ECLI:CZ:US:2022:1.US.1548.22.1
sp. zn. I. ÚS 1548/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Libora Horáka a 2) Josefa Horáka, zastoupených Mgr. Jitkou Rosákovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 487, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 50/2022-85 ze dne 22. 3. 2022, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Pavla Gregůrka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Každému ze stěžovatelů bylo v řízení o ochranu rušené držby, vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 228/2021, jako žalovaným uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 7 514,80 Kč, jak plyne z napadených výroků nadepsaného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "odvolací soud"). Výrokem I téhož usnesení bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby (podaného v průběhu odvolacího řízení), neboť stěžovatelé splnili povinnost uloženou jim vykonatelným usnesením nalézacího soudu č. j. 11 C 228/2021-44 ze dne 25. 10. 2021 a z pohledu vedlejšího účastníka jako žalobce tak odpadl předmět řízení. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud aplikoval §146 odst. 2, větu druhou, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených výroků rozhodnutí odvolacího pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolacímu soudu vytýkají, že nezohlednil důvod splnění žalované povinnosti, kterým je vykonatelnost usnesení nalézacího soudu. Ze strany stěžovatelů tedy nešlo o uznání či dobrovolné splnění žalovaného nároku, aplikace §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. je podle nich nepřiléhavá, nespravedlivá a narušující princip rovnosti účastníků.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž i na ně dopadají zásady spravedlivého procesu. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu však otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)].
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci navíc Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je veden úvahou, že tyto částky, již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele (jeho majetkové poměry).
6. V bagatelních věcech stejně jako v otázce nákladů řízení (v projednávané věci se kumuluje obojí) proto Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ledaže by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)] či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
7. V projednávané věci nic podobného nezaznamenal.
8. Odvolací soud dospěl k odůvodněnému závěru, že i přes absenci formální předžalobní výzvy je na místě aplikovat §142a odst. 2 o. s. ř., dále že jsou splněny podmínky §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., a současně neshledal (na rozdíl od nalézacího soudu) existenci důvodů pro uplatnění moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. Vzhledem k vyjmenované řadě uvážených a aplikovaných ustanovení je zjevné, že si lze případně představit i jiné varianty řešení náhrady nákladů dotčeného řízení; jde však o výraz nezávislé rozhodovací činnosti odvolacího soudu, o řádně odůvodněné a vyargumentované rozhodnutí, nadto v derivátní otázce nákladů řízení bagatelní, což Ústavnímu soudu brání v dalším přezkumu, neboť není revizní instancí. Polemika stěžovatelů s odůvodněnými závěry odvolacího soudu k přesvědčení Ústavního soudu o ústavním rozměru věci nepostačuje.
9. Snad jen pro doplnění, jakkoli se stěžovatelům může zdát aplikace §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. nespravedlivá, splnili-li žalovanou povinnost pouze v návaznosti na vykonatelné usnesení nalézacího soudu, je třeba uvést, že z pohledu uvedeného ustanovení je lhostejno, jaký důvod žalovaného ke splnění předmětné povinnosti vedl (srov. JANEK, K., JIRSA, J. in JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. §79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 443.). Jeho aplikací proto odvolací soud z běžných výkladových standardů nijak (natož extrémně, aby se věcí Ústavní soud mohl zabývat podrobněji) nevybočil.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu