ECLI:CZ:US:2022:1.US.1949.22.1
sp. zn. I. ÚS 1949/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Čmakala, zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/7a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 126/2020-A-195 ze dne 31. 5. 2022, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 744/2019-A-175 ze dne 30. 7. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. KSOL 20 INS 21155/2018-A112 ze dne 27. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodních korporací a) NATUR PHARMA s. r. o., se sídlem v Praze 1, Spálená 95/25, a b) WEGA Ltd s. r. o., se sídlem v Havířově, Ostravská 4/586, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodl napadeným usnesením o návrhu vedlejších účastnic mimo jiné tak, že zjistil úpadek stěžovatele (výrok I) a prohlásil na jeho majetek konkurs (výrok II). Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu ve výrocích I až III (výrok I) a ve zbytku odvolání stěžovatele odmítl (výrok II). Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 1 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 1 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatel Ústavnímu soudu rovněž doručil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu §79 zákona o Ústavním soudu. V něm poukazuje kromě skutečností uvedených v ústavní stížnosti na pokus o prohlášení konkursu na manželku stěžovatele a na nakládání s majetkovou podstatou ke škodě stěžovatele.
4. Podstatu argumentace stěžovatele v obsáhlé ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Obecné soudy konstatovaly úpadek stěžovatele, aniž by byla podle něj zjevně naplněna zákonná podmínka neschopnosti plnit své závazky podle §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Ze znaleckých posudků předložených stěžovatelem vyplývá, že hodnota jeho majetku činí 302 432 988 Kč, což je téměř čtyřnásobek výše osvědčených pohledávek (78 621 277,52 Kč); stěžovatel tudíž disponuje dostatečným majetkem k úhradě svých závazků. Odvolací soud nedostál testu proporcionality zásahu do vlastnického práva, uzavřel-li, že znalecké posudky stěžovatele nejsou použitelné pouze z toho důvodu, že nezohledňují váznoucí zástavy. V předmětném insolvenčním řízení byla dále porušena stěžejní vyšetřovací zásada (spolu s ní i §86 insolvenčního zákona), neboť se obecné soudy nijak nezabývaly skutečnou hodnotou majetku stěžovatele. Jestliže měly obecné soudy pochybnosti o správnosti znaleckých posudků, bylo jejich povinností požádat znalce o vysvětlení, příp. je nechat přezkoumat jiným znalcem. Protože je rozhodování o úpadku závažným zásahem do právního postavení dlužníka, měly obecné soudy učinit maximum pro zjištění všech rozhodujících skutečností nezbytných pro správné a spravedlivé řešení. Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, aniž by k tomu byly splněny zákonem předvídané podmínky. Podle stěžovatele obecné soudy nedostatečně přezkoumaly tvrzenou šikanóznost podaného insolvenčního návrhu, omezily se pouze na izolovaný přezkum splnění či nesplnění lhůty 6 měsíců ode dne zpětvzetí insolvenčního návrhu. Konečně stěžovatel namítá, že neprovedení prakticky žádných důkazů navrhovaných stěžovatelem je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti demonstrativně uvádí konkrétní důsledky rozhodnutí o jeho úpadku, tj. rozprodávání jeho majetku za vysoce nestandardních podmínek a za nízké pořizovací ceny.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
6. Argumentace stěžovatele představuje především pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, jejichž přehodnocení se po Ústavním soudu domáhá - taková role mu však nepřísluší. Jestliže obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, z jakých důvodů bylo rozhodnuto o úpadku stěžovatele, učinily tak způsobem, jemuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout.
7. Podle Ústavního soudu se obecné soudy zabývaly skutečnou hodnotou majetku stěžovatele a jeho platební neschopností dostatečně. Krajský a (po doplnění dokazování) odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatel nevyvrátil domněnku svého úpadku ve formě platební neschopnosti. Poukázaly na to, že nelze přihlížet k nemovitostem, strojům, obchodnímu podílu či pohledávkám stěžovatele, neboť ty jsou exekučně postiženy, popř. nejsou disponibilní či jsou sporné (viz zejm. body 107 až 111 usnesení krajského soudu); uvedené skutečnosti přitom nejsou podle odvolacího soudu zohledněny ve stěžovatelem předložených znaleckých posudcích (viz body 23 a 24 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se řádně zabýval všemi stěžovatelem vznesenými otázkami, přičemž závěry krajského a odvolacího soudu aproboval s tím, že odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi (viz body 21 až 24 usnesení Nejvyššího soudu). Rovněž vyložil, že není-li důvod připustit dovolání pro přezkum závěru odvolacího soudu, že majetek zatížený právy třetích osob je pro vyvrácení domněnky platební neschopnosti bez významu, nezabýval se pro nadbytečnost námitkami ohledně způsobu dokazování znaleckými posudky a s tím spojené poučovací povinnosti, neboť jejich přezkum nemohl ovlivnit výsledek řízení (viz bod 25 usnesení Nejvyššího soudu).
8. V nyní projednávané věci Ústavní soud nezjistil existenci tzv. opomenutých důkazů, o nichž v řízení nebylo soudy rozhodnuto, popř. jimiž se soudy vůbec nezabývaly [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019 (N 149/95 SbNU 298)]. Krajský soud totiž odůvodnil, z jakého důvodu se jednotlivými navrhovanými důkazy nezabýval (viz body 112 až 114 usnesení krajského soudu).
9. Není důvodná ani námitka, že se obecné soudy vyjma zkoumání lhůty 6 měsíců počítané od zpětvzetí předchozího insolvenčního návrhu nezabývaly tvrzenou šikanózností podaného insolvenčního návrhu, neboť zohlednily i jiné relevantní okolnosti, jež mohly svědčit o tom, že je návrh šikanózní (viz zejm. body 14 až 20 usnesení krajského soudu a body 26 a 27 usnesení Nejvyššího soudu).
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud odmítl rovněž i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu