ECLI:CZ:US:2022:1.US.2380.22.1
sp. zn. I. ÚS 2380/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Renaty Markové, zastoupené Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem Vídeňská 5, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022 č. j. 28 Co 141/2021-140 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 C 234/2020-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že navrhuje zrušení usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 5. 2021 č. j. 7 C 234/2020-103, z ústavní stížnosti i přiložených rozhodnutí je zřejmé, že jde o usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 C 234/2020-123.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Kroměříži napadeným usnesením zastavil řízení o odvolání stěžovatelky do rozsudku Okresního soudu v Kroměříži. Důvodem zastavení byla skutečnost, že stěžovatelka nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání. Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ustanovení zákona, ze kterých vyplývá nemožnost zhojit pozdní úhradu soudního poplatku, jsou přísná a formalistická. Poučení soudu o tom by mělo být podle stěžovatelky adekvátně tomu formálně perfektní. Protože nebyla stěžovatelka poučena o lhůtě k podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, má za to, že jí neuplynula lhůta k podání této žádosti a žádost řádně podala. Proto ji nemohla ani uplynout lhůta k uhrazení soudního poplatku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
Soud prvního stupně stěžovatelku řádně vyzval k zaplacení soudního poplatku a poučil ji o právních následcích jeho nezaplacení, tedy o zastavení řízení. Tato výzva byla doručena jejímu právnímu zástupci. Současně soud prvního stupně stěžovatelku řádně poučil o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Protože stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek ve lhůtě soudem určené, soud řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, na jakém zákonném podkladě tak učinil.
Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí znovu podrobně odkázal na zákonnou úpravu zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku včetně judikatury s tím související. Je zřejmé, že lhůta dodatečně určená soudem k zaplacení soudního poplatku je lhůtou propadnou. Vyplývá tak ostatně i ze samotné výzvy soudu. Po uplynutí lhůty tedy již nelze brát zřetel na (pozdě) zaplacený poplatek. Z toho vyplývá, že po uplynutí této lhůty není možné se zabývat ani žádostí o osvobození od soudních poplatků. Uvedení lhůty k podání žádosti o osvobození od soudních poplatků v poučení by tedy bylo nadbytečné. Již jen na okraj k tomu Ústavní soud dodává, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem, výzva k zaplacení soudního poplatku byla advokátovi doručena a v případě nejasností se tedy stěžovatelka mohla na svého právního zástupce obrátit.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu