ECLI:CZ:US:2022:1.US.1880.22.1
sp. zn. I. ÚS 1880/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ppm factum a. s., sídlem K Vypichu 1087, Rudná, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 1 Ads 60/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2021 č. j. 29 Ad 9/2018-175, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11, 26, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako podnikatelka zabývá marketingem a podporou prodeje. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen "inspektorát práce") rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018 č. j. 20119/9.30/17-35 uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce podle §5 písm. e) bod 1. a 2. téhož zákona, neboť (zkráceně řečeno), umožnila na pracovištích v sedmi supermarketech mimo pracovněprávní vztahy 18 pracovníkům výkon závislé práce spočívající ve vybalování, přestavbě či doplňování zboží podle tzv. plánogramů, a uložil jí za to pokutu ve výši 1 950 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Vedlejší účastník uvedené rozhodnutí inspektorátu práce potvrdil a odvolání stěžovatelky proti němu zamítl rozhodnutím ze dne 31. 8. 2018 č. j. 2413/1.30/18-4.
1. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka. Podle krajského soudu bylo nutné posoudit, zda šlo o výkon závislé práce podle znaků 1) soustavnosti, 2) osobního výkonu práce a 3) vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Posuzuje se skutečná povaha vykonávané činnosti, nikoli její formální vymezení. Dotčení pracovníci vykonávaly osobně totožnou činnost jako zaměstnanci prodejen, jejich měsíční odměna se odvíjela od počtu odpracovaných hodin, faktury za odměnu obdrželi od stěžovatelky, byť jménem čtyř jiných obchodních společností. Jednotlivé obchodní společnosti a stěžovatelka byly personálně provázané, pracovníci vždy jednali přímo se stěžovatelkou, přestože formálně spolupracovali s uvedenými obchodními společnostmi. Pracovníci odpovídali za výkon práce zaměstnanci stěžovatelky, řídili se jeho pokyny (připravenými tzv. plánogramy), po dokončení jednotlivých úkolů pomáhali i s činností zaměstnancům prodejen. Pracovníci nosili oděvy s logem stěžovatelky a byli sváženi jejím pracovním autem. Správní orgány proto jednání stěžovatelky posoudily správně jako přestupek.
1. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud shledal, že obecné závěry, ze kterých vycházel krajský soud, odpovídají ustálené rozhodovací praxi (znaky závislé práce a zkoumání skutečného obsahu vzájemných závazků). Není pravdou, že stěžovatelka neměla možnost se účastnit svědeckých výslechů v řízení před správními orgány. Stěžovatelka byla přítomna na ústním jednání a využila svého práva klást otázky svědkům. Rovněž využila svého práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve věci samé. Protokoly o kontrolách, které představovaly podklady pro rozhodnutí správních orgánů, byly způsobilé být důkazním prostředkem ve věci. Stěžovatelka měla možnost proti nim brojit námitkami, čehož také využila. Ve správním řízení proto měla možnost účinně uplatnit svá rozhodná tvrzení.
1. Podle Nejvyššího správního soudu nebylo nutné ve správním řízení vyslechnout všech 18 pracovníků. Výpovědi všech pracovníků byly zaznamenané v průběhu kontrol a jejich obsah se v rozhodných aspektech nelišil. Bylo proto legitimní sestavit z několika následných výpovědí ve správním řízení určitý vzorec chování. Kromě toho, správní orgány vyšly při rozhodování o přestupku i z dalších podkladů (faktury, knihy návštěv, smlouvy mezi stěžovatelkou a prodejnami, stěžovatelkou a uvedenými obchodními společnostmi či stěžovatelkou a pracovníky). Správní orgány nemohly vyvodit odpovědnost za přestupek vůči jiným osobám. Pracovníci jednali výhradně se zaměstnanci stěžovatelky, s nimi koordinovali svoji činnost. Vztahy s uvedenými čtyřmi obchodními společnostmi měli pracovníci pouze formální. Stěžovatelka umožnila výkon nelegální práce svým jednáním, což je podstatou projednávaného přestupku.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka nesouhlasí se svou odpovědností za přestupek. Pracovníci s ní neměli žádný vztah, nehradila jim žádnou odměnu, a neměla z jejich činnosti žádný "bezprostřední" prospěch. Stěžovatelka tvrdí, že mimo jiné poskytuje služby tzv. merchandisingu a k jejich realizaci využívá subdodavatele (uvedené čtyři obchodní společnosti). Zakázky, o něž v napadených rozhodnutích jde, stěžovatelka poskytla "nepřímo". V důsledku napadených rozhodnutí tak stěžovatelka odpovídá za jednání svých dodavatelů a není oprávněna bez správněprávní odpovědnosti vykonávat svou činnost prostřednictvím jiných osob, a to v rozporu s ústavně zaručeným právem podnikat. Správní soudy a správní orgány se nezabývaly dostatečně důkladně a věcně zjištěním "primárního pachatele" přestupku. Stěžovatelka byla odpovědná svým subdodavatelům, a proto pracovníky úkolovala. Kromě toho, není pravdou, že jednatel čtyř uvedených obchodních společností někdy působil v orgánech stěžovatelky.
1. Stěžovatelka dále tvrdí, že správní orgány dospěly k závěru o přičitatelnosti jednání stěžovatelce na základě výslechu několika svědků. Žádný ze svědků však neidentifikoval stěžovatelku jako svou zaměstnankyni. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že pokutu obdržela za spáchání sedmi skutků, avšak vyslechnuti byli jen někteří pracovníci, jichž se týkaly pouze čtyři skutky. U zbylých skutků se proto správním orgánům nepodařilo jejich spáchání prokázat, poněvadž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Konečně stěžovatelka tvrdí, že v průběhu kontroly neměla možnost svědkům klást otázky a předložit jim listiny. Neměla proto možnost účastnit se shromažďování podkladů pro rozhodnutí. Z těchto důvodů ani nelze použít protokoly o kontrolách, které byly podkladem pro rozhodnutí správních orgánů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Úvodem se sluší poznamenat, že stěžovatelka uplatnila obdobné námitky již v předcházejících fázích řízení. Správní soudy se pak se všemi jejími tvrzeními v napadených rozhodnutích vypořádaly. Soustředily se přitom na samotný obsah námitek a jejich podstatu srozumitelně a v souladu s pravidly formální logiky vyvrátily vlastní ucelenou věcnou argumentací. V prvé řadě proto Ústavní soud shledal, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přezkoumatelná a ústavně konformní. Jde-li o jejich samotný obsah, ani v něm Ústavní soud ústavně relevantní pochybení neshledal, ať by již mělo jít o vybočení ze standardu výkladu, který je v praxi či doktríně všeobecně akceptován, libovůli či svévoli nebo tzv. přepjatý formalismus.
2. V konkrétnostech lze uvést následující. Stěžovatelka v prvé řadě zpochybňuje posouzení znaků závislé práce. Z napadených rozhodnutí se podává, že správní soudy uvedené aspekty posoudily důkladně. Vycházely přitom z ustálené rozhodovací praxe správních soudů a vyšly z konkrétních okolností věci. Není pravdou, že závěry napadených rozhodnutí brání stěžovatelce vykonávat určitou činnost prostřednictvím subdodavatelů, o to v nyní posuzované věci nejde. Napadená rozhodnutí dále reagují ústavně konformním způsobem na důraz stěžovatelky na formální povahu posuzovaných vztahů; nejde ve svém důsledku o to, zjednodušeně řečeno, kdo s kým jako smluvní strana uzavřel tu kterou písemnou smlouvu, ale zda skutečné vztahy mezi pracovníky a stěžovatelkou (popř. jinými subjekty) nesou znaky závislé práce. S tím se správní soudy vypořádaly, stejně jako s tvrzením stěžovatelky o nedostatečném zjištění "primárního pachatele" a také o tom, že pracovníky úkolovala, protože byla odpovědná svým subdodavatelům. Vzhledem k tomuto tvrzení stěžovatelky, že není pravdou, že jednatel čtyř uvedených obchodních společností někdy působil v orgánech stěžovatelky, nemá relevanci.
1. Jde-li dále o tvrzení stěžovatelky o porušení jejích procesních práv ve správním řízení, je třeba uvést, že stěžovatelka ve své argumentaci nosné důvody napadených rozhodnutí v tomto směru vesměs nereflektuje. Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se zřetelně podává, že svědecké výpovědí nebyly jediným podkladem pro rozhodnutí správních orgánů. Stejně tak se z něj podává, že správní orgány vycházely mimo jiné jak ze svědeckých výpovědí několika pracovníků, tak z protokolů o kontrolách, ve kterých byly zachyceny výpovědi všech pracovníků. Protože se výpovědi vyslechnutých pracovníků v rozhodných skutečnostech nelišily, Nejvyšší správní soud považoval za legitimní učinit z nich závěr o určitém vzorci chování, který byl společný všem skutkům, u nichž stěžovatelka uplatňovala totožný obchodní model. Sama stěžovatelka ostatně nepředkládá žádnou argumentaci, která by směřovala k objasnění, že uplatňovala v některých prodejnách jiný obchodní model, a je proto třeba určitý skutek posuzovat odlišně. Její argumentace v tomto směru proto ve srovnání s argumentací správních soudů není přesvědčivá.
1. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se dále podává, že stěžovatelka měla možnost brojit proti protokolům o kontrolách námitkami, účastnit se ústního jednání a seznámit se s podklady pro rozhodnutí ve věci. Uvedené věcné závěry stěžovatelka opět v ústavní stížnosti nijak nereflektuje a Ústavní soud nemá důvod je považovat za jakkoli logicky vadné či nepřiměřené. Lze proto uzavřít, že správní soudy se s námitkami stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv vypořádaly, a to v souladu s ústavně zaručenými principy řádně vedeného soudního řízení.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu