ECLI:CZ:US:2022:1.US.2193.21.1
sp. zn. I. ÚS 2193/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Bohuslavem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2021 č. j. 6 To 136/2021-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 4. 2021 č. j. 3 T 75/2019-247 byla obviněnému Z. K. podle §154 odst. 2 a §155 odst. 4 trestního řádu uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení ve výši 22 506 Kč. Ohledně částky 17 448,20 Kč byl návrh poškozeného zamítnut. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo na základě stížností manželky obviněného a jeho bývalé obhájkyně usnesení Okresního soudu v Opavě zrušeno.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel, který v předmětném trestním řízení vystupoval v pozici poškozeného, namítá, že o nároku poškozeného na náhradu nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení podle §154 odst. 2 trestního řádu může podle §155 odst. 4 trestního řádu rozhodnout pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který rozhodoval v trestním řízení. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 825/20 uvádí, že je vyloučeno, aby o nároku poškozeného podle §154 trestního řádu rozhodoval soud v občanskoprávním řízení.
Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo založeno na skutečnosti, že obviněný Z. K. zemřel ještě před tím, než Okresní soud v Opavě rozhodl o nákladech zmocněnce. V reakci na argument krajského soudu, že se stěžovatel může pokusit své právo uplatnit v dědickém řízení, připomíná již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 825/20, jakož i nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16, z nichž podle něj vyplývá, že uplatnění tohoto nároku v civilním řízení by zjevně nemělo naději na úspěch. Stěžovatel podotýká, že v průběhu trestního řízení vynaložil za právní zastoupení nezanedbatelné finanční prostředky, přičemž postupem trestních soudů je mu upíráno právo domáhat se náhrady těchto nákladů řízení. Sama skutečnost, že obviněný zemřel, podle něj nemá význam pro rozhodnutí o náhradě nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení, může mít vliv pouze na vymáhání případné pohledávky po dědicích zemřelého obviněného. Opačný závěr by podle jeho názoru zcela eliminoval možnost poškozeného domáhat se náhrady nákladů ve smyslu §154 trestního řádu.
K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele tím, že krajský soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by sám ve věci znovu rozhodl nebo uložil soudu prvního stupně povinnost znovu rozhodnout. Tímto postupem měl krajský soud znemožnit, aby o řádně uplatněném nároku stěžovatele mohlo být vůbec rozhodnuto. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2916/15.
Krajský soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a vyjádření účastníka, seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo II. ÚS 2135/12). A o takový případ v dané věci nejde.
Ústavní soud nerozporuje názor stěžovatele, že stávající judikatura (tj. jím citované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 32/16 a I. ÚS 825/20) vylučuje, aby o nároku poškozeného podle §154 trestního řádu rozhodoval civilní soud. Z této samotné skutečnosti však nelze dovodit, že trestní soudy mohly v předmětné věci ignorovat úmrtí obviněného a přiznat stěžovateli jeho nárok. Ostatně ve výše zmiňovaných nálezech byla řešena jiná procesní situace než ta, která v nyní projednávané věci nastala právě v důsledku úmrtí obviněného.
Nelze totiž přehlížet, že trestněprocesní předpisy nepočítají s žádnou formou procesního nástupnictví v případě, kdy obviněný v průběhu trestního řízení zemře. Trestní řád ani nepředpokládá, že by zemřelému obviněnému měl být ustanovován obhájce pro případ rozhodování o nákladech řízení; takovou možnost trestní řád v ustanovení §36a uvádí pouze v souvislosti s řízením o mimořádných opravných prostředcích, což je však zcela jiná procesní situace. Z uvedeného vyplývá, že pokud by byla připuštěna možnost, aby trestní soudy rozhodovaly o nároku poškozeného na náhradu jeho nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení i v případě, kdy obviněný již zemřel, právní nástupci zemřelého obviněného (kteří by v konečném důsledku mohli být přiznáním tohoto nároku poškozenému zavázáni) by neměli účinnou možnost obrany proti takovému rozhodnutí. Taková situace by podle přesvědčení Ústavního soudu byla nepřípustná.
Ústavní soud tedy v této části uzavírá, že krajský soud nepochybil, když odmítl přiznat stěžovateli jeho nárok na náhradu nákladů spojených s jeho účastí v trestním řízení v situaci, kdy obviněný již zemřel. Ústavní soud zároveň považuje za nezbytné dodat, že si je vědom negativních dopadů uvedeného závěru na stěžovatele, resp. obecně na poškozené, kteří by se ocitli ve stejné procesní situaci a nemohli by se v rámci trestního řízení domoci svého oprávněného nároku. Jde však o nedostatek stávající právní úpravy, který nelze překlenout výkladem bez toho, že by došlo k porušení procesních práv právních nástupců zemřelého poškozeného.
Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že krajský soud pochybil, když uvedl, že se stěžovatel může s náhradou nákladů přihlásit do dědického řízení.
Ústavní soud však připomíná, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Pokud by totiž Ústavní soud reagoval na uvedené pochybení krajského soudu zrušením jeho usnesení, ve výsledku by to stěžovateli nepřineslo žádný pozitivní efekt, neboť - jak bylo výše vysvětleno - závěr krajského soudu o nemožnosti přiznat stěžovateli jeho nárok na náhradu nákladů spojených s jeho účastí v trestním řízení Ústavní soud nemůže rozporovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu