ECLI:CZ:US:2022:1.US.2158.22.1
sp. zn. I. ÚS 2158/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla a Vlasty Ditrichových, zastoupených JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1099/222-259 ze dne 12. 5. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 238, 239/2021-229 ze dne 15. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Aleše Bendy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před Okresním soudem Praha-východ (dále jen "nalézací soud") bylo pod sp. zn. 22 C 97/2019 k žalobě stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi vedeno řízení o odstranění stavby a ochranu vlastnického práva. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek nalézacího soudu č. j. 22 C 97/2019-185 ze dne 21. 1. 2021 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil stěžovatelům nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto zčásti jako vadné pro řádné nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, zčásti jako nepřípustné, neboť nenapadl-li dovolatel jeden ze samostatných důvodů právního posouzení odvolacího soudu řádným způsobem, nemůže se účinně dovolávat zodpovězení dalších právních otázek, které by tak totiž zůstalo bez vlivu na výsledek řízení.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podána byla včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů zčásti pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelé sice řádně vymezili otázku, zda je přesah části střechy do prostoru nad sousedním pozemkem bez právního důvodu neoprávněnou stavbou podle §1085 o. z., resp. nakolik lze v takovém případě použít §1023 o. z.; její přípustností se však Nejvyšší soud nemohl zabývat pro dovoláním řádně nezpochybněný závěr o zneužití práva stěžovateli, který obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Závěr Ústavního soudu o nevyčerpání opravných prostředků tedy i vzdor této části dovolání platí ve vztahu k celému dovolacímu řízení.
5. Z uvedeného plyne, že přípustným rozsahem přezkumu Ústavního soudu je výhradně posouzení, zda Nejvyšší soud svým rozhodnutím nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitkami vznášenými vůči jeho postupu se tak Ústavní soud nemůže zabývat; svou pozornost soustředí pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelé tvrzením, že přípustnost dovolání byla jimi vymezena a zdůvodněna dostatečně, včetně odkazů na relevantní judikaturu. Mají za to, že posouzení odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1000/2010 ze dne 19. 12. 2011, usnesení sp. zn. 32 Cdo 2357/2007 ze dne 31. 7. 2007 a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 432/2002 ze dne 17. 4. 2002) a Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 455/03 ze dne 25. 1. 2005 (N 15/36 SbNU 165) a usnesení sp. zn. II. ÚS 2977/10 ze dne 4. 11. 2010; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], a to aniž by toto odchýlení řádně zdůvodnily. Obdobně obecné soudy nezdůvodnily, proč ve smyslu §13 občanského zákoníku nezohlednily rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. sp. zn. 19 Co 1903/2014, jímž si při svém rozhodování vypomohl nalézací soud (bod 30 rovněž přiloženého rozsudku). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je tak zatěžuje neústavní svévolí [například nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
7. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
8. V ústavní stížnosti nezpochybnili stěžovatelé závěr Nejvyššího soudu o tom, že ve vztahu k samostatnému důvodu zamítnutí žaloby odvolacím soudem, kterým bylo zneužití práva z jejich strany, nevymezili řádně předpoklady přípustnosti dovolání. Odkazy na rozhodnutí uvedená výše v bodě 5 v tomto směru neobstojí, neboť žádné z nich se otázce zneužití práva nevěnuje; všechna se týkají další stěžovateli položené otázky (posouzení přesahu stavby jako neoprávněné), která však s ohledem na nezpůsobilé zpochybnění závěru odvolacího soudu o zneužití práva výsledek řízení nemůže zvrátit. Ústavní soud proto s odkazem na zásadu procesní ekonomie ani nepovažoval za nutné žádat dovolání pro seznámení s jeho obsahem. Odůvodnění Nejvyššího soudu koresponduje obsahu ústavní stížnosti; není proto důvod domnívat se, že by obsah dovolání byl zásadně odlišný. Byla-li tedy procesní obrana stěžovatelů formulována jen jako nesouhlas se závěrem o zneužití práva bez relevantní návaznosti na předpoklady přípustnosti dovolání jmenované v §237 o. s. ř. [musí jít o právní otázku, a) při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak], pak skutečně není posouzení dovolacího soudu co vytknout; pouhá proklamace jiného názoru stěžovatelů na právní závěry odvolacího soudu způsobilé vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatelé nesplnili podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu