ECLI:CZ:US:2022:1.US.157.22.1
sp. zn. I. ÚS 157/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti René Kanioka, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021 č. j. 39 Co 174/2021-119, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II
Z napadeného rozsudku, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále také "obvodní soud") sp. zn. 12 C 86/2019 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 9. 7. 2016 zastaven při řízení motorového vozidla hlídkou Policie České republiky (dále jen "policie"), která u něj provedla silniční kontrolu, během níž podstoupil tři dechové zkoušky a po započtení maximální odchylky zahrnující vliv přesnosti měření a nejistotu přepočtového faktoru byla v krvi stěžovatele zjištěna hladina alkoholu v hodnotě 0,05 g/kg. Na žádost stěžovatele došlo k odbornému lékařskému vyšetření, jehož součástí byl i odběr krve, který byl proveden 37 minut po poslední dechové zkoušce. Odborné lékařské vyšetření neprokázalo ovlivnění alkoholem. Během silniční kontroly byl stěžovateli zadržen řidičský průkaz podle §118b zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu").
Dne 13. 7. 2016 bylo Magistrátu města Frýdek-Místek (dále jen "magistrát") doručeno oznámení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 12. 7. 2016 č. j. KRPT-158866-10/PŘ-2016-070214 o podezření ze spáchání přestupku stěžovatele podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Rozhodnutím magistrátu ze dne 1. 8. 2016 č. j. MMFM 103042/2016 byl stěžovatelovi zadržen řidičský průkaz, a to až do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku. Dne 23. 9. 2016 vydal magistrát rozhodnutí č. j. MMFM 126483/2016, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a náhrada nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 6. 2017, kdy Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") odvolání stěžovatele proti rozhodnutí magistrátu ze dne 23. 9. 2016 zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 18 A 16/2017-34 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 9 As 393/2017-35 tak, že podané žalobě vyhověl a rozsudek krajského soudu změnil tak, že zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Nejvyšší správní soud uvedl, že výsledky dechové zkoušky svědčící o tom, že stěžovatel řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, byly v přímém rozporu s výsledkem odborného lékařského vyšetření, které zpochybnilo důkazní hodnotu dechových zkoušek. Krajský úřad, resp. magistrát měl založit úvahu týkající se času odbourávání alkoholu v krvi na stanovisku znalce a teprve následně by mohl vzít za rozhodný výsledek dechové zkoušky a vyvrátit tak důkaz krevní zkouškou, který byl proveden na žádost stěžovatele. To se nestalo a stěžovateli proto nebyla ústavně konformním způsobem prokázána vina.
Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 3. 4. 2019 č. j. MSK 47559/2019 zrušil rozhodnutí magistrátu a správní řízení o přestupku stěžovatele z důvodu blížící se prekluze a s tím související nemožnosti provést všechny úkony stanovené Nejvyšším správním soudem zastavil. Řidičské oprávnění bylo stěžovatelovi zadržováno od 9. 7. 2016 do 25. 10. 2017, kdy mu bylo navráceno na základě rozhodnutí magistrátu č. j. MMFM 142401/2017.
Stěžovatel se následně v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo dopravy, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 43 594 Kč s příslušenstvím. Požadoval jednak náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným omezením výkonu práv z řidičského oprávnění za období od 9. 7. 2016 do 9. 1. 2017 (kdy uplynula uložená sankce zákazu řízení v délce šesti měsíců; za dobu následující byl stěžovatel odškodněn). Stěžovatel dále požadoval náhradu škody ve výši 13 594 Kč, která sestávala z uhrazené pokuty ve výši 2 500 Kč, náhrady nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč, nákladů na odběr krve ve výši 656 Kč a nákladů za právní zastoupení advokátem ve výši 9 438 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 2. 2021 č. j. 12 C 86/2019-65 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelovi částku ve výši 24 634 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající částce 18 960 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 46 931,12 Kč (výrok III). Soud stěžovateli přiznal nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení v plné stěžovatelem požadované výši 13 594 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 11 040 Kč.
Městský soud v Praze na základě odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl co do částky 21 134 Kč s příslušenstvím a ve zbytku výrok I. soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 700 Kč (výrok II). Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil pouze v části týkající se požadované náhrady škody ve výši 3 500 Kč s příslušenstvím, která sestávala z částky 2 500 Kč, kterou stěžovatel zaplatil jako pokutu, a 1 000 Kč, kterou zaplatil vedlejšímu účastníkovi jako náhradu nákladů správního řízení podle rozhodnutí magistrátu ze dne 23. 9. 2016. Nárok na náhradu ostatních nákladů řízení (náklady na odběr krve ve výši 656 Kč a náklady právního zastoupení stěžovatele ve výši 9 438 Kč) v celkové výši 10 094 Kč městský soud zamítl. Stejně tak městský soud zamítl i nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy. Soud především poukázal na to, že stěžovatel nepodal odvolání proti rozhodnutí magistrátu ze dne 1. 8. 2016 č. j. MMFM 103042/2016, kterým stěžovateli zadržel řidičský průkaz do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku. Toto rozhodnutí tedy nebylo pro nezákonnost zrušeno a jeho účinnost zanikla právní mocí citovaného rozhodnutí krajského úřadu o odvolání stěžovatele dne 6. 6. 2017. Předpoklad pro náhradu škody, jímž je zrušení nebo změna nezákonného rozhodnutí, kterým k újmě na straně stěžovatele mělo dojít, tak nebyl naplněn.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci skutkových a právních okolností případu uvedl, že k porušení namítaného práva mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu. Ten v řízení o náhradě škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), uvedl, že ohledně nemajetkové újmy nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro její vznik. Podle stěžovatele městský soud nesprávně dovodil, že jediným rozhodnutím, které mohlo v příčinné souvislosti způsobit nemajetkovou újmu, bylo rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu, které nebylo zrušeno pro nezákonnost. Řízení o zadržení řidičského průkazu však má podle stěžovatele toliko akcesorickou povahu ve vztahu k přestupkovému řízení, a proto není na místě tato rozhodnutí oddělovat.
Stěžovatel dále dodal, že byť částka předmětu sporu naplňuje kritérium tzv. bagatelnosti podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., má za to, že spor nepochybně obsahuje ústavněprávní dimenzi, pro kterou nemůže být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť napadené rozhodnutí je zatíženo takovým deficitem, který i přes onu zmíněnou bagatelnost částky vyvolává v právní sféře stěžovatele ústavněprávně relevantní újmu. Napadené rozhodnutí městského soudu nerespektuje konstantní judikaturu Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech, když připomněl nálezy sp. zn. III. ÚS 3659/10, II. ÚS 3005/14, III. ÚS 2018/15 nebo IV. ÚS 2009/20.
IV
Účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi byla v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Městský soud ve vyjádření ze dne 30. 5. 2022 uvedl, že stěžovatel požadoval náhradu újmy v důsledku nezákonného zadržení řidičského průkazu. Dovodil, že po zahájení správního řízení správní úřad dne 1. 8. 2016 vydal rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu do pravomocného rozhodnutí o přestupku, proti němuž stěžovatel odvolání nepodal, účinnost tohoto rozhodnutí zanikla až právní mocí rozhodnutí ve věci samé dne 6. 6. 2017, čímž nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady újmy podle §8 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud je přesvědčen, že ústavní práva stěžovatele porušena nebyla, jinak by napadené rozhodnutí nevydal. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Obvodní soud ve vyjádření ze dne 31. 5. 2022 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 14. 6. 2022 zdůraznil, že vztah příčinné souvislosti mezi zadržením řidičského průkazu v předmětném období a nezákonným rozhodnutím krajského úřadu ze dne 6. 6. 2017, resp. rozhodnutím magistrátu ze dne 23. 9. 2016 o přestupku stěžovatele není vůbec dán. Upozornil, že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu stěžovatel jako odpovědnostní titul, na základě něhož by mu měla být přiznána kompenzace tvrzené újmy, neoznačil. Rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu ze dne 1. 8. 2016 nadto nikdy nebylo pro nezákonnost zrušeno, stěžovatel proti němu nijak nebrojil opravnými prostředky. Podle názoru vedlejšího účastníka tedy nejde o rozhodnutí nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. Vedlejší účastník má rovněž za to, že náklady vynaložené ve smyslu §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. přímo na zrušení nezákonného rozhodnutí, za které lze v daném případě považovat pouze rozhodnutí krajského úřadu ze dne 6. 6. 2017, již byly stěžovateli nahrazeny v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem o kasační stížnosti, a to na základě rozsudku č. j. 9 As 393/2017-35. V podrobnostech vedlejší účastník odkázal na svá podání učiněná v řízení, z něhož vzešel napadený rozsudek.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové relevantní skutečnosti.
V
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru ve vztahu k relevantní části ústavní stížnosti nedospěl.
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Zůstává-li tedy v řízení před správními orgány a správními soudy možnost dosáhnout nápravy formou opravných prostředků, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu.
Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci byla magistrátem vydána dvě správní rozhodnutí. Rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu (1. 8. 2016) a rozhodnutí o uložení pokuty a správního trestu za přestupek (23. 9. 2016). Řízení o zadržení řidičského průkazu je zcela samostatným správním řízením vedeným z moci úřední, které nenahrazuje pozdější řízení o přestupku. Ústavní soud současně poukazuje na soudní judikaturu, která dovodila, že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle §118c zákona o silničním provozu není rozhodnutím předběžné povahy podle §70 písm. b) s. ř. s. a není vyloučeno ze soudního přezkumu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 69/2008-47). K rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu tedy postačí prokázané důvodné podezření, že k protiprávnímu jednání skutečně došlo. Každopádně je však nutné i v případě řízení o zadržení řidičského průkazu toto důvodné podezření prokázat, a to v souladu se správním řádem. Rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu však v žádném případě nepředjímá a ani předjímat nemůže, jak následné řízení o přestupku, popřípadě dokonce trestní řízení dopadne (srov. BUŠTA, P., KNĚŽÍNEK, J. Zákon o silničním provozu. Komentář k §118c. Dostupné v ASPI).
Rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu bylo vydáno magistrátem dne 1. 8. 2016, avšak stěžovatel se proti němu (na rozdíl od rozhodnutí o přestupku) nijak nebránil, nepodal odvolání (a případně - proti eventuálnímu rozhodnutí krajského úřadu - ani správní žalobu). Rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu tedy za dané situace nebylo pro nezákonnost zrušeno. Ostatně stěžovatel toto rozhodnutí ani neoznačil za odpovědnostní titul, na jehož základě by mu měla být přiznána kompenzace tvrzené újmy.
Ústavnímu soudu proto nezbývá než poukázat na to, že za situace, kdy zůstala ve vztahu k řízení a následnému rozhodnutí magistrátu o zadržení řidičského průkazu ze dne 1. 8. 2016 stěžovatelem nevyužitá možnost dosáhnout nápravy před krajským úřadem a případně v řízení před správními soudy, nelze bez dalšího (tj. bez případného zrušení citovaného rozhodnutí magistrátu o zadržení řidičského průkazu z důvodu nezákonnosti) usuzovat na průběh a výsledky řízení před civilními soudy ve věci případného řízení o žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy. V této části je tak ústavní stížnost nepřípustná.
Stěžovatelově argumentaci, že řízení o zadržení řidičského průkazu má ve vztahu k přestupkovému řízení pouze akcesorickou povahu, a proto ani není na místě obě rozhodnutí oddělovat, nelze přisvědčit. Opak je pravdou, což ostatně potvrzuje i postup soudů, které zřetelně osvětlují, co, resp. které rozhodnutí je předmětem řízení. O nepřiléhavosti stěžovatelovy úvahy o pouhé akcesorické povaze řízení o zadržení řidičského průkazu ve vztahu k přestupkovému řízení svědčí, že náhrada nemajetkové újmy za znemožnění řízení v období od 10. 1. 2017 do 25. 10. 2017 byla stěžovateli kompenzována na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 8. 2019 č. j. 18 C 210/2017-114, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020 č. j. 35 Co 136/2020-171. Stalo se tak v návaznosti na řízení o přestupku a jeho přezkoumání v rámci správního soudnictví, když Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 9 As 393/2017-35 změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě tak, že zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Ústavní soud proto považuje tuto stěžovatelovu argumentaci proti napadeným rozhodnutím za nepodloženou a ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněnou.
Ke stěžovatelovu odkazu na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, v níž se zabýval odškodněním majetkové i nemajetkové újmy spočívající v nemožnosti řídit motorové vozidlo v důsledku neoprávněného zadržení řidičského průkazu, konkrétně na nález sp. zn. IV. ÚS 2009/20, z něhož cituje, Ústavní soud zdůrazňuje, že se nejedná o totožný či obdobný případ. V odkazované věci správní orgán řízení o zadržení řidičského průkazu zastavil, neboť nebyl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel a věc přestupku byla odložena podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Na rozdíl od nyní posuzované věci nebylo v odkazovaném případě rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu vůbec vydáno.
VIII
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu