ECLI:CZ:US:2022:1.US.2232.21.1
sp. zn. I. ÚS 2232/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelek V. K. a nezletilé A. K., zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1635/2020-475 ze dne 26. 5. 2021, zamítavým částem výroků I a II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 383/2019-452 ze dne 10. 12. 2019 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 270/2012-414 ze dne 7. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatelky se domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro opětovné porušení práva na odčinění újmy způsobené vadným výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i porušení kasační závaznosti ve věci vydaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. 7. 2017 (N 124/86 SbNU 109), plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.¨
II. Řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelky - matka s nezletilou dcerou - se před podáním nyní projednávané ústavní stížnosti obrátily na Ústavní soud v téže věci (odstranění následků nezákonného odnětí nezletilé dcery z péče matky) celkem třikrát a dosud v každém řízení byly úspěšné.
3. Nálezy sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227) a sp. zn. II. ÚS 2546/10 ze dne 6. 9. 2011 (N 150/62 SbNU 303) Ústavní soud rušil předběžná opatření, jimiž byla nezletilá stěžovatelka (ihned po narození) umístěna do kojeneckého ústavu a držena v něm po dobu více než dvou let, aniž by pro takové mezní opatření byly splněny zákonné podmínky (v podrobnostech viz odůvodnění uvedených nálezů).
4. Později se stěžovatelky v této souvislosti - v řízení, z něhož vzešla i nyní napadená rozhodnutí - domáhaly náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
5. Původně vydaná rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelkám přiznána náhrada újmy plynoucí z uvedených nezákonných rozhodnutí (opakovaných, nepřiměřeně trvajících předběžných opatřeních) ve výši 610 000 Kč pro každou z nich, byla zrušena zmíněným nálezem sp. zn. I. ÚS 1737/16 (pro přehled viz zejména rekapitulující body 77-78).
III. Závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16
6. Ústavní soud tehdy identifikoval vedle hlavní újmy způsobené vzájemným odloučením stěžovatelek (viz dále body 10-12) další dva samostatné, odškodnění hodné nároky.
7. Jako samostatnou újmu Ústavní soud označil nerespektování kasační závaznosti nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, na jehož vydání obecné soudy (zejména Obvodní soud pro Prahu 9) nijak nezareagovaly a ponechaly v účinnosti poslední předběžné opatření, odůvodněné stejnými okolnostmi, které Ústavní soud pro svěření dítěte do ústavní péče neshledal dostatečnými; ústavně nekonformní umístění a držení nezletilé v dětském centru bez zákonného podkladu tedy musel opět narovnat až Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2546/10.
8. Vlastní odškodnění dále zasluhuje také újma způsobená opakovaným postupem Městského soudu v Praze, který, ač konstatoval nezákonnost periodického vydávání předběžného opatření časově omezeného přímo zákonem, odmítal se odvoláním stěžovatelky (matky) zabývat pro absenci předmětu řízení (bod A.1 nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16), čímž jí fakticky odpíral právo na přístup k soudu (odvolací instance).
9. Oba právě popsané odpovědnostní tituly jsou přitom podle Ústavního soudu analogicky připodobnitelné újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, čímž poskytl obecným soudům vodítko, jak k odčinění takto vzniklé újmy přistoupit.
10. Co se týče prvotní a nejpodstatnější újmy vzniklé odloučením stěžovatelek v důsledku nezákonného, posléze i svévolného zásahu státu, pojmenoval dále Ústavní soud okolnosti, které jsou pro úvahu o přiměřené výši zadostiučinění zásadní a jimiž se obecné soudy dosud nezabývaly.
11. Mezi nimi v případě nezletilé stěžovatelky vyzdvihl nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko rozhodování o všech věcech týkajících se nezletilého účastníka řízení (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), tedy i posuzování újmy nezletilému způsobené [srov. nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016 (N 140/82 SbNU 243)], a vyjádřil nutnost vnímat intenzitu újmy vzniklé dítěti jako ještě závažnější než u matky (aniž by ji jakkoli snižoval). V případě nezletilé totiž byly narušeny i další rodinné vazby (s příbuznými), byla jí poskytována hromadná péče namísto individualizované, což vedlo k řadě negativních důsledků přetrvávajících i po jejím předání do péče matky. Absence/narušení vazby mezi dítětem a rodičem může mít přitom dopad na celý jeho další život. Kromě toho, že se obecné soudy nezabývaly dostatečně krátkodobými aspekty vzniklé újmy nezletilé (viz bod 16 nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16 - nalézací soud negativní dopady sice popsal, avšak do úvah o výši náhrady je nepromítl), nevěnovaly dále žádnou pozornost možným dopadům dlouhodobého rázu.
12. Kromě toho v případě obou stěžovatelek upozornil Ústavní soud na podstatný aspekt zvyšující intenzitu vzniklé újmy, a to svévolný postup Obvodního soudu pro Prahu 9, který v prvním období (viz body I.A.1-5 nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16) opakovaně vydával totožné předběžné opatření, aniž by mu to zákon umožňoval.
IV. Navazující (druhé) řízení o náhradu nemajetkové újmy
13. Po posledně uvedeném kasačním zásahu Ústavní soud vrátil věc k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud"), který následně vydal napadený rozsudek. Nenapadeným výrokem I přiznal nalézací soud každé stěžovatelce (k původnímu zadostiučinění 610 000 Kč, které Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16 označil za nepřiměřeně nízké) další částky ve výši 38 000 Kč (za újmu způsobenou nezákonnými předběžnými opatřeními, celkem tedy 648 000 Kč každé stěžovatelce), 140 000 Kč (za újmu způsobenou nečinností obecných soudů navzdory kasační závaznosti nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09) a 72 000 Kč (za újmu způsobenou odepřením přístupu k odvolacímu soudu) s příslušenstvím. Ve zbytku (co do částek dosahujících výše přes 9 000 000 Kč) žalobou uplatněné nároky zamítl (výrok II).
14. K odvolání obou účastnic rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") tak, že zadostiučinění přiznané nalézacím soudem snížil v částce 60 000 Kč matce (výrok I), dceři je naopak o 56 000 Kč (s příslušenstvím) zvýšil (výrok II); jinak rozsudek nalézacího soudu potvrdil (znovu výroky I a II). Shledal, že byť je rozhodnutí nalézacího soudu odůvodněno navzdory svému rozsahu na samé hranici přezkoumatelnosti, identifikoval nalézací soud správně tři samostatné nároky stěžovatelek na náhradu nemajetkové újmy detailně popsané v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16. U prvně popsaného nárok na odčinění újmy způsobené umístěním nezletilé v dětském centru a odloučením od matky navíc Ústavní soud akcentoval, že újma nezletilé dosahuje vyšší intenzity. Oproti částkám přiznaným nalézacím soudem (každé stěžovatelce po 648 000 Kč) tedy odvolací soud shledal přiměřenými částky 622 000 Kč pro matku a 738 000 Kč pro nezletilou dceru. Výši odčinění za nečinnost obecných soudů ponecháním předběžného opatření v platnosti navzdory závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 přiznanou nalézacím soudem (140 000 Kč každé) shledal odvolací soud přiměřenou. A konečně se neztotožnil s výší odčinění újmy způsobené odepřením přístupu k soudu, která podle něj netrvala 28 měsíců, jak dovodil nalézací soud, nýbrž pouze devět měsíců; každé ze stěžovatelek proto podle odvolacího soudu náleží odčinění ve výši 38 000 Kč (namísto 72 000 Kč).
15. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") uvedl, že v souladu s jeho judikaturou bylo třeba se dovoláním vymezit v souladu se zákonnými náležitostmi vůči každému ze samostatných nároků, což stěžovatelky splnily pouze v prvním případě tzv. základní újmy. Další nároky z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání specifikovány nebyly, v této části bylo proto dovolání odmítnuto jako nikoli nepřípustné, nýbrž vadné. Jde-li dále o nepřípustnost dovolání v části napadající nepřiměřenost odškodnění základní újmy, dodává Nejvyšší soud, že sama o sobě skutečnost, že neexistuje (skutkově) podobný případ, přípustnost dovolání nezakládá - absenci srovnatelného rozhodnutí ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu předpokládá a stanoví pro takový případ postup, od něhož se v nynější věci odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil; neodchýlil se podle dovolacího soudu ani od stěžovatelkami odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16 ani jiné judikatury Ústavního soudu. Přiznané zadostiučinění neshledal Nejvyšší soud "zcela zjevně nepřiměřeným", což je v zásadě jediný judikaturou dovozený důvod založení přípustnosti dovolání co do úvah o výši přiznaného odčinění újmy.
16. Celkově shrnuto bylo stěžovatelkám obecnými soudy na základě tří samostatných nároků pravomocně přiznáno odčinění vzniklé nemajetkové újmy ve výši 622 000 Kč, 140 000 Kč a 38 000 Kč (celkem 800 000 Kč) pro matku a ve výši 738 000 Kč, 140 000 Kč a 38 000 Kč (celkem 916 000 Kč) pro dceru.
V. Argumentace stěžovatelek a vyjádření k ústavní stížnosti
17. Podle stěžovatelek není dostatečně vysoké především zadostiučinění nároku týkajícího se prvotní a stěžejní újmy - odloučení v důsledku nezákonných, a posléze i svévolných rozhodnutí obecných soudů (předběžných opatření), čímž obecné soudy pokračují v porušování jejich základních práv, které bylo konstatováno již v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2244/09 a II. ÚS 2546/10. Důsledkem toho je nově také nerespektování kasační závaznosti posledního z nálezů sp. zn. I. ÚS 1737/16.
18. Obecné soudy se ani přes závěry posledně uvedeného nálezu nezabývaly dopady vzniklé újmy do budoucího vývoje a života nezletilé a do svých úvah nepromítly čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ač jim to bylo uloženo mj. i s ohledem na nález sp. zn. II. ÚS 19/16.
19. Z vyjádření účastníků k výzvě Ústavního soudu neplyne nic nového nad rámec dosud uvedené rekapitulace, není proto třeba jejich obsah blíže rozvádět.
VI. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále se zabýval její přípustností ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
21. Nejvyšší soud označil dovolání stěžovatelek proti rozsudku odvolacího soudu za vadné v části, jíž jim byly přiznány částky 140 000 Kč a 38 000 Kč s příslušenstvím jako odčinění další újmy identifikované Ústavním soudem jako dílčí, z hlediska vyčíslení samostatné nároky. S ohledem na své stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) by měl proto Ústavní soud v této argumentační linii označit ústavní stížnost za nepřípustnou pro řádné nevyčerpání dostupných opravných prostředků.
22. Závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16 ovšem neidentifikují další dílčí újmy jako samostatné nároky v tom smyslu, v jakém s nimi dále - odděleně, na sobě nezávisle - pracuje dovolací soud. Předmětem řízení je částka žalovaná k odčinění celkové stěžovatelkám vzniklé újmy. Co Ústavní soud posledním nálezem ve věci poskytl, bylo vodítko pro obecné soudy, jak k jejímu odčinění metodologicky přistoupit tak, aby jejich rozhodnutí obstála z pohledu základních práv. Byť byly identifikovány dvě akcesorické odnože celkové újmy, na případ je stále nutno pohlížet komplexně a v kontextu jednotlivých událostí (řetězící se série vadných kroků státu). Stěžovateli je totiž lhostejno, zda si soud v rámci právního posouzení rozklíčuje dva, tři či pět dílčích újem; podstata zůstává jediná. Jde o zjevnou primární újmu způsobenou nezákonným oddělením matky s dcerou v tzv. prvním období (srov. body I.A.1-5 nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16), která je sama o sobě hodna odčinění a která byla v daném případě bohužel ještě násobena dalšími (zbytečnými) zásahy. Záměrem Ústavního soudu tedy bylo přimět obecné soudy, aby uvedené souvislosti řádně promítly do úvahy o celkové výši přiměřeného zadostiučinění, proto jednotlivé zásahy detailně a jednotlivě pojmenoval.
23. Jelikož Ústavní soud vnímá předmět řízení jako jeden celek (obecné soudy ostatně také "rozdělovaly" újmu pouze v odůvodnění, nikoli ve výrocích svých rozhodnutí), připustil přezkum rozhodnutí napadených ústavní stížností v plném rozsahu, přestože Nejvyšší soud část dovolání označil za vadnou; jeho závěr týkající se nepřípustnosti zbylé části dovolání (protože přiznaná výše odčinění není z jeho pohledu "zcela zjevně nepřiměřená") lze ostatně vztáhnout i na ni.
VII. Hodnocení Ústavního soudu
24. Ústavní soud se seznámil se zaslanými podáními a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. Jak správně uvádí Nejvyšší soud, úvaha o přiměřené výši odčinění nemateriální újmy je v první řadě věcí nalézacího soudu. Prostor ke korekci jeho úvah se pak otevírá v rámci řízení odvolacího. Meritorní přezkum Nejvyššího soudu je dále možný jen za podmínek §237 o. s. ř., přičemž jde-li o samotnou výši, kterou případně žalobce nadále považuje za nedostačující, k ní se dovolací soud může vyslovit pouze ve chvíli, přijde-li mu zcela zjevně (tedy na první pohled) nepřiměřená způsobené újmě. Tím méně se k samotné otázce, jakou výši zadostiučinění lze považovat za přiměřenou a jakou nikoli (bez přistoupení dalších sporných momentů případu), může vyjadřovat Ústavní soud.
26. V projednávané věci nezbývá než kvitovat, že obecné soudy pracovaly se závěry posledního nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16 zevrubně a jeho požadavkům dostály [Ústavní soud přitom ponechává závěry i (ne)kvalitu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, k níž se vyjádřil kriticky již odvolací soud (bod 18 rozsudku); teprve jeho zásluhou je výsledek řízení přezkoumatelný].
27. Stěžovatelky se nedomnívají, že by byl posledně uvedený nález Ústavního soudu napadenými rozhodnutími obecných soudů respektován; Ústavní soud však jejich přesvědčení pro tentokrát již nesdílí.
28. Požadován byl akcent na nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který obecné soudy podle stěžovatelek do přiznané výše odčinění znovu dostatečně nepromítly, zvýšily-li náhradu "primární" újmy pouze marginálně a kosmeticky o 38 000 Kč každé ze stěžovatelek. Ve skutečnosti však šlo pouze o rozhodnutí nalézacího soudu, které bylo k odvolání stěžovatelek podstatně modifikováno.
29. Odvolací soud dospěl - na rozdíl od nalézacího soudu - k logickému závěru, že nejlepší zájem dítěte chrání nezletilého účastníka řízení, tento akcent se tedy týkal pouze nezletilé stěžovatelky. Ústavní soud již ostatně explicitně vyjádřil, že z tohoto důvodu je její újma větší než újma matky (aniž tato jakkoli snižována) a zasluhuje také vyšší náhradu. Oproti původním rozhodnutím tedy přiznal matce o 12 000 Kč více a dceři o 128 000 Kč více.
30. K tomu ještě v intencích zmíněného nálezu obecné soudy vyčíslily náhradu újmy násobené dalšími dílčími zásahy, spočívajícími jednak v dlouhotrvajícím nerespektování nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (z toho 140 000 Kč pro každou stěžovatelku) a v odepření přístupu k odvolacímu přezkumu (z toho 38 000 Kč pro každou stěžovatelku). Vyšly přitom, jak jim bylo Ústavním soudem uloženo, analogicky z rozhodovací praxe o újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, kterou přizpůsobily okolnostem souzené věci (vyzdvihly skutečnosti odůvodňující navýšení základní částky, z níž běžná praxe vychází).
31. Z hlediska celku byla tedy stěžovatelkám, jak je zmíněno shora, přiznána náhrada ve výši 800 000 Kč matce a 916 000 Kč dceři namísto původních 610 000 Kč (tedy navýšena o 190 000 Kč a 306 000 Kč).
32. Z hlediska přezkoumatelnosti a zohlednění požadovaných aspektů relevantních z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelek tak již obecných soudům není čeho vytknout. Za dané situace Ústavní soud nespatřuje důvod se do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů dále vměšovat.
VIII. Závěr
33. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu