ECLI:CZ:US:2022:1.US.1647.22.1
sp. zn. I. ÚS 1647/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Š., t. č. ve Věznici Opava, zastoupené JUDr. et Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem, sídlem Šemberova 71/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 3 Tdo 42/2022-417, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2021 č. j. 6 To 59/2021-360 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci ze dne 30. června 2021 č. j. 53 T 2/2021-320, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), byla stěžovatelka uznána vinou pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za to byla podle §140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatelce současně uložen trest propadnutí věci a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku jí bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky na náhradě majetkové škody částku 167 334 Kč.
3. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. Jde-li o výrok o trestu, proti kterému stěžovatelka směřuje svoji ústavní stížnost, vrchní soud zdůraznil, že zmenšená příčetnost stěžovatelky byla zapříčiněna nadměrnou konzumací alkoholu, přičemž o vlivu alkoholu na svůj organismus měla stěžovatelka jasnou představu, neboť se nadměrné konzumaci alkoholu oddávala dlouhodobě. Tím, že si stav zmenšené příčetnosti přivodila vlivem návykové látky, nebyly splněny podmínky aplikace §40 trestního zákoníku ani podmínky upuštění od potrestání podle §47 odst. 1 trestního zákoníku. K námitkám stěžovatelky, že jí měl být uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, vrchní soud poukázal na §58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, podle kterého je předpokladem pro uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby prohlášení viny, ke kterému však ze strany stěžovatelky nedošlo. Navíc podle vrchního soudu ve věci nebyly shledány žádné okolnosti, které by bylo možno považovat za podklad pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Jednání stěžovatelky bylo intenzivní, plně způsobilé přivodit smrtelný následek, a ani následné přivolání lékařské pomoci nebylo okolností natolik mimořádnou, že by mělo odůvodňovat uložení trestu mimořádně pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Jde-li o poměry stěžovatelky, vrchní soud uvedl, že stěžovatelka žila s poškozeným ve společné domácnosti, že žádná jiná osoba na ní nebyla nijak odkázána a že degradaci manželského stavu na pozadí nadměrné konzumace alkoholu nelze hodnotit jako poměry odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Ani podmínky aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku tak v posuzované věci splněny nebyly. Rovněž podle vrchního soudu ve věci nebyly zjištěny ani podmínky pro uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestné sazby ve smyslu §58 odst. 6 trestného zákoníku, neboť vzhledem k intenzitě a směru útoku stěžovatelky vůči poškozenému hrozil smrtelný následek. V takovém případě uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby nepovažoval vrchní soud za nepřiměřeně přísné, naopak vzhledem k okolnostem případu šlo podle něj o trest přiměřený, odpovídající všem zákonným hlediskům pro ukládání trestu.
4. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci neshledal, že by napadená rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu trpěla vadami vytýkanými v dovolání. Poukázal na to, že dovolání stěžovatelky je postaveno na dvou hlavních námitkách. První se týká nesprávně vyhodnocené aplikace §21 odst. 3 trestního zákoníku a druhá nesprávného posouzení okolností rozhodných pro stanovení výše trestu podle §58 odst. 2 trestního zákoníku či §58 odst. 6 trestního zákoníku. K první skupině námitek Nejvyšší soud zdůraznil, že prokazatelně šlo o ukončený pokus, kdy stěžovatelka subjektivně učinila vše pro dokonání zamýšleného trestného činu a usmrcení poškozeného. Tři bodnosečné rány nožem o délce čepele 100 mm do levé poloviny hrudníku poškozeného, kde se v souladu s obecným povědomím nacházejí životně důležité orgány, byly podle Nejvyššího soudu způsobilé přivodit smrt poškozeného. Ze závěrů vyhotoveného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že stav poškozeného vyžadoval včasný lékařský zákrok. Byl-li by časový interval od provedení činu do poskytnutí potřebného ošetření zhruba dvojnásobný, než v reálu byl, mohlo dojít k závažnému ohrožení života poškozeného. Nejvyšší soud proto uzavřel, že útok stěžovatelky cíleně směřoval proti životu poškozeného, a následné přivolání lékařské pomoci stěžovatelkou bylo podle jeho názoru pouze projevem kolísavé nálady stěžovatelky, což vyplynulo i ze samotného záznamu hovoru s operátorkou záchranné služby, při němž stěžovatelka mimo jiné uváděla, že měla zájem na usmrcení poškozeného. Přivolání lékařské pomoci proto podle Nejvyššího soudu nebylo možno hodnotit jako odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem ve smyslu §21 odst. 3 trestního zákoníku.
5. Také námitky, že okolnosti případu a poměry stěžovatelky přisvědčovaly možnosti uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby podle §58 odst. 2 či §58 odst. 6 trestního zákoníku a že nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 10 let je pro ni nepřiměřeně přísný, posoudil Nejvyšší soud ve shodě s názorem vrchního soudu jako neopodstatněné, když zdůraznil, že jednání obviněné bylo intenzivní, plně způsobilé přivodit smrtelný následek a ani následné přivolání lékařské pomoci není okolností natolik mimořádnou, že by při ukončeném pokusu odůvodňovalo uložení trestu mimořádně pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Nadměrná konzumace alkoholu a z ní vyplývající vznik konfliktních situací v partnerském vztahu jsou faktory, nestojící objektivně mimo volní sféru jednání osob, které jsou schopny uvědomovat si možné následky chování v takovém stavu. Jednání stěžovatelky vůči poškozenému bylo natolik intenzivní, že poškozenému hrozil smrtelný následek a v tomto případě uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby adekvátně reflektuje jak subjektivní, tak objektivní okolnosti případu. Trest, který byl obviněné uložen, je zcela přiměřený, odpovídající všem zákonným hlediskům pro ukládání trestu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na ochranu legitimního očekávání, principu předvídatelnosti soudního rozhodování a práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. V této souvislosti poukazuje na jiné případy (v ústavní stížnosti blíže nespecifikované), v nichž soudy aplikovaly institut mimořádného snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby a má za to, že tak mělo být postupováno i v jejím případě. Zdůrazňuje, že postupovala tak, aby škodlivý následek odvrátila, přesto byla potrestána přísněji, než pachatelky v jiných věcech, které poškozeným žádnou pomoc neposkytly. Rozhodujícím soudům vytýká, že se z odůvodnění jejich rozhodnutí nedozvěděla, proč má být potrestána přísněji, než jiné pachatelky v obdobných či dokonce závažnějších věcech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výší trestu, který jí byl uložen. Má za to, že v jejím případě měly příslušné soudy přistoupit k aplikaci §58 trestního zákoníku a že jí měl být uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. K tomu odkazuje na jiné případy, ve kterých bylo zmíněné zákonné ustanovení využito, aniž by je v ústavní stížnosti blíže specifikovala.
10. Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly při posouzení výměry uloženého trestu v souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu. Krajský soud při úvahách o stanovení druhu a výměry trestu se důsledně a v souladu s §38 a §39 trestního zákoníku zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, jakož i v úvahu přicházejícími polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi. Vrchní soud se s jeho závěrem ztotožnil a zdůraznil, že nebyly splněny podmínky aplikace §40 trestního zákoníku ani podmínky upuštění od potrestání podle §47 odst. 1 trestního zákoníku, neboť stav zmenšené příčetnosti si stěžovatelka přivodila sama vlivem návykové látky. Řádně a dostatečně se vrchní soud vypořádal také s námitkami stěžovatelky, že jí měl být podle §58 trestního zákoníku uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Ústavní soud v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění rozsudku vrchního soudu odkazuje (sub bod 3).
11. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky, a to včetně námitek týkajících se zániku trestnosti pokusu (sub 4) a námitek směřujících proti výši uloženého trestu (sub 5). Po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelkou uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu]. Námitky stěžovatelky přezkoumal i z hlediska nového §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž se týká rozhodných skutkových zjištění, ve znění účinném po 1. 1. 2022, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení, a proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho usnesení, kterým dovolání stěžovatelky zamítl.
12. K námitce, že se z odůvodnění napadených rozhodnutí nedozvěděla, proč má být potrestána přísněji, než jiné pachatelky v obdobných či dokonce závažnějších věcech, Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že trestání ve smyslu §39 a násl. trestního zákoníku je založeno na soudní individualizaci ukládaného trestu konkrétnímu pachateli(ce) odpovídající hlediskům spravedlnosti a přiměřenosti navazujícím na všechny, jak porovnatelné, tak i individuální okolnosti posuzovaného případu, zejména povahu a závažnost konkrétního spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele(ky) a jeho(jí) dosavadní způsob života a možnosti jeho(jí) nápravy, včetně jeho(jího) chování po činu. Přitom povaha a závažnost konkrétního spáchaného trestného činu je především určena jeho individuálními objektivními znaky blíže charakterizujícími spáchaný čin (význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za jakých byl čin spáchán), intenzitou subjektivního vztahu pachatele(ky) k činu (míra jeho zavinění, jeho pohnutka, záměr nebo cíl) a osobou pachatele(ky). Již z toho vyplývá, že jakékoli porovnávání uložených trestů vždy z těchto hledisek rozdílných, byť podle tvrzení stěžovatelky podobných, případech, je s ohledem na uvedené individuální okolnosti vztahující se jak ke spáchanému činu [včetně osoby pachatele(ky)] a poměrům konkrétního pachatele(ky), velmi obtížné, nehledě k tomu, že je třeba také individuálně hodnotit jeho(jí) možnosti nápravy. Navíc stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neuvádí žádná konkrétní rozhodnutí, ve kterých měl být podle jejího tvrzení uložen mírnější trest, ač jinak šlo o obdobné nebo dokonce i závažnější případy, a proto ani takové porovnání není možno provést.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu