ECLI:CZ:US:2022:1.US.1657.22.1
sp. zn. I. ÚS 1657/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou, sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7 - Holešovice, proti příkazu k předvedení vydanému Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 6. 4. 2022 č. j. 3 T 6/2020-1759 a jinému zásahu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územní odbor Teplice, Obvodní oddělení Duchcov, spočívajícímu v předvedení stěžovatele dne 25. 4. 2022, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územní odbor Teplice, Obvodní oddělení Duchcov, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví specifikovaným příkazem k předvedení vydaným Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a postupem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územní odbor Teplice, Obvodní oddělení Duchcov (dále jen "policejní orgán") při předvedení stěžovatele k MUDr. Janu Drahozalovi, znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (dále jen "znalec"), dne 25. 4. 2022 v čase 10:00 hodin na základě napadeného příkazu, byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí dosavadního řízení
2. Proti stěžovateli jakožto obžalovanému je aktuálně u krajského soudu vedeno trestní řízení pod sp. zn. 3 T 6/2020. Opatřením ze dne 10. 5. 2021 č. j. 3 T 6/2020-1738 rozhodl krajský soud o přibrání znalce za účelem posouzení duševního stavu stěžovatele v souvislosti s jeho účastí u hlavního líčení, a to v reakci na stěžovatelovu dřívější omluvu doloženou lékařskou zprávou; opatření bylo stěžovateli doručeno dne 20. 5. 2021. Přípisem ze dne 26. 5. 2021 znalec stěžovatele vyzval k telefonickému sjednání termínu lékařského vyšetření. Na to stěžovatel písemně reagoval s prosbou o pozdější termín vyšetření z důvodu obavy před nákazou koronavirem, proti němuž nebyl plně očkován; taktéž žádal o změnu místa vyšetření s tím, že cesta do 50 km vzdálené ordinace znalce je pro něj komplikovaná. Přípisem ze dne 22. 9. 2021 č. j. 3 T 6/2020-1741 se krajský soud znalce dotázal na stav znaleckého posudku, neboť tříměsíční lhůta stanovená pro jeho vypracování již uplynula. Jelikož znalec nereagoval, kontaktoval jej krajský soud znovu přípisem ze dne 29. 10. 2021 č. j. 3 T 6/2020-1742. Znalec odpověděl dne 29. 11. 2021, že stěžovatel na výzvu k dostavení se nereagoval a nebylo jej možno vyšetřit; požádal o pokyn k dalšímu postupu (č. l. 1743). Dne 1. 12. 2021 vyzval krajský soud stěžovatele, aby se po dohodě se znalcem dostavil ke znaleckému vyšetření do konce roku 2021 s tím, že v opačném případě bude soud nucen přistoupit k předvedení stěžovatele k tomuto úkonu (č. l. 1745). Současně krajský soud informoval o této skutečnosti znalce a požádal jej o oznámení případného nedostavení se stěžovatele do začátku ledna 2022 (č. l. 1746). Stěžovatel se dne 9. 12. 2021 vyjádřil tak, že nijak nebrání vypracování znaleckého posudku, neboť byl znalcem k vyšetření vyzván pouze jednou - dopisem ze dne 26. 5. 2021 - a na tuto výzvu reagoval omluvou, na kterou již neobdržel žádnou odpověď. Doplnil, že je vzhledem ke svému pokročilému věku osobou se zvýšeným rizikem nákazy onemocněním Covid-19, proti němuž není kompletně očkován, a cesta do místa vyšetření je pro něj riziková a logisticky náročná; požádal krajský soud o posečkání se znaleckým vyšetřením a případně o ustanovení jiného znalce v místě jeho bydliště (č. l. 1747). Dne 15. 12. 2021 krajský soud informoval znalce o stanovisku stěžovatele a uvedl, že stěžovateli sdělil, že je povinen dostavit se k vyšetření v termínu, který znalec stanoví; požádal znalce, aby soud obratem informoval, pokud by se stěžovatel nedostavil ani nesjednal náhradní termín. V týž den krajský soud odmítl žádost stěžovatele o ustanovení jiného znalce a sdělil obhájkyni, že znalce informoval, aby stěžovatele předvolal k dalšímu termínu vyšetření, k němuž je stěžovatel povinen se dostavit; v opačném případě bude nařízeno jeho předvedení nebo dokonce zatčení (č. l. 1753). Přípisem ze dne 1. 4. 2022 znalec informoval krajský soud, že s ním stěžovatel nebyl v kontaktu a on není schopen zajistit jeho účast při vyšetření, a navrhl termíny připadající v úvahu pro předvedení stěžovatele (č. l. 1757).
3. Napadeným příkazem nařídil krajský soud stěžovatele předvést ke znalci dne 25. 4. 2022 od 9:00 do 11:00 hodin. Podle sdělení policejního orgánu ze dne 25. 4. 2022 č. j. KRPU-69849-5/ČJ-2022-040912 byl napadený příkaz k předvedení realizován dne 25. 4. 2022 v 10:45 hodin, přičemž předvedení ke znalci proběhlo bez závad (č. l. 1760).
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že v souladu s informací, kterou obdržel od krajského soudu v přípisu ze dne 15. 12. 2021, vyčkával stanovení nového termínu vyšetření znalcem, jenž jej však nijak nekontaktoval; byl proto zcela oprávněně zaskočen, když jej dne 25. 4. 2022 překvapil policejní orgán v místě bydliště a ke znalci jej předvedl. Argumentuje, že svým chováním nijak nepřispěl k nařízení předvedení a pro přijetí tohoto krajního opatření nebyly splněny podmínky. V této souvislosti uvádí, že předvedení podle §90 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), slouží výlučně k zajištění účasti obviněného u výslechu, nikoliv u znaleckého vyšetření; omezení osobní svobody stěžovatele předvedením proto postrádá zákonný podklad. Odkazuje přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3580/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud uvedl, že institut předvedení ve smyslu §90 trestního řádu slouží k zajištění přítomnosti obviněného u výslechu a "stěžovatelkou naznačený rozšiřující výklad, odůvodňující dlouhodobé omezení osobní svobody aplikací institutu předvedení za účelem znaleckého vyšetření obviněného, by mohl být ve svých důsledcích v rozporu s imperativem ochrany základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny."
5. Pro případ, že by Ústavní soud výše uvedené argumentaci nepřisvědčil, stěžovatel zpochybňuje naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §90 odst. 2 trestního řádu, neboť se nijak nevyhýbal trestnímu řízení, byl po celou dobu k zastižení v místě svého bydliště, kde si i přebíral poštu, a doposud se dostavil ke všem úkonům trestního řízení. Odmítá, že by byl znalcem předvolán k novému termínu znaleckého vyšetření. Dodává, že se krajský soud ani nepokusil u stěžovatele či jeho obhájkyně ověřit, zda jej znalec k vyšetření opětovně předvolal, jak bylo v prosinci 2021 avizováno a jak stěžovatel legitimně očekával. Krajský soud zcela rezignoval na dohled nad znalcem a automaticky předpokládal, že je to obviněný, kdo způsobuje průtahy v trestním řízení. Motivem stěžovatele pro odložení termínu znaleckého vyšetření přitom nebylo jakékoliv obstrukční jednání, nýbrž obava o vlastní život a zdraví z důvodu přetrvávající pandemie koronaviru. Konečně stěžovatel poukazuje, že namítaným postupem utrpěla jeho pověst, neboť je nyní předmětem sousedských pomluv. Je si vědom, že jako osoba trestně stíhaná je povinen strpět zásahy do svých práv a svobod, musí se tak však dít na základě zákona a v souladu s ústavněprávními požadavky a lidskou slušností. Krajský soud přitom jednal v přímém rozporu s postupem, který avizoval v přípisu ze dne 15. 12. 2021.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je tak povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími či jinými zásahy vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti užití institutu předvedení podle §90 trestního řádu k zajištění účasti obviněného na vyšetření duševního stavu znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o jehož přibrání rozhodl soud podle §105 odst. 1 trestního řádu, resp. 116 odst. 1 trestního řádu. Stěžovateli lze přisvědčit, že trestní řád v §90 explicitně upravuje pouze předvedení obviněného k výslechu, nikoliv k dalším úkonům trestního řízení. Trestní řád neposkytuje orgánům činným v trestním řízení obdobný prostředek pro zajištění účasti obviněného na znaleckém vyšetření, jež však může být - jako je tomu ostatně i v posuzované věci - pro pokračování trestního řízení nezbytné. Vyhýbáním se takovému trestnímu úkonu by tak obviněný mohl fakticky zmařit účel trestního řízení. Ústavní soud proto již v minulosti připustil užití institutu předvedení obviněného podle §90 trestního řádu - a to i bez předchozího předvolání (tj. postupem podle §90 odst. 2 trestního řádu) - i k jiným úkonům trestního řízení, u nichž je účast obviněného nutná; např. pro doručení trestního příkazu a obžaloby (viz nález ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1507/21, bod 18). V této souvislost je vhodné zmínit, že nedostatek právní úpravy výslovně umožňující soudu nařídit předvedení obviněného k celé škále úkonů trestního řízení, a nikoliv toliko k výslechu, by měl být napraven přijetím nového trestního řádu, jehož návrh s takovým univerzálně použitelným institutem předvedení počítá [viz část nového trestního řádu s titulem "Vyhledávání, zjištění a zajištění" (verze ke dni 15. 6. 2022), dostupná na https://justice.cz/web/msp/rekodifikace-trestniho-prava-procesniho].
9. Z výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že samotná skutečnost, že obecný soud nařídil předvedení obviněného podle §90 odst. 2 trestního řádu nikoliv k výslechu, nýbrž ke znaleckému vyšetření jeho duševního stavu, není z ústavněprávního hlediska problematická, a tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná. Na tomto závěru nic nezmění ani stěžovatelem odkazované usnesení sp. zn. III. ÚS 3580/14, jež vzniklo na podkladě trestní věci, v jejímž rámci byla obviněná formálně vzata do vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, aby byla fakticky podrobena nedobrovolnému omezení osobní svobody ve zdravotnickém ústavu ve smyslu §116 odst. 2 trestního řádu; tomu odpovídá i formulace užitá ve stěžovatelem citované části obiter dicta hovořící o "dlouhodobé[m] omezení osobní svobody" obviněné, v reakci na jí navrhované užití institutu předvedení, jakožto šetrnějšího procesního nástroje namísto vazebního stíhání.
10. Ústavní soud se proto následně zaměřil na posouzení otázky, nakolik byly splněny předpoklady pro užití institutu předvedení v posuzované věci. Ve své rozhodovací praxi vychází z premisy, že omezení osobní svobody ze strany státu je podstatným zásahem [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411), bod 11]. V trestním řízení je nutno vždy trvale posuzovat, zda ten který procesní nástroj odpovídá svou razancí konkrétní situaci a zda není dostačující mírnější postup [nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 189/17 (N 123/86 SbNU 103), bod 15], tedy že nejzávažnější zásah musí být učiněn jen jako poslední možný prostředek (ultima ratio).
11. Předvést obviněného lze i bez předchozího předvolání za podmínky, že je to nutné pro úspěšné provedení trestního řízení (§90 odst. 2 trestního řádu); jinými slovy se jedná o nástroj sloužící "[...] zajištění účelu a řádného průběhu trestního řízení, nedovolila-li by nepřítomnost obviněného pokračovat v řízení nebo provést důležitý úkon trestního řízení", přičemž zákonem uvedený výčet jednání obviněného, která mohou vést k takovému předvedení, je demonstrativní (nález sp. zn. IV. ÚS 1507/21, bod 18).
12. Účel trestního řízení v posuzované věci vyžadoval, aby se stěžovatel bez prodlení osobně dostavil ke znalci, a umožnil tak vypracování znaleckého posudku, jenž krajský soud vyžádal již v květnu 2021 a jenž byl nezbytný pro další pokračování trestního řízení, neboť bez něj nebylo možné nařídit hlavní líčení. Těchto skutečností si byl stěžovatel vědom.
13. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom směru, že prodlení s přípravou znaleckého posudku nevzniklo čistě z důvodů na jeho straně, nýbrž bylo do značné míry zaviněno i absencí proaktivního přístupu znalce. Jak plyne z obsahu soudního spisu, znalec nijak nereagoval na omluvu stěžovatele, na urgence krajského soudu odpověděl se zpožděním a nevyhověl žádosti krajského soudu o poskytnutí zpětné vazby stran součinnosti stěžovatele do ledna 2022. Stěžovateli ani nelze vyčítat, že se znalci s žádostí o stanovení termínu vyšetření sám nepřipomínal, nýbrž spoléhal na znění přípisu krajského soudu ze dne 15. 12. 2021 a vyčkával, než bude znalcem kontaktován. Tato - do jisté míry obstrukční - taktika vedení obhajoby je pochopitelná.
14. Méně pochopitelné - či spíše těžko uvěřitelné - je však stěžovatelovo tvrzení, že byl zcela zaskočen, když jej krajský soud nechal dne 25. 4. 2022 ke znalci předvést. Stěžovateli bylo známo, že v té době existovalo podstatné prodlení s přípravou znaleckého posudku, k jehož vypracování dal sám záminku a na němž závisel další postup v jeho trestní věci. Bylo proto racionálně očekávatelné, že i přes neiniciativnost znalce zakročil k nápravě tohoto nedostatku krajský soud. Na možnost předvedení byl stěžovatel krajským soudem dříve upozorněn, byť mezi tímto poučením - v přípisu ze dne 15. 12. 2021 - a samotným předvedením uplynula doba více než čtyř měsíců.
15. V úvahu je třeba vzít i okolnost, že stěžovatel označuje za jediný důvod, pro který usiloval o odložení termínu znaleckého vyšetření, obavu o své zdraví v době trvající pandemie koronaviru. Nelze přitom přehlédnout, že přeprava policejním vozidlem byla v tomto směru nepochybně bezpečnějším způsobem dopravy stěžovatele do místa vyšetření nežli cesta za použití prostředků veřejné hromadné dopravy, jimž se stěžovatel chtěl vyhnout. Nařízením předvedení tak krajský soud paradoxně podstatně eliminoval překážku, která podle tvrzení stěžovatele jeho účasti na znaleckém vyšetření bránila.
16. Lze proto uzavřít, že byť příčina prodlení s vypracováním znaleckého posudku nespočívala výlučně na straně stěžovatele, nýbrž do značné míry i na straně znalce, z výše uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud užití právního prostředku předvedení v posuzované věci za neadekvátní do té míry, aby byla naplněna intenzita porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
17. Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost i v části směřující proti postupu policejního orgánu při vlastním předvedení. Z ústavní stížnosti ani spisového materiálu neplynou skutečnosti, jež by nasvědčovaly jakémukoliv vybočení policejního orgánu z mezí stanovených zákonem, natož pak ústavním pořádkem, pro realizaci napadeného příkazu k předvedení. Konec konců sám stěžovatel uvádí, že jeho ústavní stížnost směřuje primárně proti příkazu k předvedení, neboť policejní orgán nemohl než takový příkaz splnit; k průběhu předvedení žádné námitky nevznáší.
18. Ústavní soud proto zhodnotil, že napadeným příkazem k předvedení ani postupem policejního orgánu při předvedení nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu