ECLI:CZ:US:2022:1.US.222.22.1
sp. zn. I. ÚS 222/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti družstva Bytové družstvo X, zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, sídlem Růžová 1416/17, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2021 č. j. 4 Cmo 149/2020-167, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Milana Čitarského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník je tzv. nebydlícím členem stěžovatele - bytového družstva. Dne 2. 12. 2019 se vedlejší účastník žalobou domáhal u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") nahrazení projevu vůle stěžovatele uzavřít smlouvu o nájmu blíže určeného bytu, neboť měl za to, že dosavadní nájemnice (nečlenka stěžovatele) užívá byt neoprávněně. Krajský soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2020 č. j. 79 Cm 14/2019-93 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Krajský soud shledal, že nájemní smlouva zemřelého manžela dosavadní nájemkyně a stěžovatele je neplatná, na dosavadní nájemkyni nemohlo přejít právo k užívání bytu smrtí jejího manžela, daný byt je proto "právně a fyzicky volný" a vedlejší účastník má jako člen stěžovatele právo na přidělení konkrétního bytu.
3. Stěžovatel brojil proti uvedenému rozsudku odvoláním. Mezitím však dosavadní nájemkyně bytu zemřela a dne 19. 10. 2021 stěžovatel s vedlejším účastníkem uzavřeli nájemní smlouvu s obsahem uvedeným v odvoláním napadeném rozsudku. Vedlejší účastník následně vzal žalobu zpět.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu tak, že se řízení zastavuje (výrok I.), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 27 104 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Podle vrchního soudu vzal vedlejší účastník žalobu zpět proto, že stěžovatel projevil tutéž vůli, kterou měl rozhodnutím nahradit soud; vedlejší účastník se domohl svého nároku. Vedlejší účastník proto vzal žalobu zpět pro chování stěžovatele a má se za to, že žaloba byla ve věci podána důvodně. Náklady řízení proto podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), hradí stěžovatel jako žalovaný.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se svou povinností hradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Tvrdí, že vedlejší účastník podal žalobu předčasně; před smrtí dosavadní nájemkyně nebyl byt "právně a fyzicky volný". Právo k užívání bytu na dosavadní nájemkyni přešlo po smrti jejího manžela ex lege. Odvoláním napadený rozsudek krajského soudu nadto byl zatížen vadami; krajský soud stěžovatele chybně poučil a neměl dostatek podkladů pro zjištění, že je nájemní smlouva s manželem dosavadní nájemkyně neplatná. Stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2741/16 (N 12/84 SbNU 153) a ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3592/16 (N 14/84 SbNU 167) a tvrdí, že výklad §146 odst. 2 o. s. ř. provedený vrchním soudem je přehnaně formalistický. Vrchní soud se totiž nezabýval důvodností žaloby podané vedlejším účastníkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. V nyní posuzované věci jde o náklady řízení. K uvedené problematice se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádně vedeného soudního řízení totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v situacích interpretace a aplikace zákonných ustanovení, v nichž je obsažen prvek svévole.
9. Taková situace v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatel sice odkazuje na nálezovou judikaturu, ve které Ústavní soud při výkladu a použití §146 odst. 2 o. s. ř. obecnými soudy shledal porušení práva účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Opomíjí však, že v odkazovaných věcech šlo o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby v řízení v prvním stupni, zatímco v nyní posuzované věci vrchní soud zastavil řízení o žalobě v odvolacím řízení potom, co krajský soud (soud prvního stupně) vyhověl žalobě vedlejšího účastníka. Jde přitom o podstatný rozdíl, poněvadž za dané procesní situace je zjevné, že vrchní soud v nyní posuzované věci při hodnocení předpokladů §146 odst. 2 o. s. ř. vyšel právě ze skutečnosti, že podle rozsudku krajského soudu, byť ve věci samé napadeném odvoláním, byl vedlejší účastník (žalobce) ve věci úspěšný. Krajský soud se přitom v uvedeném rozsudku s argumentací stěžovatele ve věci samé vypořádal. Tím se nyní posuzovaná věc liší od věcí, na které stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti.
10. Závěry vrchního soudu proto jsou srozumitelné a nelze jim upřít racionálně-logický základ. Vrchním soudem provedený výklad zákonných ustanovení tudíž není důsledkem svévole a není ani přehnaně formalistický. Samotná správnost (zákonnost) není bez dalšího kritériem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. A to tím spíše za situace, kdy jde o věc s tzv. bagatelní částkou, u které je (bez dalšího) dán důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, vyjma specifických okolností, které je povinen stěžovatel tvrdit a prokázat [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či bod 25 nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu