ECLI:CZ:US:2022:1.US.2074.22.1
sp. zn. I. ÚS 2074/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Dany Linhartové, zastoupené Mgr. Josefem Jašíčkem, advokátem se sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022 č. j. 30 Cdo 848/2022-179, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021 č. j. 15 Co 293/2021-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 5. 2021 č. j. 15 C 311/2020-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody ve výši 2 090 681 Kč a nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, jež jí měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka spočívajícího v tom, že v Centrální evidenci obyvatel nebyla stěžovatelka uvedena jako dcera Miroslava Zelinky, přestože byl jako její otec evidován matrikou. Stěžovatelka proto nebyla po jeho smrti zařazena mezi zákonné dědice, neúčastnila se dědického řízení, a byla tak zkrácena o svůj zákonný podíl na dědictví. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky. K jejímu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka namítá, že k porušení ústavně zaručených práv došlo v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly její žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy s poukazem na nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody a nemajetkové újmy na straně stěžovatelky. Podle názoru stěžovatelky rezignovaly obecné soudy při zkoumání příčinné souvislosti na posouzení dalších možných příčin vzniku škody a nemajetkové újmy, které mohly spolupůsobit, a rozhodly v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud"). Stěžovatelka poukazuje na extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením soudů. Nesouhlasí rovněž s odmítnutím dovolání dovolacím soudem, neboť je přesvědčena, že se nezabýval všemi předloženými argumenty a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání náležitě odůvodnil, že námitky stěžovatelky nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se týkaly otázek, při jejichž řešení se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že otázka, zda skutečně došlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, není předmětem dovolacího řízení, neboť městský soud založil svůj zamítavý rozsudek výlučně na závěru o absenci příčinné souvislosti, který stěžovatelka dovoláním také napadala. Nejvyšší soud rovněž přiléhavě uvedl, že námitka stěžovatelky vytýkající městskému soudu pochybení při posuzování předpokladů příčinné souvislosti nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť městský soud vycházel při řešení této otázky z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k faktické kauzalitě (rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1729/2013 a 30 Cdo 2770/2017).
Jelikož stěžovatelka nesplnila svoje povinnosti, bylo její dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu