ECLI:CZ:US:2022:1.US.2197.22.1
sp. zn. I. ÚS 2197/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti EKO Logistics s.r.o., Tyršova 68, Týnec nad Labem, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022 č. j. 55 Af 42/2020-44 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2022 č. j. 10 Afs 38/2022-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který protiústavně omezil žalobní žádání stěžovatelky na deklaraci nezákonnosti vyznačení doložky právní moci a její žalobu odmítl. K porušení uvedeného práva mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který uvedený postup krajského soudu aproboval.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s. domáhala 1) aby krajský soud vyslovil, že vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen "vedlejší účastník") - platebním výměru ze dne 21. 1. 2014 č. j. 331070/14/2111 24802-201174 bylo nezákonné, a 2) aby vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost obnovit stav před zásahem tak, že přeplatek vzniklý vyměřením nadměrného odpočtu za zdaňovací období prosince 2012 ve výši 1 522 806 Kč bude evidovat na osobním daňovém účtu daně z přidané hodnoty žalobkyně také ode dne 25. 1. 2013 do dne 21. 2. 2013. Krajský soud žalobu stěžovatelky v záhlaví citovaným usnesením odmítl. Nejvyšší správní soud následně v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda krajský soud pochybil, když odmítl žalobu stěžovatelky, neboť ta spatřovala nezákonný zásah výhradně v nesprávném vyznačení doložky právní moci.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly základní právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními §46 odst. 1 a §82 odst. 1 soudního řádu správního, která upravují pravidla pro odmítnutí zásahové žaloby, a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Soudy v napadených rozhodnutích odkázaly na dosavadní judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 22/2021-21 nebo usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 As141/2015-37), z níž vyplývá, že vyznačení doložky právní moci nemůže pojmově představovat přímý zásah do práv účastníků, jakkoli může mít zprostředkovaně nemalý význam. Ústavní soud též nepřehlédl, že stěžovatelka v odpovědi na výzvu krajského soudu ze dne 15. 12. 2021 jednoznačně uvedla, že zásah vidí "jen ve vyznačení doložky právní moci". Závěr soudů, že doložka právní moci má povahu úředního úkonu, jímž se nezakládají, nemění ani neruší žádná práva či povinnosti účastníků, nýbrž se jím toliko osvědčuje objektivně nastalá skutečnost (okamžik právní moci rozhodnutí), který může být vyvrácen důkazem opaku, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí má všechny náležitosti stanovené s. ř. s. a plyne z něj, proč nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatelky na její ochranu před nezákonným zásahem. Ústavní soud je proto považuje za ústavně konformní a srozumitelné. Skutečnost, že oba soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu