ECLI:CZ:US:2022:1.US.2111.22.1
sp. zn. I. ÚS 2111/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Dmitri Adamovského, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Havlem, advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, v substituci Mgr. Ladislavem Peterkou, advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022 č. j. 17 Co 187/2022-155 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2022 č. j. 12 C 23/2021-120, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a 1) Mgr. Jana Třeštíka, 2) Hauch Gallery s.r.o., 3) Ing. Pavla Kyllara, 4) Mangual & Partners a.s., 5) Glatzová & Co, v.o.s. a 6) ARTEX ART SAFE s.r.o., jako vedlejších účastníků řízení (žalovaných), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti výroku I. napadeného usnesení Městského soudu v Praze v části o náhradě nákladů mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem 1) a 2) a výroku II. tohoto usnesení.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že se stěžovatel žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhal po žalovaných 1) - 4) vydání obrazu s názvem ,,Kruh a skvrna", jehož autorem je Vasilij Kandinskij, a pro případ, že vydání obrazu nebude možné, náhrady škody po všech šesti žalovaných. V průběhu řízení byl obraz zajištěn Národní centrálou proti organizovanému zločinu. Soud vyzval stěžovatele k odstranění vad žaloby spočívajících v neurčitosti a nesrozumitelnosti žalobního petitu ve vztahu k žalovaným 5) a 6). Stěžovatel vzal následně žalobu v plném rozsahu zpět, protože obraz byl složen do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 5 a bylo tak zřejmé, že není v držbě kteréhokoliv z žalovaných 1) - 4). Soud prvního stupně odmítl žalobu vůči žalovaným 5) a 6), neboť žalobce na výzvu k opravě žaloby nereagoval, a řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil.
Ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými 5) a 6) aplikoval soud na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení §146 odst. 3 o. s. ř. Stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované 5) náklady řízení a ve vztahu k žalovanému 6) rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. Ve vztahu k ostatním žalovaným otázku náhrady nákladů řízení posoudil podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř., tj. že k hrazení nákladů řízení je povinen žalobce, neboť řízení bylo zastaveno z důvodu procesního zavinění na jeho straně (zpětvzetí žaloby). S ohledem na výjimečné a závažné okolnosti případu však soud přistoupil k aplikaci §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalovaným 1) - 4) nepřiznal (ve výroku soud uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení). Rozhodnutí odůvodnil tak, že žalovaný 1) a 3) jsou trestně stíháni za protiprávní nakládání s obrazem, z usnesení o zahájení trestního stíhání se podává, že ke svému protiprávnímu jednání využili žalované 2) a 4).
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolal stěžovatel a žalovaní 1), 2) a 5). Městský soud v Praze ve vztahu k žalované 5) změnil výši přiznaných nákladů řízení. Ve vztahu k nákladům řízení mezi stěžovatelem a žalovanými 1) a 2) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen nahradit jim náklady řízení před soudem prvního stupně. Výrok o nákladech řízení ve vztahu k žalovaným 3) a 4) potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému 1) a 2), ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalované 5). Městský soud v Praze se ve vztahu k žalovaným 1) - 4) ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně v tom ohledu, že žalovaní mají vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, nesouhlasil však a aplikací §150 o. s. ř., neboť v dané věci neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by byly s to takový postup odůvodnit. Z toho důvodu ve vztahu k žalovanému 1) a 2) výrok o nákladech řízení změnil.
III
Stěžovatel namítá, že ze spisu vyplývá, že poté, co se dozvěděl o ztrátě obrazu a okolnostech s touto ztrátou souvisejících, podal v zájmu co nejdřívějšího získání obrazu trestní oznámení na neznámého pachatele a žalobu na vydání obrazu proti osobám, o nichž se v návaznosti na zjištěné okolnosti domníval, že by obraz mohly mít ve své dispozici, avšak v době podání žaloby nemohl s jistotou vědět, která z nich má obraz v držbě. Stěžovatel také osvědčil, že žalovaní 5) a 6) nakládali s obrazem bez jeho řádného zmocnění a umožnili tak žalovaným 1) - 4) pokračovat v protiprávním jednání. Žalobu byl nucen podat v důsledku protiprávního jednání všech žalovaných, v případě žalovaného 1) a 3) se navíc z probíhajícího trestního řízení jeví, že toto jednání mělo i trestněprávní charakter. Skutečnost, že v daném kontextu bylo přiznáno žalovaným 1) a 2) právo na náhradu nákladů je podle přesvědčení stěžovatele v naprostém rozporu s principy spravedlnosti, stejně tak i přiznání náhrady nákladů žalované 5). Na závěr pak dodává, že je podle něj v rozporu s principem spravedlnosti rovněž mechanické konstatování soudu, že nelze hovořit o situaci, že by vedlejší účastníci 1) - 4) po podání žaloby svým jednáním žalobní nárok uspokojili. V průběhu zajištění obrazu totiž s obrazem nakládal žalovaný 3), který je statutárním orgánem žalovaného 4). Spravedlivým řešením by podle stěžovatele bylo uložit žalovaným povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení, nebo přinejmenším to, aby žádný z účastníků neměl nárok na náhradu nákladů řízení.
IV
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, na závěrech obsažených v odůvodnění rozhodnutí setrvává. Obvodní soud pro Prahu 1 také plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili, čímž se současně svého postavení v tomto řízení vzdali, což vyplývá z ust. §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu.
V
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Ve vztahu k žalovanému 1) a 2) dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce zavinil zastavení řízení a měl by tak nést povinnost je žalovaným nahradit, nicméně aplikoval §150 o. s. ř. Soud odvolací však v dané věci neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by takový postup soudu odůvodnily. Odvolací soud přitom řádně osvětlil, proč lze klást zastavení řízení za vinu žalobci, a je tedy třeba vycházet z věty první §146 odst. 2 o. s. ř., když uvedl, že stěžovatel již v žalobě tvrdil, že se obraz nachází na jemu neznámém místě, zřejmě ve Spojených arabských emirátech a v neznámých rukou. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že z podané žaloby je opravdu zřejmé, že žalobce již v době podání žaloby věděl, že se obraz v dispozici žalobců 1) a 2) nenachází. V žalobě stěžovatel ve vztahu k nim uvádí, že s obrazem neoprávněně nakládali a předali jej žalovanému 3), resp. 4). Byť stěžovatel v žalobě dále uvádí, že se domnívá, že obraz ve skutečnosti nebyl vyvezen z ČR a žalovaní 1) - 4) jej mohou žalobci vrátit, takový závěr ve vztahu k žalovaným 1) a 2) z dalších tvrzení obsažených v žalobě nevyplývá. Nelze jej ani dovodit z tvrzení stěžovatele učiněných před obecnými soudy, že žalovaní 1) - 4) s obrazem protiprávně nakládali a předpoklad žalobce, že obraz musí být v držení některého z těchto žalovaných, byl tedy opodstatněný (srov. odvolání stěžovatele). Aplikace §146 odst. 2 věty druhé (tedy uložení povinnosti hradit náklady řízení žalovaným z důvodu, že k zastavení řízení došlo jejich zaviněním) již jen z tohoto důvodu nepřichází v úvahu. Co se týče závěru soudu o nemožnosti aplikace §150 o. s. ř., Ústavní soud k tomu uvádí, že odvolací soud jej řádně a logicky odůvodnil a uvedl, proč nelze v dané věci aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu, na níž mj. založil své rozhodnutí soud prvního stupně.
Ve vztahu k žalovanému 3) a 4) dospěl soud prvního stupně i soud odvolací ke stejným závěrům. Ani v jejich případě se odvolací soud neztotožnil s aplikací moderačního práva soudem prvního stupně a uzavřel, že by jim v souladu s §146 odst. 2 věty prvé mělo příslušet právo na náhradu nákladů. S ohledem na to, že žalovaní 3) a 4) nepodali odvolání a v této otázce se odvolal pouze stěžovatel, odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými 3) a 4) potvrdil. Tj. mezi žalobcem a žalovaným 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. I zde soudy odůvodnily, proč nelze v daném případě spatřovat zavinění za zastavení řízení na straně žalovaných a na jejich závěrech nemá Ústavní soud důvod nic měnit. Byť v tomto případě z ústavní stížnosti i ze spisu vyplývá, že žalovaný 3), resp. 4) s obrazem v průběhu řízení disponovali, nelze uzavřít, že by byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, jak to ustanovení §146 odst. 2 věta druhá vyžaduje. ,,Důvodnost žaloby nemůže soud posuzovat z hlediska hmotného práva, ale pouze procesně. Za důvodný je tedy považován vždy takový návrh, který byl vzat zpět proto, že žalovaný svým chováním žalobce, pokud jde o uplatněný nárok, uspokojil bez ohledu na to, zda tvrzené právo žalobci skutečně svědčilo." (JANEK, K., JIRSA, J. In JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 443). V posuzovaném případě však účel žaloby naplněn nebyl. Žalobce v době rozhodování soudu totiž předmětný obraz v držení neměl, obraz byl uložen do soudní úschovy, protože nárok na vydání obrazu uplatnila i třetí osoba. Odvolací soud ve vztahu k těmto žalovaným potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o moderaci nákladů řízení (byť se závěrem soudu nesouhlasil). Moderace nákladů řízení učiněná soudem prvního stupně byla s ohledem na okolnosti případu podle Ústavního soudu plně akceptovatelná.
Ve vztahu k žalované 5) soudy obou stupňů došly ke shodnému závěru, že je na místě aplikace §146 odst. 3 o. s. ř. a pro postup podle §150 o. s. ř. neshledaly důvody. Odvolací soud pak tyto závěry podrobně odůvodnil. Ústavní soud neshledává v takovém postupu ani ve výši přiznané náhrady nákladů řízení zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud považuje na závěr za nutné upozornit, že moderace nákladů řízení či přiznání náhrady nákladů neúspěšnému účastníkovi představují výjimky z obecných pravidel rozhodování o náhradě nákladů na základě zásady úspěchu ve věci nebo zásady zavinění, a jako s takovými by s nimi také mělo být nakládáno (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 727/2000, I. ÚS 305/03 a další).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí byla patřičně odůvodněna, soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
VI
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu