ECLI:CZ:US:2022:1.US.181.22.1
sp. zn. I. ÚS 181/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Radky Mikešové, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2021 č. j. 17 Co 83/2021-322, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a BYTOVÉ DRUŽSTVO X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastník se u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") vůči stěžovatelce, jež vlastní bytovou jednotku v domě spravovaném vedlejším účastníkem, domáhal zaplacení částky ve výši 17 046 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu nedoplatku vzešlého z vyúčtování nákladů na služby a další plnění související s užíváním bytu a příspěvku do fondu oprav za roky 2014 a 2016. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník je ve věci aktivně legitimován, neboť jeho pověření správou domu zahrnuje přijímání záloh a příspěvků od vlastníků bytů, provádění vyúčtování a vymáhání případných nedoplatků. Zároveň však konstatoval, že vyúčtování nebyla provedena řádně, neboť v nich chybí některé údaje vyžadované příslušnými právními předpisy a vedlejší účastník v nich užívá chybné výměry podlahové plochy jednotek nacházejících se v domě; vyúčtování tudíž nejsou způsobilá vyvolat splatnost nedoplatku. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2021 č. j. 17 C 179/2018-284 proto okresní soud rozhodl tak, že žalobu zamítl a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Krajský soud dal zapravdu jeho námitce, že obě vyúčtování obsahují veškeré náležitosti vyžadované právními předpisy a nevykazují ani jiné vady, jež by měly za následek, že se dlužné nedoplatky nestaly splatnými. Napadeným rozsudkem proto změnil rozsudek okresního soudu tak, že přikázal stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku 17 046 Kč spolu s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení před okresním soudem i náklady odvolacího řízení.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozsudku. Tu spatřuje především v tom, že krajský soud v rozhodnutí na jedné straně konstatoval existenci prohlášení vlastníka ze dne 30. 10. 1995 (dále jen "prohlášení vlastníka") a uvedl, že prohlášení vlastníka nebylo do dne jeho rozhodnutí změněno (bod 12 napadeného rozsudku), na straně druhé se však od principů rozúčtování nákladů stanovených v prohlášení vlastníka bez bližšího vysvětlení odklání. Konkrétně stěžovatelka odkazuje na bod 25 napadeného rozsudku, jenž pojednává o vyúčtování nákladů na provoz výtahu, a argumentuje, že náklady nebyly rozpočítány mezi všechny jednotky v domě, jak vyžaduje prohlášení vlastníka, nýbrž jen mezi jednotky nacházející se od 2. patra výše. V této souvislosti krajskému soudu rovněž vytýká, že při výpočtu zjevně vycházel z právní úpravy obsažené ve vyhlášce ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 176/1993"), jež byla Ústavním soudem zrušena jako protiústavní [nález ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (231/2000 Sb., N 93/18 SbNU 287) (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Pravidlo rozúčtování nákladů v poměru stanoveném v prohlášení vlastníka krajský soud dle stěžovatelky pominul i v bodech 29 a 39 napadeného rozsudku, tj. při výpočtu výše příspěvku do fondu oprav.
5. Za nepřezkoumatelné považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí i v částech, v nichž krajský soud pro účely rozpočítání nákladů na deratizaci užil výměru stěžovatelčiny jednotky včetně sklepní kóje (tj. 53,46 m2) namísto výměry samotného bytu (52,16 m2) (body 28 a 38). Krajskému soudu vytýká, že při rozúčtování nákladů na deratizaci odkázal na pravidla vyplývající z tzv. usnesení členské schůze a schůze vlastníků bytů ze dne 28. 6. 2010 a 24. 6. 2015, přestože stěžovatelka není členkou vedlejšího účastníka, schůzí se neúčastnila a nesouhlasila s jakoukoli změnou pravidel vyúčtování. Argumentuje, že taková změna vyžaduje dohodu všech vlastníků jednotek, které v posuzovaném případě nebylo dosaženo, a proto se i nadále uplatní pravidla obsažená v prohlášení vlastníka.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakovaně poukazuje, že dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 22. 5. 2019 sp. zn. 26 Cdo 2338/2018) nejsou vyúčtování, jež zní na nesprávnou částku, způsobilá vyvolat splatnost nedoplatku, a jí namítané nesprávnosti při sestavení vyúčtování proto mají potenciál zvrátit výsledek posuzovaného sporu.
7. Stěžovatelka krajskému soudu dále vytýká, že tento pouze opakuje tvrzení jednotlivých účastníků, aniž by činil své vlastní skutkové a právní závěry; tato námitka se týká konkrétně bodů 23 až 27, 29, 34 až 37 a 39 napadeného rozsudku.
8. Závěrem stěžovatelka rekapituluje konkrétní nesprávnosti, které vyúčtování podle jejího názoru vykazují.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Byť stěžovatelka namítá porušení svých ústavně zaručených práv, těžiště její argumentace ve skutečnosti představují výhrady ke způsobu rozúčtování nákladů na plnění související s užíváním jejího bytu a stanovení výše příspěvku na správu domu za roky 2014 a 2016. Z ústavní stížnosti je obecně patrná snaha stěžovatelky zpochybnit správnost výše výsledných nedoplatků z důvodu - vesměs marginálních - nesrovnalostí při sestavování předmětných vyúčtování, a dosáhnout tak zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka. Takové námitky však postrádají ústavněprávní dimenzi, neboť se pohybují čistě v rovině podústavního práva a namítaná pochybení nejsou způsobilá zapříčinit porušení základních práva a svobod stěžovatelky.
12. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že krajský soud aplikoval na posuzovanou věc - konkrétně na výpočet výše nákladů na provoz výtahu popsaný v bodě 25 napadeného rozsudku - vyhlášku č. 176/1993, kterou však pro její protiústavnost zrušil Ústavní soud. Z příslušné pasáže napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud si je vědom, že vyhláška č. 176/1993, kterou vedlejší účastník v této souvislosti argumentoval, je již neplatná.
13. K námitce, že z napadeného rozsudku nejsou patrné skutkové a právní závěry krajského soudu, lze stěžovatelce přisvědčit v tom směru, že izolovaně nahlíženo vyznívají body 23 až 27, 29, 34 až 37 a 39 napadeného rozsudku spíše jako rekapitulace tvrzení účastníků, nežli vlastní závěry soudu. Je však nutné tyto pasáže vykládat s přihlédnutím k bodu 22 napadeného rozsudku, v němž krajský soud uvozuje navazující body a z něhož vyplývá, že dále uvedené skutečnosti a závěry považuje za správné, a k bodům 30 až 32 a 40 až 41, v nichž krajský soud vypočítává celkovou částku, která byla stěžovatelce za roky 2014 a 2016 vyúčtována, a dochází k výsledným nedoplatkům v součtu odpovídajícím žalované částce.
14. Obecně lze konstatovat, že byť mohl krajský soud své závěry odůvodnit podrobněji a důkladněji (zejména se výslovně vypořádat s otázkou vztahu pravidel pro rozdělení výdajů na správu, údržbu a úpravy společných částí domu obsažených v prohlášení vlastníka a s tzv. usneseními členské schůze a schůze vlastníků bytů ze dne 28. 6. 2010 a 24. 6. 2015, z nichž vedlejší účastník při výpočtech vycházel), napadené rozhodnutí nepředstavuje exces, který by byl způsobilý přivodit porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a který by proto Ústavní soud považoval za nutné korigovat.
15. Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu