ECLI:CZ:US:2022:1.US.1599.21.1
sp. zn. I. ÚS 1599/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti multigate a. s., se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2021 č. j. 6 As 39/2019-55, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019 č. j. 9 Af 44/2016-57, 9 Af 45/2016-56 a 9 Af 2/2016-74, a rozhodnutím ministra financí ze dne 20. 10. 2015 č. j. MF-15845/2015/34/2901-RK, MF-15846/2015/34/2901-RK a č. j. MF-15844/2015/34/2901-RK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud"), který v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky zvolil nerovný přístup k jednotlivým provozovatelům, když její námitky týkající se evropského prvku označil za nepřípustné a řádně je nevypořádal. Stěžovatelka uvádí, že se kasační soud nezabýval námitkou rozporu napadených rozhodnutí, resp. aplikovaných předpisů s čl. 56 Smlouvy o fungování EU (dále jen "SFEU") z důvodu nepřípustnosti a akceptoval postup Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který označil daný žalobní bod stěžovatelčiných podání buď za opožděně uplatněný, nebo uplatněný v nedostatečné kvalitě, a tudíž se jím nezabýval.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení dostatečně a včas tvrdila existenci evropského prvku, má za to, že žalobní body byly dostatečně specifikovány již v žalobě a následně došlo z její strany pouze ke konkrétnější specifikaci v návaznosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ve věci C-98/14, Berlington Hungary. Stěžovatelka vytýká kasačnímu soudu, že nevypořádal její tvrzení, popř. důkazy týkající se existence evropského prvku, které doplnila až v řízení o kasační stížnosti, a nevyhověl její žádosti o položení předběžné otázky SDEU, ačkoli tak byl povinen učinit.
II
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastník") zahájilo dne 4. 6. 2012 řízení ve věci změny rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007 č. j. 34/26458/2007, ze dne 15. 10. 2008 č. j. 34/85679/2008 a ze dne 4. 8. 2008 č. j. 34/64614/2008 (dále jen "základní povolení"), kterými bylo stěžovatelce povoleno provozování Centrálního loterního systému (dále jen "CLS"), prostřednictvím něhož jsou provozovány koncové interaktivní videoloterní terminály (dále jen "IVT") podle §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen "zákon o loteriích").
Rozhodnutími ze dne 6. 3. 2015 č. j. MF-48898/2012/34-5, MF-48907/2012/34-5 a MF-48899/2012/34-5 vedlejší účastník (I) změnil základní povolení tak, že zrušil schválené návštěvní a reklamační řády vztahující se k jednotlivým koncovým IVT, (II) doplnil do základních povolení povinnost stěžovatelky uvést provozní dobu IVT do souladu s obecně závaznou vyhláškou obce, na jejímž území jsou IVT umístěny, provozovat IVT po celou dobu vymezenou v návštěvních řádech provozoven, zajistit umístění návštěvních řádů příslušných provozoven na viditelném a přístupném místě a zaslat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven, a to nejpozději 1 den před zahájením provozování loterie nebo jiné podobné hry, popřípadě ohlásit změnu provozní doby nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností, a (III) změnil základní povolení tak, že je podřadil pod §2 písm. l) zákona o loteriích. Ministr financí v záhlaví označenými rozhodnutími zamítl rozklad stěžovatelky proti rozhodnutím vedlejšího účastníka. Rozsudky v záhlaví označenými městský soud stěžovatelce částečně vyhověl a vyslovil nicotnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů v rozsahu změny základních povolení spočívající ve zrušení schválených reklamačních řádů vztahujících se k jednotlivým koncovým IVT (výroky I). Ve zbývajícím rozsahu žalobu stěžovatelky zamítl (výroky II). Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem následně zastavil řízení proti výrokům I rozsudků městského soudu (výrok I) a ve zbývajícím rozsahu kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok II).
III
Ústavní soud si vyžádal spisy vedené městským soudem pod sp. zn. 9 Af 2/2016, 9 Af 45/2016 a 9 Af 44/2016, spis vedený kasačním soudem pod sp. zn. 6 As 39/2019, jakož i vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že při posuzování stěžovatelčiny žalobní argumentace zohlednil svoji judikaturu se závěrem, že její argumentace k unijnímu právu byla pouze obecná a postrádala tvrzení, z jakého důvodu měl být postup vedlejšího účastníka v rozporu se zásadami unijního práva. Ze žaloby podle kasačního soudu nevyplývalo, jak měl vedlejší účastník porušit povinnost dbát na svobodu podnikání a volného pohybu v oblasti poskytování služeb. Žádná konkrétní tvrzení, ze kterých by bylo možno dovodit, že vedlejší účastník nepostupoval objektivně, nediskriminačně či na základě jiných než předem známých kritérií, stěžovatelka v žalobě neuplatnila. Nejvyšší správní soud dále nesouhlasil s tím, že by účastníci řízení mohli na možné posuny v judikatuře reagovat kdykoli v průběhu řízení. Jelikož jde o výjimku z obecné koncentrační zásady, není podle kasačního soudu na místě ji pojímat extenzivně. Podle kasačního soudu navíc nelze předložení věci rozšířenému senátu považovat za judikatorní odklon, tím je až případné rozhodnutí rozšířeného senátu, které dosavadní judikaturu překonává. Nejvyšší správní soud nepovažoval za relevantní ani námitku, že v době podání žaloby v tomto typu řízení unijní prvek nepřipouštěl. Tato judikatura byla podle něj překonána až v důsledku rozsudku SDEU ve věci C-311/19, BONVER WIN, tedy necelé dva roky poté, co stěžovatelka uplatnila argumentaci k čl. 56 SFEU v podání ze dne 30. 1. 2019, které tak zjevně na tento judikatorní obrat nemohlo reagovat. Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani s tím, že by přistupoval k jednotlivým provozovatelům loterií a jiných podobných her nerovným způsobem. Vyjádřil rovněž nesouhlas s názorem stěžovatelky, že by rozsudek městského soudu v té části, v níž se vypořádával s otázkou unijního práva, byl nepřezkoumatelný, neboť městský soud na námitku stěžovatelky reagoval (ačkoli nemusel), byť, jak vyplynulo z pozdějšího vývoje judikatury, nesprávně. Uvedl, že k "prosté" nezákonnosti rozsudku městského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní otázky Nejvyšší správní soud ex officio nepřihlíží. Nezákonnost musí být namítána ve včas uplatněném žalobním bodu, jinak by byla narušena koncepce, na níž stojí žalobní řízení podle soudního řádu správního. K námitce porušení práva na zákonného soudce Nejvyšší správní soud uvedl, že za situace, kdy námitky týkající se unijního práva vyhodnotil jako nepřípustné, nebyla žádná předběžná otázka na místě. K porušení procesních práv stěžovatelky proto nemohlo dojít. Ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost pro nedůvodnost nálezem zamítl.
Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Konstatoval, že věcné stanovisko k tvrzeným důvodům nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí vyjádřil v rozsudku na str. 62 až 68 a neshledává důvodu se od něj odchýlit. Uvedené podle jeho názoru platí tím spíše, že (vyjma výroku I. napadeného rozsudku, o němž bylo řízení o kasační stížnosti z důvodu zpětvzetí zastaveno) byla kasační stížnost Nejvyšším správním soudem ve zbývajícím rozsahu zamítnuta.
Vedlejší účastník uvedl, že postup správních soudů byl v tomto případě správný a stěžovatel žalobní bod směřující k existenci tzv. "unijního prvku" a omezení volného pohybu služeb uplatnil skutečně opožděně. Doplnění tohoto žalobního bodu nelze brát ani jako reakci na nový judikatorní vývoj dané problematiky. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné ze soudního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka, jakož i obsah vyžádaných spisů a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka neuspěla s ústavními stížnostmi původně vedenými pod sp. zn. II. ÚS 1253/21, II. ÚS 1389/21, IV. ÚS 1529/21 a I. ÚS 1694/21, které byly založeny na obdobné argumentaci jako v nyní projednávané věci. Po spojení ke společnému řízení Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1253/21 tyto ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ústavní soud nemá důvod se odchylovat od závěrů zde vyslovených ani v nyní projednávané věci, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledává v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud posoudil její námitku týkající se nesouladu napadených rozhodnutí s čl. 56 SFEU jako opožděnou. Závěr kasačního soudu, že argumentace stěžovatelky ohledně porušení čl. 56 SFEU představovala nový žalobní bod a nikoli rozhojnění dříve uplatněného žalobního bodu, a tento žalobní bod byl uplatněn po lhůtě pro podání žaloby, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný (k tomu srov. body 37-47 odůvodnění rozsudku kasačního soudu). Argumentace Nejvyššího správního soudu týkající se posouzení včasnosti a kvality žalobních tvrzení stěžovatelky je věcně korektní a nevykazuje známky pochybení či svévole. Ústavní soud ověřil, že kasační soud postupoval v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. usnesení č. j. 10 Azs 65/2017-83, rozsudek rozšířeného senátu č. j. 4 As 3/2008-78 nebo usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Azs 92/2005-58) a napadenému rozhodnutí nelze z pohledu ústavních procesních práv stěžovatelky ničeho vytknout.
Kasační soud se při závěru o opožděnosti tvrzení stěžovatelky správně zabýval též možností uplatnění výjimky ze zásady koncentrace žalobních bodů, která spočívá v připuštění formálně opožděně uplatněného žalobního bodu, byl-li uplatněn v reakci na zásadní změnu judikatury, která nastala až po uplynutí koncentrační lhůty. V napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila argumentaci opírající se o rozsudek SDEU ve věci C-98/14, Berlington Hungary až dne 22. 6. 2017, tj. více než dva roky po vydání rozhodnutí. Pokud kasační soud dospěl k závěru, že takto dlouhou prodlevu reagující na změnu judikatury nelze ospravedlnit, nelze jeho závěru ničeho vytknout, neboť jde o uplatnění výjimky z procesních lhůt, resp. z principu koncentrace řízení, kterou není nutné v zájmu rychlosti a efektivity soudního řízení vykládat jakkoli extenzivně.
Pokud stěžovatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 287/2019-68, kterým bylo rozhodnutí městského soudu ve skutkově obdobné věci jiné stěžovatelky zrušeno a dovozuje nerovný přístup k různým subjektům, je nutno uvést, že procesní situace v obou věcech je odlišná. Stěžovatelka v případě č. j. 9 As 287/2019-68 uplatnila konkrétní žalobní bod, resp. podrobnou argumentaci již přímo ve správní žalobě ze dne 9. 5. 2016 (srov. body 20-24 rozsudku č. j. 9 As 287/2019-68), přesto na danou argumentaci městský soud nijak adekvátně nereagoval. Naopak v nyní posuzované věci kasační soud vytkl stěžovatelce, že sporný žalobní bod byl v řízení před městským soudem doplněn po lhůtě a přitom neurčitě a nedostatečně, aby mohlo jít o relevantní tvrzení v intencích s. ř. s. Ústavní soud zdůrazňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem svých práv před soudem, přičemž právě "stanovený způsob" vyžadovaný zákonem, resp. navazující judikaturou, nebyl stěžovatelkou dodržen.
Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka si byla již v rámci řízení před městským soudem vědoma možnosti tvrdit a prokázat existenci přeshraničního prvku v každém jejím konkrétním sporu, a to v návaznosti na rozsudek SDEU ve věci C-98/14, Berlington Hungary, kterým ostatně též (byť v obecné rovině) sama argumentovala. Přesto konkrétní tvrzení a doložení konkrétních důkazů učinila až v doplnění kasační stížnosti, tj. v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nelze tudíž považovat za procesní pochybení Nejvyššího správního soudu, tím méně pak porušení základních práv stěžovatelky, pokud kasační soud dovodil, že příslušná kasační námitka je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. proto, že stěžovatelka důvod tvrzené nezákonnosti neuplatnila (přípustně) v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohla.
Ústavní soud závěrem uvádí, že nepoložení stěžovatelkou navrhované předběžné otázky SDEU správními soudy nelze v nyní posuzované věci považovat za porušení práva na zákonného soudce. Ústavní soud se nedomnívá, že by závěr kasačního soudu o tom, že nepovažoval za potřebné předložit SDEU předběžnou otázku, byl závěrem excesivním či svévolným. Nejvyšší správní soud dostatečně odůvodnil, proč nebylo nutné se obracet s předloženou předběžnou otázkou na SDEU, neboť nebyl-li dostatečně tvrzen a prokazován konkrétní přeshraniční prvek v řízení před městským soudem, nemusel se městský soud otázkou aplikovatelnosti čl. 56 SFEU zabývat, tudíž daná otázka nebyla relevantní ani v řízení o kasační stížnosti. V uvedených závěrech opět není možno s ohledem na shora uvedené spatřovat jakékoli porušení základních práv stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu