ECLI:CZ:US:2022:1.US.229.22.1
sp. zn. I. ÚS 229/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Sáry, zastoupeného Mgr. Dobroslavou Pezlarovou, advokátkou se sídlem v Horní Cerekvi, Havlíčkova 159, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 182/2020-30 ze dne 2. 12. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 33 A 48/2018-72 ze dne 21. 4. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1882/57, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, sp. zn. SZ-MMJ/OD/21802/2017/14 ze dne 4. 4. 2018 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání v rozhodnutí blíže specifikovaného přestupku podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vydání uvedeného rozhodnutí, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí o přestupku podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") č. j. KUJI 32344/2014 ze dne 21. 6. 2018 zamítnuto. Následně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I); současně uložil krajskému úřadu povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") odmítl napadeným usnesením jako nepřípustnou, protože ji podal účastník, který byl v předcházejícím řízení o žalobě před krajským soudem procesně úspěšný.
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud krajskému úřadu uložil povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvádí tři okruhy stížnostních námitek, jejichž podstatu lze shrnout následovně: Zaprvé, jeho kasační stížnost byla odmítnuta, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky; nelze tvrdit, že stěžovatel byl se správní žalobou úspěšný, potvrdil-li krajský soud rozhodnutí správních orgánů o vině a rozhodnutí krajského úřadu zrušil jen pro nepřezkoumatelné odůvodnění ohledně výše pokuty, které vůbec nenamítal. Procesní úspěšnost stěžovatele byla v jeho věci vyložena rozdílně, neboť mu krajský soud nepřiznal všechny požadované náklady řízení, protože úspěšný nebyl, zatímco NSS odmítl kasační stížnost, protože úspěšný byl. Zadruhé, krajský soud rozhodl, aniž by nařídil jednání, čímž neumožnil stěžovateli u soudu vysvětlit nebo doplnit námitky uplatněné písemně v žalobě, ani se vyjádřit k předloženým důkazům. Zatřetí, důkazy uložené ve spise jsou v extrémním nesouladu s rozhodnutím správních orgánů a závěry krajského soudu; soudy a správní orgány porušily zásadu materiální pravdy a nedostatečně zjistily skutkový stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti.
4. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
5. V části proti napadenému usnesení NSS je ústavní stížnost přípustná. Uvedeným rozhodnutím byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná podle §104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřovala pouze proti důvodům rozhodnutí krajského soudu (který správní žalobě stěžovatele vyhověl) a ve zbytku se týkala výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení následoval závěr vyplývající z usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Afs 91/2012-41 ze dne 1. 7. 2015, podle něhož je kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti, které tyto závěry zpochybňují, jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2875/15 ze dne 20. 10. 2015; usnesení sp. zn. III. ÚS 1345/17 ze dne 18. 7. 2017 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 503/19 ze dne 26. 3. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); ani v nyní projednávané věci nemá důvod se od tohoto závěru odchylovat. Námitky stěžovatele, že byl v řízení u krajského soudu úspěšný pouze částečně, nejsou důvodné s ohledem na skutečnost, že v jeho případě bylo vyhověno jeho návrhu ve věci samé, a tudíž byl z pohledu posuzování přípustnosti kasační stížnosti procesně úspěšný. Jeho ústavní stížnost je proto v části směřující proti napadenému usnesení NSS zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel dále napadá rozsudek krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí krajského úřadu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vychází z toho, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek obstojí v ústavněprávní rovině. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat pouze o "konečných" pravomocných rozhodnutích. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1743/20 ze dne 25. 8. 2020 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 994/20 ze dne 8. 9. 2020).
7. Procesním důsledkem napadeného rozsudku krajského soudu je, že věc se vrací zpět krajskému úřadu, který o ní bude znovu rozhodovat; lze proto uzavřít, že jím řízení skončeno nebylo. Stěžovatel brojí proti závěrům krajského soudu a správních orgánů ve věci samé; uvedené námitky přitom může uplatnit v navazujícím řízení u krajského úřadu, případně u správních soudů. Z těchto důvodů nelze považovat napadený rozsudek krajského soudu za pravomocné rozhodnutí podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (obdobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 444/21 ze dne 29. 3. 2021 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2366/21 ze dne 9. 9. 2021).
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Vzhledem k výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení (srov. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu