ECLI:CZ:US:2022:1.US.2245.22.1
sp. zn. I. ÚS 2245/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obchodní společnosti NAIKA, a.s., sídlem Na Vyhlídce 1422, Nové Město nad Metují, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 21 Cdo 58/2022-343, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti ELTON hodinářská, a.s., sídlem Náchodská 2105, Nové Město nad Metují, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 8. 2022, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 10. 2020 č. j. 10 C 192/2017-239 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 174 158,50 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat dlužný poplatek za poskytnuté zajištění zástavou ve vlastnictví stěžovatelky. Podle okresního soudu vedlejší účastnice a obchodní společnost Equa Bank a.s. uzavřely dne 8. 7. 2013 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly vedlejší účastnici poskytnuty peněžní prostředky. Pohledávky obchodní společnosti Equa Bank a.s. z této smlouvy byly zajištěny mj. zástavním právem k pozemku ve vlastnictví stěžovatelky, zřízeném na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřené mezi obchodní společností Equa Bank a.s. jako zástavním věřitelem a stěžovatelkou jako zástavcem. Podle okresního soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat úplatnost tohoto zajištění. Stěžovatelka a vedlejší účastnice si mohly ujednat, že zajištění zástavním právem bude za úplatu, úplatnost takovéhoto zajištění ovšem nelze považovat obecně za "výchozí režim" mezi dvěma obchodními subjekty. Žádnou takovouto domněnku zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nestanovil. Vzhledem k tomu, že zajištění zástavou je postaveno na smluvním základě, stěžovatelce nemohl vzniknout nárok na zaplacení žalované částky ani z titulu bezdůvodného obohacení.
3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 18. 5. 2021 č. j. 47 Co 2/2021-270, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 8. 2021 č. j. 47 Co 2/2021-303. Krajský soud zdůraznil, že smlouva o zřízení zástavního práva není úplatná z definice. Nebyla-li úplata dohodnuta, pak nelze dovodit, že by měl dlužník ze zajištěné pohledávky poskytnout zástavnímu dlužníkovi úplatu v nějaké přiměřené či obvyklé výši. Bylo na účastnicích, zda si úplatu sjednají, přičemž nebylo žádných pochyb, že tyto tak v posuzované věci neučinily. Stěžovatelka neměla ani právo na vydání bezdůvodného obohacení. Platí-li, že samotné zřízení zástavního práva nevede ke zmenšení majetku zástavního dlužníka, pak nemůže vést ani ke zvýšení majetku dlužníka ze zajištěné pohledávky. Krajský soud uzavřel, že nebyla-li mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí odměna za zřízení zástavního práva dohodnuta, stěžovatelce právo na ni, ať již v jakékoli výši, nevzniklo.
4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 č. j. 21 Cdo 58/2022-343. Stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že při řešení otázky, zda "zajištění se v obchodním styku obvykle poskytuje za protihodnotu (úplatu či jinou službu), a zda je v důsledku dána vyvratitelná právní domněnka úplatnosti plnění spočívajícího v poskytnutí zajištění, (...) případně zda je taková úplatnost presumována jinak", se měl krajský soud odchýlit od jí citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu ale stěžovatelka přehlíží, že na této právní otázce rozhodnutí krajského soudu nezávisí. Závěr krajského soudu, že pokud nebyla úplata dohodnuta, dlužník ze zajištěné pohledávky nemá povinnost poskytnout zástavnímu dlužníku úplatu v nějaké přiměřené či obvyklé výši, není v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která stěžovatelka odkazuje.
5. Stěžovatelka formulovala i právní otázku, zda je dáno právo na zaplacení poplatku za poskytnutí zajištění z titulu bezdůvodného obohacení, jestliže "nebyla uzavřena smlouva, avšak plnění v podobě poskytnutí zajištění bylo poskytováno při vzájemném srozumění (konsenzu) obou stran o poskytování a přijímání daného plnění". V této souvislosti stěžovatelka namítala, že "účastnice neměly pochyb o tom, že plnění (poskytnutí zajištěné zástavou) bylo, je a bude žalobkyní poskytováno za úplatu". Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka touto otázkou ve skutečnosti nezpochybňovala právní posouzení věci krajským soudem, nýbrž jeho skutkové závěry. Podle krajského soudu totiž dohoda o úplatnosti zřízení zástavního práva uzavřena nebyla a z provedených důkazů naopak vyplývá, že smlouva o zajištění úvěru vedlejší účastnice zástavou ve vlastnictví stěžovatelky byla bezúplatná. Kritiku právního posouzení věci krajským soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž tento soud vycházel. Nejvyšší soud proto neshledal, že by uvedené námitky byly způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje extrémní nesoulad mezi napadeným usnesením a obsahem spisu. Nejvyšší soud měl ve svém rozhodnutí vycházet z nesprávného závěru o existenci bezúplatné dohody o zajištění úvěru vedlejší účastnice zástavou ve vlastnictví stěžovatelky. V soudním spisu ovšem žádná takováto dohoda není. Důvod, pro který žaloba stěžovatelky nebyla shledána důvodnou, spočíval v právním závěru, že se jí ve vztahu k poskytnutí zajištění zástavou nepodařilo prokázat dohodu o úplatnosti, a nikoli, že byla uzavřena dohoda o bezúplatnosti. Tímto pochybením mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná [stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným usnesením, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. V posuzované věci jde o to, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelky podle §237 občanského soudního řádu, které má povahu kvazimeritorního posouzení dovolání, nedopustil pochybení, s nímž by bylo možné spojovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, zejména zda neporušil její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přehlédl závěr krajského soudu, podle něhož nebylo v souvislosti se zajištěním úvěru zástavou prokázáno uzavření smlouvy mezi ní a vedlejší účastnicí, z níž by vyplývala úplatnost zřízení zástavního práva. Místo toho vyšel ze skutkového zjištění, že smlouva o zajištění úvěru vedlejší účastnice zástavou ve vlastnictví stěžovatelky byla uzavřena jako bezúplatná. Podstata této námitky směřuje k vlastnímu posouzení přípustnosti dovolání, pokud jde o otázku, zda má stěžovatelka jako zástavní dlužník nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejší účastnici jako dlužníkovi ze zajištěné pohledávky. Nejvyšší soud se touto otázkou nezabýval, neboť byla založena na odlišných skutkových zjištěních, než jaké učinil krajský soud.
12. Ústavní soud konstatuje, že smlouva o zajištění úvěru vedlejší účastnice zástavou ve vlastnictví stěžovatelky, přesněji řečeno smlouva o zřízení zástavního práva, byla uzavřena mezi stěžovatelkou a obchodní společností Equa Bank a.s. Před soudy nižších stupňů zároveň nebylo prokázáno, že by i mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena nějaká smlouva v souvislosti se zřízením zástavního práva. Pakliže tedy Nejvyšší soud uvedl, že smlouva o zajištění úvěru vedlejší účastnice zástavou ve vlastnictví stěžovatelky byla bezúplatná, lze tento závěr vztáhnout jen na výše uvedenou smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a obchodní společností Equa Bank a.s. V této smlouvě, jejíž stranou nebyla vedlejší účastnice, nebyl důvod pro sjednání úplaty, kterou by hradila vedlejší účastnice.
13. Pro posouzení přípustnosti dovolání však byla rozhodná jiná okolnost. Vytknul-li Nejvyšší soud stěžovatelce, že formulovala otázku právního významu na jiném než zjištěném skutkovém základě, učinil tak především s ohledem na její tvrzení, že "účastnice neměly pochyb o tom, že plnění (poskytnutí zajištění zástavou) bylo, je a bude žalobkyní poskytováno za úplatu". Takovéto skutkové zjištění totiž z rozsudku krajského soudu nevyplývá. Nejvyšší soud nadto uvedl, že závěr krajského soudu, podle něhož absence ujednání o úplatě neznamená, že by měl dlužník ze zajištěné pohledávky poskytnout zástavnímu dlužníku úplatu v nějaké přiměřené či obvyklé výši, není v rozporu s jeho rozhodovací praxí. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na jiný závěr Nejvyššího soudu, byť nevyslovený v napadeném usnesení, že samotné zřízení zástavního práva nevede ke zmenšení majetku zástavního dlužníka [krajský soud ve svém rozsudku ve prospěch tohoto závěru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 29 ICdo 13/2012; poukázat lze i na rozsudek ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2041/2012 (publikovaný pod č. 18/2014 Sb. NS)]. Podle Ústavního soudu je tak již s ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu vyloučeno, že by se vedlejší účastnice za této situace mohla nezaplacením předmětné úplaty bezdůvodně obohatit na úkor stěžovatelky, resp. že by stěžovatelka mohla uplatňovat právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejší účastnici.
14. Jakékoli nové posouzení přípustnosti dovolání by tak mohlo vést nanejvýš k precizaci závěrů vyslovených v napadeném usnesení, aniž by mohlo cokoli změnit na výsledku dovolacího řízení, tedy na odmítnutí dovolání. Tím je současně odůvodněn závěr, že napadeným usnesením nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelky zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu