ECLI:CZ:US:2022:1.US.218.22.1
sp. zn. I. ÚS 218/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová 3033/7, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 936/2021-101 ze dne 8. září 2021 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 98/2021-81 ze dne 7. dubna 2021 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 3 T 196/2020-64 ze dne 3. února 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a jako podmínku osvědčení mu uložil omezení zdržet se ve zkušební době požívání omamných a psychotropních látek. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako podané z jiného než dovolacího důvodu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel namítá, že mu je připisováno jednání, kterého se nedopustil (řízení vozidla, jež mu bylo dříve pravomocným rozsudkem zakázáno); obecné soudy podle něj bezdůvodně odmítly jeho obhajobu a vycházely jen z důkazů (svědectví policistů), které jsou nevěrohodné. Při existenci pochybností měla být aplikována zásada in dubio pro reo a stěžovatel měl být obžaloby zproštěn. Vzhledem k tomu, že na jeho námitky nereagoval odvolací soud ani Nejvyšší soud, navrhuje stěžovatel, aby napadená rozhodnutí zrušil Ústavní soud.
4. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že stěžovatel opakuje svoji dřívější argumentaci, na kterou obecné soudy náležitě reagovaly. Nejvyšší soud hodnotil námitky stěžovatele užité v dovolání i z pohledu možného zásahu do základních práv. Lze proto konstatovat, obdobně jak to učinil i Nejvyšší soud, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je jen projevem jeho nesouhlasu se závěry obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
5. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje řízení podle předem zákonem stanovených pravidel, nezaručuje však, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by mohlo být patrné, jak měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny - předestírá jen svoji verzi "setkání" s policisty, kteří jej zastavili po krátké jízdě, a rozpor ve výpovědích spatřuje v tom, že jejich odhad délky jízdy stěžovatele se liší. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že závěr o vině založily i na zjištění, že nejprve využil svého práva nevypovídat a teprve u hlavní líčení tvrdil, že vozidlo neřídil. Jak je přitom z odůvodnění rozsudku patrné, stěžovatel bezprostředně po činu jízdu nerozporoval, s policií spolupracoval, a až později začal zpochybňovat jakoukoliv jízdu v době, kdy mu bylo řízení zakázáno.
6. Ústavní soud není povolán zjišťovat skutkový stav, přehodnocovat závěry obecných soudů a reagovat na každý nesouhlas účastníka řízení; reaguje jen na taková pochybení orgánů veřejné moci, která závažným způsobem zasahují základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či svévolné. V projednávané věci tomu tak nebylo a ani stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by takový zásah mohl být dovozen. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu