ECLI:CZ:US:2022:1.US.2246.22.1
sp. zn. I. ÚS 2246/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Vlastimila Paseky a Bc. Zdeňka Petláka, zastoupených Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem Jaselská 14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2022 č. j. 19 Co 52/2021-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobkyně (SPOLEČENSTVÍ VLASTNÍKŮ JEDNOTEK X) se v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovatelích, kteří jsou podílovými spoluvlastníky bytové jednotky v domě, kde žalobkyně zajišťuje správu domu, zaplacení peněžité částky s příslušenstvím. Dlužná částka sestávala z nezaplacených příspěvků do fondu oprav a záloh na služby a nedoplatku provedeného vyúčtování. Soud prvního stupně uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 73 119 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 47 639 Kč odvolání. Předmětem sporu zde byly platby do fondu oprav a vyúčtování služeb, přičemž stěžovatelé argumentovali fakticky pouze proti vyúčtování služeb žalobkyní za předmětné období. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části potvrdil.
Stěžovatelé namítají, že závěr soudů týkající se správnosti vyúčtování služeb je chybný. V řízení před soudy tvrdili a dokazovali řadu chyb a nedostatků ve vyúčtování služeb, soudy však došly k závěru, že pokud stěžovatelé v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě (§8 odst. 2 zák. č. 67/2013 Sb., kterým se upravují otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, dále jen "zák. č. 67/2013 Sb.") nepodali proti vyúčtování reklamaci, platí presumpce jeho správnosti. Jejich tvrzení, že tak mohou učinit i po uplynutí dané lhůty je mylné. Tento závěr je však podle stěžovatelů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce, na kterou v ústavní stížnosti odkazují.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatelé nesouhlasí s právním posouzením týkajícím se správnosti vyúčtování provedeného žalobkyní, resp. soudem tvrzenou nemožností uplatňovat námitky vůči obsahu a náležitostem vyúčtování po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Uvedený závěr je podle nich v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která v ústavní stížnosti odkazují.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč se při řešení této otázky ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když aplikoval jak jazykový, tak i logický výklad ustanovení §8 odst. 2 zák. č. 67/2013 Sb., a řádně se také vypořádal s argumentací stěžovatelů. K tomu navíc uvádí, že pokud sám posoudil obsah vyúčtování služeb, shledal ho řádným a majícím všechny náležitosti. Rozhodnutí, na něž stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují, vycházejí ze starší judikatury, podle níž je podmínkou splatnosti nedoplatku za služby skutečnost, že vyúčtování bylo učiněno řádně. Zákonem č. 67/2013 Sb. však byla zakotvena lhůta ke vznesení námitek vůči způsobu a obsahu vyúčtování, kterou je příjemce služeb omezen a je třeba ji brát v daném případě v potaz.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené soudní rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní závěr, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu