ECLI:CZ:US:2022:1.US.1450.21.1
sp. zn. I. ÚS 1450/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Smutného, advokáta, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021 č. j. 8 Ad 3/2015-121 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020 č. j. 7 As 97/2020-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 5. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. K 41/2013. Podle kárné žaloby mělo provinění spočívat v tom, že stěžovatel důsledně nevyvíjel dohled nad činností advokátního koncipienta Mgr. Libora Malého, kterému umožnil poskytovat právní služby městu Žamberk, a to na základě mandátní smlouvy, kterou Mgr. Malý uzavřel svým jménem a na svůj účet. Stěžovatel namítá, že na rozdíl od tvrzení obsažených v kárné žalobě mu kárné opatření bylo uloženo za to, že svým souhlasem s činností koncipienta umožnil tzv. "vinklářství", tedy neoprávněné poskytování právních služeb.
Stěžovatel namítá, že kárné opatření mu bylo uloženo za jiný skutek, než jaký mu byl kárnou žalobou přičítán, resp., že takový konkrétní skutek nebyl v žalobě označen a tudíž se o "vinklářství" ani nemohlo jednat. Obecné soudy rovněž nevzaly zřetel na tehdejší ustanovení §15 odst. 4 Pravidel profesionální etiky (které bylo následně vypuštěno) ve spojení s §304 zákoníku práce, podle něhož byl stěžovatel k udělení souhlasu s uzavřením dotčené smlouvy oprávněn. Dále stěžovatel namítal, že vytýkaná právní pomoc nebyla prováděna soustavně.
III.
Ústavní soud si vyžádal související soudní spis Městského soudu v Praze, posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Namítá-li stěžovatel, že skutek, pro který byl kárně postižen, není totožný s tím, který je obsažený v kárné žalobě, lze jej zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu (odst. 34). Podle náhledu Ústavního soudu je podstatnou ta skutečnost, že byla ve věci zachována materiální podstata posuzovaného jednání. Domáhá-li se stěžovatel dřívějšího znění etického kodexu advokáta, podle něhož bylo lze udělit souhlas advokátnímu koncipientovi k výkonu jiné výdělečné činnosti, zcela přehlíží, že tak bylo lze učinit výjimečně a ze závažných důvodů. Ani jednu z těchto premis stěžovatel v ústavní stížnosti nerozvedl. Námitkou soustavnosti se zabýval již Nejvyšší správní soud v ústavní stížnosti napadeném rozsudku, na jehož odůvodnění lze stěžovatele odkázat.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že se obecné soudy návrhem stěžovatele a všemi jeho podstatnými námitkami zabývaly, své závěry řádně odůvodnily a z toho důvodu nelze na napadená rozhodnutí nahlížet jako na ústavně nekonformní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu