ECLI:CZ:US:2022:1.US.1921.21.1
sp. zn. I. ÚS 1921/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti výroku III. rozsudku Krajského sodu v Plzni č. j. 61 Co 27/2021-1298 ze dne 31. 3. 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí v rozsahu jeho výroku III., kterým bylo v řízení o nahrazení projevu vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "stěžovatelka") rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve výši 503 982 Kč.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti dostatečně známy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že tímto výrokem bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť krajský soud extrémně nespravedlivě a v rozporu s ustanovením §142 odst. 2 ve spojení s §146 odst. 2 občanského soudního řádu upřel stěžovatelce částečný úspěch ve sporu, čímž jí neprávem zavázal k plné náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah rozhodnutí v rozsahu napadeného výroku o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů; jeho úkolem je "jen" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Uvedené zásady se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a řada dalších). Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů vyšel Ústavní soud i při posuzování argumentace stěžovatelky. Ústavní soud v předmětné věci ověřil, že odvolací soud své závěry ohledně aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. za náklady řízení vzniklé do vydání rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 8 C 198/2016-1176 ze dne 3. 11. 2020 řádně odůvodnil, čímž dostál požadavkům na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že interpretaci a aplikaci výše označených ustanovení občanského soudního řádu ze strany krajského soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že krajský soud opřel svá rozhodnutí na změně výroku o náhradě nákladů o jiný právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Její poukaz na konkrétní judikaturu dovolacího soudu či soudu Ústavního se sice formálně váže k ve věci aplikovaným ustanovením občanského soudního řádu o nákladech řízení, tím však jakákoli možnost aplikovat jejich závěry jak na daný předmět řízení, tak i na jeho procesní stránku předmětné věci končí.
Závěrem Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není přehodnocovat výroky o nákladech řízení v běžných civilních věcech, i kdyby se s jejich odůvodněním zcela neztotožňoval. Kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti, a to navíc za situace, kdy tuto pravomoc ve vztahu k samostatným výrokům o náhradě nákladů řízení nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa
předseda senátu