ECLI:CZ:US:2022:1.US.1929.22.1
sp. zn. I. ÚS 1929/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Herba Vitalis s. r. o., sídlem Vajanského 2055/1, Skalica, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem, sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2022 č. j. 7 Afs 66/2021-25, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2021 č. j. 8 Af 60/2016-68 a rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 27. června 2016 č. j. 6504-3/2016-900000-304.7, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka na území České republiky obchoduje s bylinnými kapkami s obsahem alkoholu. Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") pěti rozhodnutími ze dne 3. 8. 2015 stěžovatelce vyměřil spotřební daň z lihu v celkové výši 327 465 Kč z uvedených výrobků jako vyráběných bylinných extraktů a macerátů s obsahem ethanolu 43 % nebo 30 %. Generální ředitelství cel (dále jen "GŘC") k odvolání stěžovatelky napadeným rozhodnutím změnilo uvedených pět rozhodnutí celního úřadu tak, že upravilo formulaci jejich výroků, a jinak je potvrdilo. Proti napadenému rozhodnutí GŘC brojila stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
1. Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem. Způsob, jakým stěžovatelka využívala nakoupený líh, vyráběla-li bylinné extrakty a macerát, které následně rozlila do menších lahviček a prodávala je, představuje výrobu podle §3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Podle §67 odst. 1 téhož zákona jsou předmětem daně veškeré výrobky, v nichž množství alkoholu překročí 1,2 % objemu. To zahrnuje i výrobky stěžovatelky. Ze zákona č. 353/2003 Sb., ani unijní legislativy nelze dovodit, že výrobky stěžovatelky jsou od spotřební daně osvobozeny. Jde o kapalinu určenou k lidské spotřebě a není rozhodné, zda rovněž jde o "doplňky stravy" podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/46/ES ze dne 10. 6. 2002 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se doplňků stravy. Městský soud neshledal povinnost iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora, protože čl. 27 směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. 10. 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen "směrnice 92/83"), neukládá členským státům, aby posuzované výrobky osvobodila od daně.
1. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění zdůraznil, že argumenty stěžovatelky byly vyvráceny již v rozsudcích ze dne 19. 10. 2010 č. j. 8 Afs 1/2010-72 a ze dne 19. 10. 2010 č. j. 8 Afs 2/2010-69, z nichž se podává, že bylinné výtažky a elixíry zařazené pod kód nomenklatury 2208 podléhají spotřební dani. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2014 č. j. 8 Afs 21/2013-54 se dále podává, že kategorie "alkoholický nápoj" a "doplněk stravy" nestojí proti sobě, a proto není rozhodné, zda výrobky stěžovatelky představují "doplněk stravy". Dále platí, že čl. 27 směrnice 92/83 dává možnost členským státům vyjmenované výrobky osvobodit od spotřební daně, nikoli povinnost tak učinit. Česká právní úprava, která takové výrobky od daně neosvobozuje, není v rozporu s unijním právem (viz rozsudek sp. zn. 8 Afs 21/2013 a rozsudek ze dne 9. 8. 2017 č. j. 7 Afs 166/2017-19). Proto není rozhodné, že na Slovensku jsou obdobné výrobky od daně osvobozeny. Obdobné výrobky nadto, stejně jako v České republice, podléhají zdanění v Polsku a Rakousku.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku napadených rozhodnutí nemůže v České republice obchodovat svoje výrobky za stejných podmínek jako na Slovensku "nebo [v] ostatních členských státech". Na Slovensku, kde stěžovatelka rovněž obchoduje s totožným výrobkem, je líh použitý k jeho výrobě podle vnitrostátní právní úpravy od spotřební daně osvobozen. Stěžovatelka se proto domáhá uplatnění osvobození svých výrobků podle čl. 27 odst. 2 písm. e) směrnice 92/83 (jako výrobků použitých při výrobě složeného výrobku, který není předmětem spotřební daně) a tvrdí, že správní orgány a správní soudy vykládají unijní právo rozdílně. Správní soudy proto byly povinny iniciovat u Soudního dvora řízení o předběžné otázce, čímž porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a zákonného soudce.
1. Z rozsudků Soudního dvora ze dne 7. 12. 2000 ve věci C-482/98 Itálie v. Komise, ze dne 19. 4. 2007 ve věci C-63/06 Profisa a usnesení ze dne 3. 12. 2014 ve věci C-313/14 Asprod se podává, že u výrobků, se kterými stěžovatelka obchoduje, platí bezpodmínečná povaha povinnosti jejich osvobození od daně. Z uvedeného ustanovení směrnice 92/83 vyplývá zřejmý úmysl evropského zákonodárce vyloučit daň u ethanolu jako meziproduktu. Odkazují-li správní orgány a správní soudy na vnitrostátní judikaturu, popírají právní základ Evropské unie a prameny unijního práva. "Nejméně dva" členské státy (Česká republika a Slovensko) vykládají uvedené ustanovení rozdílně. Věc proto není bez pochybností a správní soudy nemohly aplikovat výjimku z povinnosti předložit předběžnou otázku v podobě tzv. acte clair.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Ústředním tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti je námitka nesprávného výkladu čl. 27 odst. 2 směrnice 92/83 a s tím souvisejícího porušení povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Stěžovatelka tvrdí, že čl. 27 odst. 2 písm. e) směrnice 92/83 členským státům ukládá povinnost osvobodit od daně výrobky, se kterými obchoduje, a vnitrostátní právní úprava i napadená rozhodnutí uvedené povinnosti odporují. Orgány veřejné moci se však v napadených rozhodnutích s argumentací stěžovatelky vypořádaly. Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že uvedené ustanovení je jednoznačné. Nevyplývá z něj povinnost členských států osvobodit od daně určité výrobky, nýbrž pouhá možnost tak učinit. Z toho důvodu není česká právní úprava, která dané možnosti nevyužila, v rozporu s unijním právem. Z téhož důvodu nebylo důvodné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
1. Se stěžovatelkou je třeba v obecné rovině souhlasit, že jsou dotčena práva na zákonného soudce či soudní ochranu zaručená Listinou, nezahájí-li soud svévolně řízení o předběžné otázce, přestože je k tomu podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen [viz k tomu souhrnně bod 37 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z nálezu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593) se pak podává, že k porušení práva na soudní ochranu, popřípadě na zákonného soudce, dojde při nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, nevysvětlí-li obecné soudy, proč otázku nepoložily v situaci, kdy to účastník požaduje, či je-li spornost výkladu unijního práva z posuzované věci prima facie zřejmá. Přitom na úrovni českého ústavního pořádku obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není "zcela zjevně" v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie.
1. Jde-li o nyní posuzovanou věc, správní soudy uvedeným východiskům dostály. Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se zřetelně a jednoznačně podává, že předběžnou otázku nepoložil, protože neměl důvodné pochybnosti o výkladu práva Evropské unie, je-li modalita daného pravidla ze znění posuzovaného ustanovení směrnice 92/83 jednoznačně zřejmá. Rozhodné je především, že Nejvyšší správní soud k povaze čl. 27 směrnice 92/83 v podrobnostech odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, která blíže rozvádí důvody, proč je uvedené ustanovení jednoznačné (viz zejména rozsudky sp. zn. 8 Afs 21/2013 a sp. zn. 7 Afs 166/2017). Jde o odůvodnění srozumitelné a přehledné, a to tím spíše, byla-li odkazovaná rozhodnutí vydána ve věci téže stěžovatelky, a jsou-li jí proto jejich důvody známy.
1. Jde-li o stěžovatelkou odkazovanou rozhodovací praxi Soudního dvora, je třeba uvést, že nejde o odkazy přiléhavé. Stěžovatelce je sice třeba přisvědčit, že zejména v rozsudku ve věci Profisa Soudní dvůr zdůrazňuje "bezpodmínečnou povahu povinnosti osvobození stanovené v uvedeném ustanovení" (srov. obdobně bod 51 rozsudku ze dne 9. 12. 2010 ve věci C-163/09 Repertoire Culinaire), uvedená rozhodovací praxe se však týká čl. 27 odst. 1, nikoli čl. 27 odst. 2 směrnice 92/83. Stěžovatelka se přitom v nyní posuzované věci dovolává osvobození od spotřební daně podle čl. 27 odst. 2 písm. e) směrnice 92/83, kterého se jí odkazovaná rozhodovací praxe netýká.
1. Na vysvětlenou se dále sluší poznamenat, že jak se podává z několika příkladmo vybraných jazykových verzí směrnice 92/83, znění jejího čl. 27 odst. 1 skutečně může značit, že podle uvedeného ustanovení členské státy jsou k osvobození od daně vyjmenovaných výrobků povinny, spíše než oprávněny (srov. české "Členské státy mohou osvobodit výrobky ..." oproti "Member States shall exempt the products..." v anglické verzi, "Les États membres exonerent les produits ..." ve francouzské verzi, "Die Mitgliedstaaten befreien die ... Erzeugnisse ..." v německé verzi či "Členské štáty oslobodia produkty ..." ve slovenské verzi). Jak se však podává z jazykových verzí směrnice 92/83, znění jejího čl. 27 odst. 2, kterého se stěžovatelka v nyní posuzované věci dovolává, co do modality pravidla chování naopak skutečně jednoznačné je, a to i v jiných jazykových verzích (srov. "Členské státy mohou osvobodit výrobky", "Member States may exempt the products ...", "Les États membres peuvent exonérer les produits ...", "Die Mitgliedstaaten können die ... Erzeugnisse ... befreien ..." a "Členské štáty môžu oslobodiť produkty ...").
1. Správním soudům proto lze vytknout, že v napadených rozsudcích operují s čl. 27 směrnice 92/83 en bloc, nikoli s jednotlivě rozlišeným prvním a druhým odstavcem téhož ustanovení. Je to však konečně sama stěžovatelka, kdo nerozlišuje ve své argumentaci mezi jednotlivými odstavci čl. 27 směrnice 92/83, přestože se dovolává toliko čl. 27 odst. 2 písm. e), nikoli čl. 27 odst. 1 téhož předpisu. Je proto třeba uzavřít, že odůvodnění napadených rozsudků správních soudů v tomto směru nejsou precizní. Na jejich celkové srozumitelnosti a správnosti se však ničeho nemění. Skutečností zůstává, že se z ničeho nepodává, že stěžovatelkou dovolávané ustanovení [čl. 27 odst. 2 písm. e)] směrnice 92/83 stanoví členským státům povinnost osvobodit od daně tam vyjmenované výrobky.
1. Se správními soudy proto lze souhlasit, že není rozhodné, zda slovenská vnitrostátní právní úprava od daně obdobné výrobky osvobozuje. Se závěry o modalitě pravidla chování podle uvedeného ustanovení či jeho výkladu na úrovni členských států jsou obdobné úvahy mimoběžné. Odůvodnění i závěry napadených rozhodnutí proto jsou z ústavněprávního hlediska aprobovatelné, podává-li se z nich dostatečně jasně a srozumitelně, že (a proč) správní soudy neměly pochybnost o výkladu směrnice 92/83 (srov. body 16 a 21 rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 CILFIT v. Ministero della Sanita). Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v tomto směru rovněž racionální, logická a nepříčí se základním zásadám práva Evropské unie. V nyní posuzované věci proto nebylo důvodné iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora, a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu