ECLI:CZ:US:2022:1.US.1952.22.1
sp. zn. I. ÚS 1952/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti K. M., zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 515/2022-794 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2021 č. j. 25 Co 24/2021-750, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), porušení ústavního zákazu libovůle v rozhodování soudů (čl. 2 odst. 2 Listiny) a vlastnického práva garantovaného v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 1 274 428,20 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky z titulu vrácení daru.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnost se zjišťuje, že se stěžovatelka jako žalobkyně a matka žalované K. T. J. (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení výše označené částky se zákonnými úroky z prodlení z titulu vrácení daru nemovitostí domu č. p. X spolu se stavebním pozemkem a zahradou v katastrálním území N. a obec H. (dále jen "předmětná nemovitost"). Dopisem ze dne 22. 2. 2017 vyzvala stěžovatelka žalovanou k vrácení daru, neboť ve vztahu k ní hrubě porušila dobré mravy tím, že nenechala do katastru nemovitostí vložit věcné břemeno spočívající v právu doživotního užívání předmětných nemovitostí a v červnu 2014 jí žalovaná bez náhrady vystěhovala z předmětných nemovitostí. Nejprve Okresní soud v Hradci Králové ve svém v pořadí druhém rozhodnutí a posléze i Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku dospěly k závěru, že se stěžovatelce v řízení nepodařilo prokázat jednu z podmínek ust. §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."), tj. že by se žalovaná vůči stěžovatelce nebo členu její rodiny (manželu) chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. V průběhu řízení soudy zjistily, že žalovaná na sebe nepřevzala výlučný závazek o vkladu práva odpovídajícího věcnému břemenu bez součinnosti se stěžovatelkou a dárcem, a stěžovatelce se rovněž nepodařilo prokázat, že by žalovaná stěžovatelku proti její vůli vystěhovala z předmětné nemovitosti, v níž ještě žila, a že by ji v rámci stěhování postrčila ze schodů a vyhrožovala jí. Krajský soud v Hradci Králové poukázal zejména na skutečnost, že bylo naopak svědecky prokázáno, že se stěžovatelka z předmětné nemovitosti vystěhovala dobrovolně o své vůli, nikoliv v důsledku vykázání ze strany žalované. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka argumentuje nevděkem ze strany žalované a hrubými slovními výpady, kterých se vůči ní dopouštěla spolu s násilnickými výhrůžkami (že ji shodí ze schodů). Byla nuceně vystěhována z dosud jí užívaného domu a žalovanou jí byly zlikvidovány věci, které získala po opakovaném násilném vniknutí do uzavřených prostor dosud užívaných stěžovatelkou. V rozporu s přílohou k darovací smlouvě ze dne 10. 3. 2005 žalovaná nezřídila ve prospěch stěžovatelky věcné břemeno užívání nemovitosti ve vlastnictví žalované a v této době také zcela zamezila styk stěžovatelky s jejími vnoučaty. Oběma civilním soudům ve vztahu k hodnocení důkazů stěžovatelka vytýká, že se nevypořádaly se svědeckou výpovědí svědka K., když ji zcela odmítly jako nevěrohodnou, i když to byl právě jen tento svědek, který mimo obě účastnice byl přítomen incidentu, při němž ji žalované strčila ze schodů a vyhrožovala jí. Stěžovatelka je přesvědčena, že již jen toto chování žalované jako dcery vůči matce za všechnu jí poskytnutou finanční pomoc je hrubým porušením dobrých mravů a tedy důvodem pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. Nevěrohodnost svědka K. nelze založit jen na skutečnosti, že stěžovatelka bydlí u svědka v nájmu a po určitou dobu byli partneři. V souvislosti s posouzením svědecké výpovědi svědka K. jako nevěrohodné stěžovatelka argumentuje tím, že ani svědkův poměr k účastníkům řízení by nezakládal nezpůsobilost svědčit, neboť soud má v takovém případě pouze povinnost vzít v úvahu poměr svědka k účastníkům řízení při hodnocení jeho výpovědi. Závěr o nevěrohodnosti svědkovy výpovědi by byl opodstatněný jen za situace, že by soud zjistil závažné rozpory v jeho výpovědi, což se však nestalo a soud nezjistil, jaký zájem by měl mít svědek na výsledku sporu. Pokud oba soudy při hodnocení důkazů pominuly svědeckou výpověď svědka K., zatížily svá rozhodnutí vadou, která měla zásadní vliv na jejich závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zatímco svědeckou výpověď jediného očitého svědka proběhlého incidentu oba soudy pominuly, přihlédly naopak při zjišťování skutkového stavu k výpovědím svědků D. T., M. T. a L. G. Uvedené osoby incidentu přítomny nebyly, věděly o něm jen z doslechu a jejich výpovědi nijak nesouvisely s předmětem sporu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Především konstatoval, že stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dále uvedl, že se dovolatelka mýlí, dovozuje-li, že právní otázka hrubého porušení dobrých mravů, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla v rozhodovací praxi vyřešena, což doložil řadou judikátů. Nejvyšší soud také vyslovil závěr, že vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Na závěr konstatoval, že přípustnost dovolání není s to založit ani výhrada ke kvalitě zdůvodnění napadeného rozhodnutí.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu