ECLI:CZ:US:2022:1.US.165.22.1
sp. zn. I. ÚS 165/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Vrátného, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 2752/2021-117, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jolany Vrátné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel 19. 1. 2022 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené v čl. 36 Listině základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele o určení, že bytová jednotka, spoluvlastnický podíl na společných částech domu a spoluvlastnický podíl k pozemku (blíže specifikovaných v napadeném usnesení) jsou ve společném jmění manželů.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 10. 2020, č. j. 5 C 253/2020-45, byla výrokem I. žaloba zamítnuta a výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud učinil zjištění, že účastníci uzavřeli manželství 4. 5. 1991, vedlejší účastnici vzniklo před uzavřením manželství členství ve Stavebním bytovém družstvu na základě rozhodnutí družstva ze dne 30. 3. 1989, avšak společné členství účastníků v družstvu nevzniklo. Následně dospěl k závěru, že pokud vedlejší účastnice uzavřela dne 8. 4. 1999 smlouvu o převodu jednotky (družstevního bytu) a příslušného podílu na společných částech domu do vlastnictví nájemce - člena bytového družstva ve Stavebním bytovém družstvu X, nestaly se tato jednotka, příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu a příslušný spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích součástí společného jmění účastníků řízení.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 4. 2021, č. j. 58 Co 84/2021-84, byl výrokem I. rozsudek obvodního soudu potvrzen a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud, co do odvolacích námitek týkajících se spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích, po zjištění, že hlavní město Praha jako prodávající na straně jedné a jednotliví vlastníci jednotek nacházejících se v předmětném domě jako kupující na straně druhé uzavřeli dne 6. 4. 2006 kupní smlouvu, kterou měli nabýt do vlastnictví příslušné spoluvlastnické podíly na převáděných pozemcích v rozsahu, jež odpovídal výši jejich spoluvlastnických podílů na společných částech domu, jenž se na těchto pozemcích nachází, uzavřel, že byla-li vedlejší účastnice výlučnou vlastnicí předmětné jednotky a příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech domu, nabyla na základě výše uvedené kupní smlouvy do výlučného vlastnictví i spoluvlastnický podíl na shora uvedených pozemcích.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 2752/2021-117, bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítnuto pro vady spočívající v absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení před obvodním a městským soudem, přičemž nesouhlasí s postupem městského soudu, který nepřezkoumal celý, odvoláním napadený, výrok I. rozsudku obvodního soudu, ale pouze část týkající se spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích. Je toho názoru, že i přesto, že se v odvolání argumentačně zaměřil pouze na spoluvlastnický podíl na pozemcích, neznamená, že odvolací soud není povinen přezkoumat rozsudek obvodního soudu v plném rozsahu výroku I.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nesprávně posoudil přípustnost dovolání, které jasně poukázalo na skutečnost, kterou se obvodní i městský soud odchýlily od rozhodovací praxe. Požadavek Nejvyššího soudu na přesnou specifikaci jeho vlastní judikatury považuje za nesprávnou a nezákonnou. Podle názoru stěžovatele byly splněny náležitosti dle §241a ve spojení s §237 občanského soudního řádu, neboť v textu dovolání je uvedeno, proti kterým rozhodnutím dovolání směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvody dovolání i přípustnosti dovolání, včetně toho, čeho se stěžovatel domáhá. Postup Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání považuje za nesprávně formalistický.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Za účelem posouzení ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu si Ústavní soud vyžádal ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 C 253/2020, dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu, z jehož části II. se podává, že stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a má tedy za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dalším textu však již neformuluje žádnou právní otázku a současně nevymezuje ani ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit.
10. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr odpovídá i přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání shledal, že dovolání bylo Nejvyšším soudem posouzeno ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud řádně vymezil důvody odmítnutí dovolání pro vady, když konstatoval, že v části týkající předmětné bytové jednotky a příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech domu stěžovatel pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právním posouzením věci. Neformuluje však žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. V části týkající se spoluvlastnického podílu na pozemcích stěžovatel uvedl, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Opět však neformuloval žádnou konkrétní právní otázku a neodkazuje ani na žádnou relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Obsahem dovolání je tak pouhá polemika s právním posouzením věci bez řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud v těchto závěrech neshledal vybočení ústavněprávní relevance, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
12. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel neuplatnil dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, čímž nevyužil procesní prostředek k ochraně svých práv. K požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele a stěžovatele se přitom v minulosti již opakovaně vyslovil jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud.
13. Jelikož stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhoval zrušit pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud nepřikročil k posouzení ústavnosti rozsudků nižších instancí. To by ostatně s ohledem na výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu bylo nepřípustné.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu