ECLI:CZ:US:2022:1.US.1451.22.1
sp. zn. I. ÚS 1451/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 28, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 193/2021-267 ze dne 1. 3. 2022 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 P 78/2020-194 ze dne 24. 6. 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a nezletilého L. S. a A. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem zbavil stěžovatele jako otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému vedlejšímu účastníkovi (výrok I), udělil za stěžovatele souhlas k podání žádosti o změnu příjemní nezletilého (výrok II) a žádném z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími obecných soudů o zbavení jeho rodičovské odpovědnosti bylo neproporcionálně a nespravedlivě zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele i nezletilého, a to do jejich práv na spravedlivý proces, na ochranu soukromí, rodičovství, a do práva dítěte znát své rodiče a být s nimi v kontaktu, to vše podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §79 zákona č. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu s tím, že proti němu není dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné; o nemožnosti proti němu podat dovolání byl navíc výslovně poučen odvolacím soudem. V nyní projednávané věci je ovšem předmětem řízení (vedle řízení o udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení) zbavení rodičovské odpovědnosti ve smyslu §871 občanského zákoníku. Řízení o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, o pozastavení nebo omezení jejího výkonu jsou vedena podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), nikoli podle o. s. ř. - viz §466 písm. e) z. ř. s.; přitom podle §30 odst. 1 z. ř. s. je dovolání v těchto věcech výslovně přípustné. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež má k dispozici k ochraně svých práv.
6. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání (ani odvolání) proti němu není přípustné, použije se při posuzování zachování lhůty pro podání dovolání §240 odst. 3 o. s. ř., který stanoví prodlouženou dovolací lhůtu v trvání tří měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, byl napadený rozsudek odvolacího soudu doručen dne 1. 4. 2022, a tudíž prodloužená lhůta pro podání dovolání ještě neuběhla. Stěžovatel tak stále má krátký, avšak dostatečný časový prostor tento opravný prostředek využít a dovolání k Nejvyššímu soudu podat (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 535/20 ze dne 27. 2. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud považuje jím zvolený postup za adekvátní s ohledem na zásady procesní ekonomie a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Jinak by totiž mohl zvažovat (shledal-li by dobrou víru stěžovatele ve správnost poučení) pouze zrušení rozsudku odvolacího soudu z důvodu odepření práva na přístup k soudu pro nesprávné poučení o právu podat dovolání [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2265/16 ze dne 31. 10. 2017 (N 196/87 SbNU 219) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3659/19 ze dne 12. 5. 2020]. Odvolací soud by následně pouze opravil poučení o přípustnosti dovolání, neboť meritorní přezkum Ústavního soudu a jeho ingerence z jiných důvodů než zachování práva stěžovatele na přístup k (dovolacímu) soudu, nepřichází s ohledem na subsidiaritu jeho přezkumu v úvahu. Nebude-li stěžovatel spokojen s výsledkem dovolacího řízení, nic mu nebude bránit v případném podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledek dovolacího řízení.
8. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. Ústavní stížnost je proto proti napadeným rozhodnutím nepřípustná.
9. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh. Ústavní soud odmítl rovněž i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj