naplněn jeden z pojmových znaků veřejného prostranství, a to materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Soudy se přitom vypořádaly i s námitkou stěžovatele týkající se využívání pozemku ke sportovním akcím spoluorganizovaným žalovanou. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit v tvrzení, že soud prvního stupně došel k závěru, že je daný pozemek veřejným prostranstvím, ani výhradě, že Nejvyšší soud odvolacímu soudu podsouvá své závěry ohledně povahy daného pozemku. Tyto totiž jasně vyplývají z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelem uváděná judikatura vychází z toho, že nárok na bezdůvodné obohacení je dán tehdy, jedná-li se o pozemky klasifikované jako veřejné prostranství, což v tomto případě není naplněno. Napadená rozhodnutí tedy nejsou s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v rozporu. Případný není ani odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v nichž se soud mimo jiné vyjadřoval k funkci určitých místních poplatků. Soud prvního stupně jasně osvětlil, proč oprávnění vybírat místní poplatek nelze v tomto případě chápat jako majetkový prospěch.
Ohledně námitky nedostatku odůvodnění Ústavní soud konstatuje, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3168/20) a napadená rozhodnutí šíří svého odůvodnění nijak nevybočují z obvyklého způsobu zdůvodnění a mantinelů práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá konstatováním, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, vypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a také se všemi relevantními námitkami stěžovatele. V jejich závěrech nelze shledat žádná pochybení. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu