ECLI:CZ:US:2022:1.US.2135.22.1
sp. zn. I. ÚS 2135/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Pavla Očenáška, Ph.D., zastoupeného Mgr. Karlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dolní 1569, Bystřice pod Hostýnem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022 č. j. 10 As 24/2022-51 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 12. 2021 č. j. 72 A 25/2020-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen "žalovaný") ze dne 22. 4. 2020 č. j. KUOK46969/2020, kterým změnil rozhodnutí Městského úřadu Šumperk ze dne 6. 2. 2020 č. j. MUSP 16235/2020, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou přestupků. V případě prvního z nich se stěžovatel na výzvu strážníka městské policie odmítl podrobit vyšetření, zda byl při řízení vozidla ovlivněn alkoholem, čímž porušil §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o silničním provozu"), a dopustil se tak přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) téhož zákona. Druhého přestupku se stěžovatel dopustil tím, že řídil vozidlo s rozsvícenými zadními mlhovými světly, přestože nebyla mlha, sněžení ani hustý déšť. Tím porušil §32 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Městský úřad uložil stěžovateli za oba přestupky pokutu 25 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dvanáct měsíců. Žalovaný změnil rozhodnutí městského úřadu pouze v popisu místa spáchání prvního přestupku.
Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, a to z důvodů uvedených v §104a s. ř. s. V rozsudku krajského soudu nenalezl pochybení, které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti. Poukázal nejen na to, že krajský soud není povinen provést každý navržený důkaz, ale také připomněl, že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné dostatečné zjištění skutkového stavu. Obdobně zdůraznil, že úřední záznam (výpovědi strážníka) o tom, že byl spáchán přestupek, nelze považovat za důkazní prostředek, což ostatně správní orgány ani soud nečinily. Nejvyšší správní soud dále připomněl, že na určení místa spáchání přestupku nelze klást nároky přemrštěné, které by odhlížely od smyslu a účelu přesné specifikace. Požadavky judikatury kasačního soudu splňuje také hodnocení věrohodností výpovědi strážníků a policistů krajským soudem. Ke stěžovatelově námitce, že výzva učiněná policisty nebyla kvalifikovaná a v souladu se zákonem, kasační soud v prvé řadě konstatoval, že formou výzvy podle §5 odst. 1 písm. f) a písm. g) zákona o silničním provozu se správní soudy již zabývaly a poukázal na argumentaci krajského soudu týkající se opakování a prokazatelnosti konkrétní výzvy v souzené věci. Konečně sám stěžovatel její opakování osvědčil doloženou zvukovou nahrávkou ze svého mobilního telefonu. Nejvyšší správní soud i v ostatním zdůraznil, že nemá výhrady ani k posouzení otázky (ne-)formálnosti a fakticity výzvy při výkonu pravomoci úřední osoby a v souvislosti s tímto výkonem.
III
Stěžovatel shrnul dosavadní procesní vývoj a konstatoval, že krajský soud a správní orgány správně nevyhodnotily provedené důkazy, některé navržené důkazy neprovedly a jejich neprovedení řádně nezdůvodnily. Navíc se nevypořádaly se všemi jeho námitkami, které v dalším podrobněji rozvedl (posouzení výzvy strážníka k podrobení se dechové zkoušce a lékařskému vyšetření, neprovedení důkazů) a které v konečném důsledku vedly k neúplně zjištěnému skutkovému stavu a k nerespektování principu presumpce neviny.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní orgány a správní soudy se souzenou věcí podrobně zabývaly a aplikovaly adekvátní podústavní právo. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v opakované polemice s právními závěry správních soudů, které se v napadených rozsudcích se stěžovatelovou argumentací vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily. Nejvyšší správní soud věcně a s přiléhavými odkazy na vlastní judikaturu dostatečně jasně a zřetelně potvrdil závěry krajského soudu. K vlastní argumentaci učiněné v obou napadených rozhodnutích Ústavní soud nemá co dodat a neshledává v ní deficity ústavnosti.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu