ECLI:CZ:US:2022:1.US.1613.21.1
sp. zn. I. ÚS 1613/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petera Mravce - TEMPO, zastoupeného JUDr. Miroslavem Stopkou, advokátem se sídlem Čadca, Potočná 2835/1A, Slovenská republika, (adresa pro doručování v ČR JUDr. Luděk Vebera, advokát, K. Sliwky 125, Karviná), proti usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, Slévárenská 410/14, ze dne 25. 2. 2020 č. j. 024 EX 76/20-13 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021 č. j. 9 Co 144/2020-35, přiznání finančního zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a náhrady právního zastoupení, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové jako účastníků řízení, a Petra Kajaneka jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021 č. j. 9 Co 144/2020-35 a usnesením soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 25. 2. 2020 č. j. 024 EX 76/20-13 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021 č. j. 9 Co 144/2020-35 a usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 25. 2. 2020 č. j. 024 EX 76/20-13, se ruší.
III. Česká republika - Krajský soud v Ostravě je povinen zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci tohoto nálezu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč.
IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Současně žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že se mu přiznává finanční zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a náhrada právního zastoupení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč, které je povinen zaplatit Krajský soud v Ostravě na účet specifikovaný v ústavní stížnosti.
II
2. Ze spisového materiálu se podává, že se stěžovatel exekučním návrhem domáhal nařízení exekuce na základě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10 C 8/2010-234 a pověření soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 1 647 EUR s příslušenstvím. K exekučnímu titulu stěžovatel předložil osvědčení podle čl. 54 a 48 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I").
3. Soudní exekutorka napadeným usnesením exekuční návrh stěžovatele zamítla. Své rozhodnutí odůvodnila jednak pokynem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 2. 2020 č. j. ECE 2196/2020-17 k zamítnutí exekučního návrhu, dále vycházela z toho, že podle §37 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád") lze exekuční řízení vést na základě cizího exekučního titulu bez prohlášení vykonatelnosti, případně rozhodnutí o uznání tohoto titulu bez dalšího pouze pro vymožení výživného pro nezletilé dítě. V ostatních případech se lze domáhat pouze soudního výkonu rozhodnutí. Konstatovala, že vzhledem k tomu, že stěžovatel v dané věci netvrdil ani neprokazoval, že by kromě předloženého exekučního titulu vydaného slovenským soudem disponoval prohlášením vykonatelnosti, případně rozhodnutím o uznání tohoto titulu, jeho návrh na nařízení exekuce zamítla pro nesplnění předpokladů exekuce podle §39 odst. 3 exekučního řádu s tím, že stěžovatel může žádat soudní výkon rozhodnutí.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") usnesení soudní exekutorky napadeným usnesením potvrdil. Vyšel z toho, že vzhledem k tomu, že stěžovatel je občanem Slovenské republiky, měl na výběr domáhat se výkonu shora označeného cizozemského exekučního titulu buď podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, a tedy bez požadavku na prohlášení vykonatelnosti takového exekučního titulu nebo podle nařízení Brusel I poté, co rozhodnutí bylo ve smyslu čl. 38 odst. 1 tohoto nařízení prohlášeno v České republice za vykonatelné. Krajský soud dále konstatoval, že postup při podání návrhu na výkon soudního rozhodnutí se podle čl. 40 odst. 1 nařízení Brusel I řídí právními předpisy členského státu, v němž se podává návrh na výkon. Příslušnými vnitrostátními předpisy je v České republice o. s. ř. (část šestá) a exekuční řád. Odvolací soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že spolu s exekučním návrhem předložené osvědčení o vykonatelnosti podle čl. 54 a 58 nařízení Brusel I osvědčuje, že exekuční titul - usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10 C 8/2010-234 - je "evropský exekuční titul". Poukázal na to, že potvrzení exekučního titulu se vydává nikoliv podle výše uvedeného nařízení, ale podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky.
5. Odvolací soud dále zkoumal další způsoby, podle nichž by rozhodnutí cizozemského soudu mohlo být způsobilým exekučním titulem, a dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání pověření k provedení exekuce a napadené rozhodnutí soudní exekutorky o zamítnutí exekučního návrhu stěžovatele je věcně správné.
III
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí vydané soudem členského státu původu (Slovenská republika) může být následně podkladem pro exekuční řízení v jiném členském státě EU (Česká republika) za stejných podmínek jako rozhodnutí vydané v tomto členském státě. Uvádí, že závěr krajského soudu, že v dané věci není možné vydat pověření exekutorovi podle exekučního řádu a na podkladě jím předloženého soudního rozhodnutí vést exekuční řízení, je v rozporu s právem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadami spravedlivého procesu. Stěžovatel dále žádá přiměřené finanční zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za materiální a nemateriální újmu způsobenou mu vyvoláním nedůvěry v soudnictví a spravedlnost a uložení povinnosti Krajskému soudu v Ostravě k zaplacení náhrady nákladů na právní zastoupení.
IV
7. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že ji považuje za pouhé vyjádření nesouhlasu a polemiku stěžovatele se závěry soudů a soudní exekutorky v dané věci.
8. Soudní exekutorka pouze odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.
10. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné ze soudního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl.
V
11. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
VI
12. Ústavní soud předně posuzoval, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené procesní předpoklady k projednání návrhu podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu. Návrh v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení soudní exekutorky zjevně splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je k jeho projednání zčásti příslušný.
13. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i připojeného spisu a dospěl k závěru, že ve vztahu k těmto rozhodnutím je ústavní stížnost důvodná.
14. Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, přísluší primárně ostatním soudům. Výjimku tvoří případy, kdy soudy na úkor stěžovatele vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, respektive ústavněprávních principů. Vznik takové situace Ústavní soud shledal v nyní projednávané věci.
15. Ústavní soud dále předesílá, že obdobnou otázkou se zabýval již ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2042/19 a I. ÚS 1964/19. Od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat ani v nyní posuzovaném případě. Podstatným se pak jeví, že v posuzované věci je třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis").
16. Soudní exekutorka a krajský soud své závěry postavily na tom, že v exekučním řízení lze podle §37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu vykonávat pouze ta cizí soudní rozhodnutí, u nichž bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu EU nebo mezinárodní smlouvy anebo rozhodnuto o uznání, a že tato podmínka splněna nebyla. Tento výklad vychází z doslovného znění uvedeného ustanovení a zřejmě i z toho, že po přijetí nařízení Brusel I bis zákonodárce nepřistoupil k jeho novelizaci, což je ovšem z hlediska právní povahy nařízení Brusel I bis irelevantní. Krajský soud tak pominul možnost eurokonformního výkladu tohoto ustanovení, vycházející z vývoje právní úpravy na úrovni EU, a v tom rámci zejména smyslu a účelu přijetí nařízení Brusel I bis členskými státy. Soud tak nezohlednil skutečnost, že uvedené nařízení je pro Českou republiku a její orgány závazné a přímo (přednostně) použitelné (srov. i bod 6 jeho preambule).
17. V této souvislosti je nutno uvést, že dřívější nařízení Brusel I pro výkon cizího rozhodnutí vyžadovalo prohlášení vykonatelnosti (exequatur), tuto úpravu však členské státy považovaly za nevyhovující, neboť šlo o překážku volného pohybu rozhodnutí podle čl. 81 Smlouvy o fungování EU (dále jen "SFEU", k tomu z pohledu primárního práva EU viz nejnověji LIAKOPOULOS, D. Integration and Cooperation of International and European Private Law according Charter of the Fundamental Rights of the European Union. Cuadernos de Derecho Transnacional, sv. 11, č. 2, roč. 2019 se zdůrazněním principu vzájemného uznání zejm. na s. 158 a násl.).
18. To je proto také důvodem, proč členské státy tuto dosavadní úpravu výslovně nahradily na základě nařízení Brusel I bis přímým výkonem rozhodnutí (čl. 39), tj. jeho vykonatelností v jiném členském státě, aniž je vyžadováno prohlášení vykonatelnosti. K vykonatelnosti nyní podle výslovné úpravy v čl. 53 tohoto nařízení postačuje předložit formulářové osvědčení podle přílohy I k nařízení vydané soudem země původu vykonávaného rozhodnutí. Tato změna (derogatio subrogans) je považována za zásadní posun ve vývoji evropského civilního procesu (podrobně k tomu s obsáhlým přehledem názorů na odstranění řízení ve věci exequatur a možností odepření výkonu viz DOMEJ, T. Die Neufassung der EuGVVO. Quantensprünge im europäischen Zivilprozessrecht. Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht/ The Rabel Journal of Comparative and International Private Law, sv. 78, č. 3, roč. 2014, s. 508-550, zejm. s. 510-521). Vykonatelnost tedy nastává ipso iure, přičemž dochází k obrácení pozic, kdy se věřitel již nemusí vykonatelnosti domáhat, aktivní musí být naopak dlužník, chce-li vykonatelnost přeshraničního soudního rozhodnutí odvrátit (viz PAUKNEROVÁ, M.: Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 125; srov. i POHL, M.: Die Neufassung der EuGVVO - im Spannungsfeld zwischen Vertrauen und Kontrolle, Praxis des Internationalen Privat-und Verfahrensrechts, č. 2, roč. 2013, s. 112; Liakopoulos, D. cit. dílo, s. 160, bod 29). Ke své obraně má nyní dlužník k dispozici procesní prostředky státu původu rozhodnutí (court of origin) zejména podle čl. 43 a násl. nařízení Brusel I bis (viz k tomu HOVAGUIMIAN, PH. The enforcement of foreign judgments under Brussels I bis: false alarms and real concerns. Journal of Private International Law, sv. 11, č. 2, roč. 2015, s. 212-251, zejm. s. 210 a násl., s. 234 a násl.).
19. Ústavní soud dále poukazuje zejména na bod 4 preambule nařízení Brusel I bis, podle něhož "[u]rčité rozdíly mezi vnitrostátními pravidly pro určení příslušnosti a pro uznávání rozhodnutí ztěžují řádné fungování vnitřního trhu. Je nezbytné přijmout ustanovení, která umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zajistí rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí přijatých v členských státech", a na bod 26, v němž se uvádí, že "[v]zájemná důvěra při výkonu spravedlnosti v Unii odůvodňuje zásadu, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě by měla být uznána ve všech členských státech, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. Dále snaha o menší časovou náročnost a finanční nákladnost přeshraničních sporů odůvodňuje zrušení prohlášení vykonatelnosti před výkonem rozhodnutí v dožádaném členském státě. V důsledku toho by mělo být rozhodnutí vydané soudy členského státu považováno za rozhodnutí vydané v dožádaném členském státě.".
20. Jak patrno z výše uvedeného, nařízení Brusel I bis je postaveno na dosažené úrovni vzájemné důvěry při výkonu spravedlnosti v rámci justiční spolupráce v civilních věcech s mezinárodním prvkem (čl. 81 SFEU), podpořené sblížením vnitrostátních procesních institutů. To umožňuje uplatnění presumpce řádného soudního řízení v členském státu EU, kdy soudní rozhodnutí jiného členského státu má (v zásadě) stejný procesní status (podléhá stejnému zacházení) jako rozhodnutí tuzemské. Princip stejného zacházení, který v těchto souvislostech Soudní dvůr EU (veden bodem preambule 4, popř. bodem 21 nařízení Brusel I bis) pojímá extenzivně, nepřepokládá, a ani nepřipouští, aby skladba orgánů výkonu tuzemských soudních rozhodnutí byla jiná než v případě soudních rozhodnutí jiného členského státu. Odlišné zacházení by nebylo ani v souladu s legitimním cílem tohoto nařízení, jak je vyjádřen v bodu 26 preambule, jímž je snaha o menší časovou náročnost a finanční nákladnost výkonu cizího soudního rozhodnutí, tedy o určitou "kompenzaci" horšího postavení věřitele v přeshraničním styku. Princip rovného zacházení je rovněž podporován antidiskriminačním nastavením Listiny základních práv Evropské unie ve smyslu čl. 20 a 21 ve vazbě na čl. 51 odst. l.
21. Ústavní soud tak uzavírá, že podle jeho názoru v otázce institucionální složky výkonu soudních rozhodnutí nařízení Brusel I bis neponechává členským státům EU žádný prostor pro diskreci ani žádnou rozumnou pochybnost ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 sp. zn. C-283/81 ve věci CILFIT, body 16, 21. Příslušná ustanovení tohoto předpisu jsou přitom natolik jasná, že v případě jejich výkladu v tomto ohledu nevznikají důvodné pochybnosti. Nicméně mezi kompetence Ústavního soudu nepatří podávat závazný výklad práva EU (srov. čl. 87 Ústavy), a tudíž nemůže předjímat další postup krajského soudu po zrušení jím vydaného usnesení, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Ovšem v případě, že by jeho názor na interpretaci a aplikaci nařízení Brusel I bis byl odlišný od náhledu Ústavního soudu (nebylo by možné věc považovat za acte clair), by bylo jeho povinností obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU. Jinak by hrozila kolize jím vydaného rozhodnutí s právem EU a porušení závazků, které České republice plynou z členství v EU.
22. Z hlediska ústavnosti - konkrétně práva na spravedlivý (řádný) proces - pak nemůže odůvodnění napadeného usnesení obstát ani ve zbývající části, kde krajský soud argumentuje možností stěžovatele domáhat se výkonu cizozemského titulu podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, neboť stěžovatel - jak krajský soud ostatně sám uvádí - se tohoto postupu nedomáhal.
23. Nepřiléhavý je také odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1349/2016. Toto usnesení se týkalo výkonu rozhodnutí vydaného soudem ve Spojených státech amerických a podléhalo právnímu režimu §14 až 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v případě kterého není postup podle exekučního řádu možný. V nálezech sp. zn. IV. ÚS 2042/19 a I. ÚS 1964/19 Ústavní soud objasnil důvody, kterými se odlišuje režim mezi vztahy členských států EU a jinými státy.
24. Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud rozhodl, že se stěžovateli přiznává finanční zadostiučinění ve výši 50 000 Kč, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy. Ústava ani zákon o Ústavním soudu nesvěřuje Ústavnímu soudu pravomoc rozhodovat o náhradách škody či zadostiučinění, neboť obé přísluší soudům civilním.
25. Pokud jde o návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud k tomu uvádí, že uplatňuje pravidlo, že náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle §62 odst. 4 téhož zákona však může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí vykazují prvky svévole, neboť aplikací nerelevantní právní úpravy na daný případ a nerespektováním nálezové judikatury Ústavního soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
26. Stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč (za dva úkony právní služby po 3 100 Kč - převzetí a příprava zastoupení a ústavní stížnost; a 2x režijní paušál po 300 Kč). Ústavní soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení v požadované výši, a to: podle §22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a §9 odst. 4 písm. e) a §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") odměnu za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a jedno písemné podání - ústavní stížnost) po 3 100 Kč a podle §13 odst. 4 advokátního tarifu paušální částku náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč.
VII
27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ust. §82 odst. 2 písm. a), §82 odst. 3 písm. a), §62 odst. 4 a §43 odst. l písm. d) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu