ECLI:CZ:US:2022:1.US.2309.22.1
sp. zn. I. ÚS 2309/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 604, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 10 As 135/2022-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 135/2022 se podává, že stěžovatelka dne 21. 4. 2022 podala kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2022 č. j. 22 A 25/2021-36, aniž byla zastoupena advokátem. Nejvyšší správní soud jí proto vyzval k doložení právního zastoupení v určené 15denní lhůtě. Tu následně k návrhu stěžovatelky prodloužil do dne 20. 6. 2022, protože požádala o určení advokáta Českou advokátní komoru (dále jen "ČAK").
2. ČAK rozhodnutím ze dne 7. 6. 2022 č. j. 10.01-000291/22-002 rozhodla, že se advokát stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti neurčuje. Podle ČAK stěžovatelka 1) nepředložila rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce podle §35 odst. 10 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, 2) uvedla, ale nedoložila jména dvou advokátů, kteří odmítli poskytnout požadovanou právní službu, a 3) neuvedla nic o rodinných a majetkových poměrech. Dne 17. 6. 2022 stěžovatelka podala proti uvedenému rozhodnutí ČAK žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") evidovanou pod sp. zn. 10 A 56/2022. Téhož dne stěžovatelka znovu požádala Nejvyšší správní soud o prodloužení lhůty ke splnění podmínek řízení o kasační stížnosti, a to do doby než městský soud rozhodne o její žalobě.
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty ke splnění podmínek řízení a kasační stížnost odmítl pro nesplnění podmínek řízení ve stanovené lhůtě [§46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §105 odst. 2 a §120 s. ř. s.]. Neexistují již omluvitelné důvody pro opakované prodloužení lhůty. Neplynou ani z rozhodnutí ČAK, která stěžovatelce neurčila advokáta jen pro formální nedostatky žádosti. Stěžovatelka měla "téměř dva měsíce", aby dodatečně splnila podmínky řízení o kasační stížnosti spočívající v povinnosti zastoupení advokátem.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka nesouhlasí s neprodloužením lhůty k dodatečnému splnění podmínek řízení a odmítnutím kasační stížnosti. Učinila konkrétní kroky předpokládané zákonem k realizaci ústavně zaručeného práva na právní pomoc a podle poučení orgánu veřejné moci podala žalobu k soudu. ČAK rozhodla o neurčení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby, přestože stěžovatelka nežádala o její bezplatné poskytnutí. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud měl s rozhodnutím o kasační stížnosti vyčkat do doby, než bude postaveno najisto, zda ČAK rozhodla podle zákona. To platí tím spíše, projednává-li Ústavní soud pod sp. zn. Pl. ÚS 44/21 návrh na zrušení části §18c odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "jehož příjmové a majetkové poměry to odůvodňují" (směřující proti určování advokáta pouze nemajetným). Sám Ústavní soud v řízení o jiné ústavní stížnosti stěžovatelky (pod sp. zn. II. ÚS 911/22) obdobně prodloužil lhůtu k odstranění vad návrhu do doby, než městský soud rozhodne o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí ČAK o neurčení advokáta pro dané řízení. Podle stěžovatelky podání žaloby představuje objektivní omluvitelný důvod k prodloužení lhůty k dodatečnému splnění podmínek řízení o kasační stížnosti. Opačný výklad odporuje jejím ústavně zaručeným právům a svobodám.
III.
Vyjádření účastníka řízení
2. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu a Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, kterému náleželo postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.
3. Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s tím, jak stěžovatelka interpretuje důvody rozhodnutí ČAK. Žádost nebyla úspěšná jednak proto, že stěžovatelka nedoložila údaje o majetkových poměrech, a jednak neprokázala, že splňuje předpoklady pro určení advokáta v řízení o kasační stížnosti (§18 odst. 2 zákona o advokacii). Souvislost ústavní stížnosti stěžovatelky a souběžně probíhajícího řízení sp. zn. Pl. ÚS 44/21 u Ústavního soudu je náhodná. Rozhodnutí v této věci sice může mít vliv na rozhodnutí městského soudu o žalobě stěžovatelky, avšak pro řízení o kasační stížnosti v nyní posuzované věci (o obnově stavebního řízení) jde o problém příliš odlehlý. V nyní posuzované věci stěžovatelka nesplnila běžnou procesní povinnost, která platí pro všechny účastníky řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud vyšel stěžovatelce vstříc a poskytl jí lhůtu k dodatečnému splnění podmínek řízení v násobně delší době, než je běžné. Stěžovatelka ostatně měla možnost požádat o ustanovení advokáta i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud považuje za správné vyčkat na rozhodnutí ČAK o žádosti o určení advokáta. Vyčkávat na rozhodnutí správního soudu o žalobě proti němu je již nepřiměřené. Správní žaloba není řádným ani mimořádným opravným prostředkem proti správnímu rozhodnutí. Ad absurdum by pak bylo legitimní vyčkat na rozhodnutí o následné kasační stížnosti či ústavní stížnosti. Nic nebrání stěžovatelce žalobu podat. Taková skutečnost však nemůže Nejvyššímu správnímu soudu bránit, aby v rozumném čase samostatně posoudil splnění podmínek řízení.
4. Krajský úřad Moravskoslezského kraje se ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že byl poučen, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává, nebylo s ním v posuzované věci nadále jednáno.
5. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice uvedla, že Nejvyšší správní soud pomíjí specifika řízení o určení advokáta u ČAK, které je jednoinstanční. Správní žaloba je proto bezprostřední opravný prostředek proti rozhodnutí v takové věci (o kterém byla stěžovatelka poučena), a stěžovatelka proto trvá na tom, že jde o omluvitelný důvod pro prodloužení lhůty k dodatečnému splnění podmínek řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
1. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci je založena na tvrzení, že Nejvyšší správní soud měl vyčkat s rozhodnutím o kasační stížnosti stěžovatelky do doby, než správní soud rozhodne o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí ČAK, kterým stěžovatelce neurčila advokáta pro dané řízení o kasační stížnosti. Předně je třeba podotknout, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2308/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Odmítl jím jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro neodstranění vad kasační stížnosti v dodatečné lhůtě, přestože stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí ČAK o neurčení advokáta pro dané řízení o kasační stížnosti (Nejvyšší správní soud na ukončení jiné věci též nevyčkal). Věc je skutkově i právně téměř totožná (opakované prodloužení soudcovské lhůty k doložení povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti do doby rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí ČAK o neurčení advokáta) a nyní posuzovaná věc nenese žádné specifické okolnosti vylučující použití závěrů uvedeného usnesení i v jejích poměrech. Ústavní soud proto v podrobnostech na uvedené usnesení odkazuje.
2. Co se týče námitek stěžovatelky v nyní posuzované věci, zejména postupu Ústavního soudu za obdobné situace ve věci sp. zn. II. ÚS 911/22, sluší se poznamenat, že Ústavní soud v uvedené věci skutečně prodloužil stěžovatelce lhůtu k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem do konce jednoho měsíce od pravomocného skončení řízení o žalobě proti rozhodnutí, kterým ČAK stěžovatelce neurčila advokáta k zastupování v řízení o ústavní stížnosti. Obecně platí, že rozdílná (rozhodovací) praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí [srov. např. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391)], neboť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád [srov. nález ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3236/18 (N 56/93 SbNU 251)]. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota jsou ovlivňovány nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455) či bod 26 nálezu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19 (N 49/99 SbNU 111)]. Není tedy žádoucí, vykládají-li orgány veřejné moci za obdobných situací právní normy rozdílně, aniž pro to existují patřičné důvody a takový postup je adekvátně odůvodněn.
3. Ústavní soud proto považuje za důležité zdůraznit, že obdobně jako v řízení o kasační stížnosti při stanovení lhůty k dodatečnému odstranění vad kasační stížnosti či splnění podmínek řízení, lze i v řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu přiměřeně prodloužit lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti. Totožně jde o přiměřené prodloužení soudcovské lhůty (podle §40 odst. 5 s. ř. s., nebo §55 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud akceptuje, že při úvaze o přiměřeném prodloužení soudcovské lhůty je soud oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti věci, včetně přiměřeného hodnocení rozhodnutí ČAK či postupu stěžovatelky (jako předběžné otázky podle §52 odst. 2 s. ř. s., nebo §135 odst. 2 věty první o. s. ř.). Vyčkávání na rozhodnutí správního soudu o žalobě proti rozhodnutí ČAK nemusí být vždy namístě, protože by mohlo paralyzovat celé soudní rozhodování, aniž by pro to existoval relevantní důvod. Opačný postup však nelze předem vyloučit. Soud je podle individuálních okolností věci oprávněn uvážit, zda lhůtu prodlouží, či nikoli. Z těchto hledisek je nutné zvažovat i na rozdílný postup Ústavního soudu ve věci sp. zn. II ÚS 911/22 a Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci.
4. V nyní posuzované věci byla stěžovatelka u ČAK neúspěšná, protože řádně nevyplnila žádost (mimo jiné na předepsaném formuláři). Je přitom zřejmé, že tak (ne)učinila proto, jak ostatně sama tvrdí, že nepovažovala za nutné žádost vyplnit ve větším rozsahu. To je zjevně buď důsledkem neznalostí právní úpravy či nesouhlasu s ní. Kromě toho, z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka se na Ústavní soud i Nejvyšší správní soud obrací opakovaně a musí jí být známy podmínky řízení o kasační stížnosti a ústavní stížnosti spočívající zejména v povinnosti být zastoupena advokátem, stejně jako předpoklady nároku na určení advokáta ČAK (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2898/22). Jakkoli za takové situace stěžovatelce náleží právo na přístup k soudu jako každému jinému, pro Ústavní soud to v podmínkách nyní posuzované věci značí, že zde nejsou takové výjimečné okolnosti, aby Ústavní soud neakceptoval z ústavněprávního hlediska úvahy Nejvyššího správního soudu o neprodloužení již jednou prodloužené lhůty k získání kvalifikovaného právního zastoupení. Určení advokáta ČAK pro řízení o kasační stížnosti pro stěžovatelku nebylo jedinou možností, jak získat kvalifikované právní zastoupení. Nemajetná není, nepatří např. do skupiny zvlášť zranitelných osob, zřejmě ví, "jak to u soudu chodí".
5. Za přiměřené považuje Ústavní soud rovněž úvahy Nejvyššího správního soudu o probíhajícím řízení sp. zn. Pl. ÚS 44/21; stěžovatelka na něj ostatně poukázala až v ústavní stížnosti, přestože bylo zahájeno již dne 22. 12. 2021. Vyčkávání na jeho výsledek zde nemá dostatečně naléhavé důvody, protože žádost stěžovatelky byla zamítnuta pro nesplnění základních formálních požadavků vyplývajících přímo ze zákona a uvedených v žádosti na předtištěném formuláři. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka se na ČAK s obdobnou žádostí neobrací poprvé, lze skutečně považovat probíhající řízení o návrhu na zrušení části zákona o advokacii za příliš odlehlé.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu