ECLI:CZ:US:2022:1.US.1504.22.1
sp. zn. I. ÚS 1504/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti St. Wenceslas Melnik s. r. o., sídlem Pekařská 695/10, Praha 5 - Jinonice, zastoupené JUDr. Romanem Felixem, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 25 Cdo 1202/2020-580 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2019 č. j. 25 Co 80/2019-543, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Mělník, sídlem náměstí Míru 1/1, Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37, čl. 38 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 2 507 254,74 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody způsobené jednáním vedlejšího účastníka jako žalovaného, spočívajícím v bezdůvodném ukončení jednání o uzavření smlouvy o budoucí nájemní smlouvě, potažmo jednání a spolupráce účastníků na projektu přestavby náměstí Karla IV. v Mělníku.
3. Okresní soud rozhodl o základu sporu mezitímním rozsudkem ze dne 15. 5. 2015 č. j. 4 C 66/2014-206, kterým co do základu žalobě vyhověl.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 6. 2016 č. j. 21 Co 383/2015-276 rozsudek okresního soudu zrušil s tím, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a je proto třeba doplnit dokazování o výslech navrhovaných svědků - stávajících či bývalých statutárních zástupců účastníků, popř. jejich pracovníků či spolupracovníků.
5. Okresní soud, vázán pokynem krajského soudu, doplnil dokazování o výslech těchto svědků a provedl další důkazy, které byly v souvislosti s výslechem svědků navrhovány. Po doplnění dokazování rozhodl ve věci o základu sporu mezitímním rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. 4 C 66/2014-360, kterým co do základu žalobě vyhověl.
6. Uvedený rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 25 Co 202/2017-412.
7. Výše uvedené rozsudky okresního soudu a krajského soudu byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 25 Cdo 462/2018-463 s tím, že krajský soud dostatečně nezkoumal, do jaké fáze se již dostalo kontraktační jednání, a zda již byla shoda smluvních stran na konkrétním obsahu smlouvy, a uzavření smlouvy tak již bylo prakticky jisté. Dále Nejvyšší soud poukázal na zákonné předpoklady pro uzavření smlouvy s tím, že starosta obce (vedlejšího účastníka) není oprávněn jednat samostatně, ale takový úkon musí být rozhodnutím zastupitelstva, popř. rady obce (vedlejšího účastníka).
8. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 4 C 66/2014-468 rozhodl, že základ žalobního nároku na náhradu škody je po právu a opodstatněný (výrok I.) a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.). Okresní soud věc posoudil podle §415 a §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a konstatoval, že vedlejší účastník porušil předsmluvní povinnost. Mezi účastníky probíhala od roku 2008 jednání přesahující již běžný rámec vyjednávání o případném budoucím záměru, stěžovatelka průběžně zapracovávala připomínky vedlejšího účastníka a příslušných orgánů státní správy, byla v dobré víře, že účastníci uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí nájemní, vedlejší účastník až do roku 2011 nevytýkal stěžovatelce žádnou podstatnou skutečnost, která by bránila či mohla bránit uzavření zmíněné smlouvy a nijak ji neupozornil na možnost ukončení spolupráce v případě nesplnění jeho dalších požadavků. Jde-li o oprávnění jednat za vedlejšího účastníka, nešlo pouze o potenciální úkon představitele obce, rada i zastupitelstvo byly o věci informovány, stejně tak veřejnost prostřednictvím prezentace a medializace projektu. Vzhledem k široké podpoře veřejnosti ohledně revitalizace náměstí pak nemělo být pochyb o schválení jednání představitelů města ze strany členů rady a zastupitelstva. Okresní soud považoval za absurdní, aby kontraktační předsmluvní jednání za město vedlo se stěžovatelkou celé zastupitelstvo, případně rada. Stěžovatelka proto důvodně požaduje po vedlejším účastníkovi úhradu nákladů vynaložených v souvislosti s přípravou projektu revitalizace náměstí Karla IV. v Mělníku.
9. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na zaplacení částky ve výši 2 507 254,74 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a oproti němu uzavřel, že stěžovatelka sice jednala s jednotlivými členy zastupitelstva obce či obecní rady (jak bylo prokázáno), avšak neměla radou ani zastupitelstvem schválený, byť záměr architektonického projektu revitalizace náměstí, a ani rozhodnutí o případných nákladech vynaložených stěžovatelkou v souvislosti s tímto záměrem. Krajský soud tak uzavřel, že stěžovatelka neměla orgány oprávněnými rozhodovat o právních úkonech vedlejšího účastníka předprojednán a ani přislíben způsob řešení případného smluvního závazku a nemohla tak důvodně předpokládat s ohledem na §41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), jisté uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Jednala-li stěžovatelka se starostou města, muselo jí být, případně mělo být známo, že ten může navenek vůli vedlejšímu účastníkovi pouze projevovat, nikoli ji tvořit.
10. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda je pro vznik předsmluvní odpovědnosti obce s ohledem na §41 odst. 2 zákona o obcích vyžadováno, aby předsmluvní jednání vedená volenými zástupci obce (členy zastupitelstva nebo rady), případně dílčí aspekty zamýšlené smlouvy, byly předem schváleny volenými orgány obce, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, a byla-li řešena, měla by být Nejvyšším soudem posouzena jinak.
11. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud námitku stěžovatelky, že v případě smlouvy o smlouvě budoucí nájemní není obecním zřízením výslovně vyžadován souhlas zastupitelstva nebo rady obce s uzavřením smlouvy tohoto typu, odmítl. Nejvyšší soud poukázal na to, že již v minulosti dovodil, že je nutné tuto povinnost vztáhnout i na uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí nájemní, jíž by mělo být disponováno s obecní nemovitostí, a to ve vztahu k povinnému zveřejnění záměru obce naložit se svým nemovitým majetkem (§36 odst. 1 zákona o obcích). Uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí nájemní totiž vzniká obci soudně vynutitelná povinnost následně nájemní smlouvu, budou-li splněny všechny sjednané podmínky, uzavřít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 33 Cdo 128/2009, který se zabýval obdobným případem, pouze s rozdílem, že na straně žalovaného vystupovalo hlavní město Praha, jehož poměry upravuje zvláštní zákon, nicméně uvedené lze bezezbytku vztáhnout i na obdobná ustanovení zákona o obcích). Takto zveřejněný záměr, mimo jiné, nejen dopředu deklaruje obsah budoucí smlouvy co do podmínek majetkové dispozice, ale také vyjadřuje skutečnou vůli obce, neboť zásadně může o zveřejnění záměru rozhodnout rada obce, nesvěří-li toto rozhodnutí obecnímu úřadu nebo starostovi (§102 odst. 3 zákona o obcích), nebo nevyhradí-li si rozhodování zastupitelstvo obce (§84 odst. 4 zákona o obcích). Navíc zde nešlo o prostý nájem nevýznamné nemovitosti, ale o nájem velkého náměstí v centru města na 90 let s oprávněním k jeho přestavbě. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nezveřejnil-li vedlejší účastník postupem podle §36 odst. 1 zákona o obcích svůj záměr naložit se svým nemovitým majetkem (ze skutkových zjištění tato skutečnost nevyplývá), nelze uzavřít, že stěžovatelka mohla mít vyslovení souhlasu příslušných orgánů obce se smlouvou za očekávatelné. Závěr krajského soudu, že stěžovatelka neznala většinový názor orgánů oprávněných rozhodovat o právních úkonech obce (vedlejšího účastníka), čímž ani nemohla důvodně předpokládat uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní, je podle Nejvyššího soudu správný a souladný s výše zmíněnou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že stěžovatelka v průběhu kontraktačního jednání jednala s různými představiteli obce, neboť ti nevyjadřovali většinovou vůli obecních orgánů.
II.
Argumentace stěžovatelky
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v předmětné věci postupovaly formalisticky, nevyhodnotily-li jednání vedlejšího účastníka jako odporující dobrým mravům, který ji od roku 2008 až do prosince 2011 klamně ujišťoval o svém zájmu a vůli uzavřít smlouvu. Stěžovatelka spatřuje rozpor s ústavním pořádkem zejména v přísně formalistickém výkladu práva soudy (krajským soudem a Nejvyšším soudem), který vedl k nezohlednění korektivu dobrých mravů obecnými soudy a k nepřiznání náhrady škody vzniklé nepoctivým jednání vedlejšího účastníka.
13. Krajský soud i Nejvyšší soud formalisticky vyšly z teze, že jedná-li soukromoprávní subjekt se subjektem veřejnoprávním o uzavření smlouvy a je-li podmínkou následně platného uzavření smlouvy souhlas kolektivního orgánu tohoto veřejnoprávního subjektu, nemůže být soukromoprávní subjekt nikdy v dobré víře, nebyl-li souhlas s uzavřením smlouvy kolektivním orgánem veřejnoprávního subjektu předem dán.
14. Podle stěžovatelky zde přitom dochází ke vzorovému příkladu kolize dvou legitimních zájmů (základních práv), z nichž prvním je zájem na zachování majetku veřejnoprávního subjektu a druhým je všeobecná ochrana legitimního očekávání a majetku stěžovatelky, a to v kontextu následujících skutkových okolností: a) ujišťování o zájmu na realizaci projektu nejvyššími představiteli města majícími v rámci koalice v orgánech města hlasovací většinu, b) vynucování si zpracování projektové dokumentace do vysokého stupně dokončenosti a získání klíčových stanovisek dotčených správních orgánů, zejména orgánů památkové péče a dopravy, c) související nutně vynaložené náklady, jež významně převyšují náklady běžné při jednání o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Krajský soud a Nejvyšší soud podle stěžovatelky rezignovaly na poměřování výše naznačených legitimních zájmů (základních práv).
15. Stěžovatelka namítá, že po celou dobu byla v dobré víře, že politické vedení vedlejšího účastníka, které disponuje potřebnou hlasovací většinou jak v radě města, tak v zastupitelstvu, je v této věci jednotné a projekt přestavby náměstí podporuje (jak ostatně původně dovodily i obecné soudy). Podle stěžovatelky nelze akceptovat nepoctivé (hrubě nemravné) jednání, během nějž zástupci vedlejšího účastníka postupně utvrzovali druhou smluvní stranu o svém zájmu smlouvu uzavřít, přičemž druhé smluvní straně byla zřejmá politická realita daného subjektu, tj. jednoduchá skutečnost, že starosta "má v radě i zastupitelstvu většinu". Ukončí-li za těchto okolností obec (vedlejší účastník) bez jakýchkoli vážných důvodů (a tedy svévolně) jednání, jde o zjevně nepoctivý výkon jeho práv. Podle stěžovatelky jde dokonce o výkon práv v hrubém rozporu s dobrými mravy, neboť tím v podstatě zneužívá své specifické postavení veřejnoprávního subjektu. Toto nepoctivé jednání nemůže požívat právní ochrany, kterou v posuzovaném případě svými rozhodnutími poskytly "delikventovi" krajský soud i Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
19. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy (krajský soud a Nejvyšší soud) o jejím nároku na zaplacení žalované částky jako náhrady škody. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu.
20. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci dospěl k ústavně konformnímu závěru, že stěžovatelka neměla orgány oprávněnými rozhodovat o právních úkonech vedlejšího účastníka předprojednán a ani přislíben způsob řešení případného smluvního závazku a nemohla tak důvodně předpokládat s ohledem na §41 odst. 2 zákona o obcích jisté uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Při rozhodování krajský soud vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud se přitom ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka neznala většinový názor orgánů oprávněných rozhodovat o právních úkonech obce, čímž ani nemohla důvodně předpokládat uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní. Tento závěr krajského soudu považoval Nejvyšší soud za souladný s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly v předmětné věci rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu