ECLI:CZ:US:2022:1.US.2419.22.1
sp. zn. I. ÚS 2419/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů B. K., Š. K., P. S. a R. S., zastoupených JUDr. Jurajem Kozicem, advokátem, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2022 č. j. 5 To 9/2022-6352, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 9. 2021 č. j. 50 T 8/2020-5841 byli (vedle dalších spoluobviněných) obviněný V. K. st. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a obviněný V. K. ml. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl V. K. st. odsouzen podle §283 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, celkem tedy 2 000 000 Kč. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku vyjmenovaných věcí a podle §70 odst. 1 trestního zákoníku také trest propadnutí částky 40 600 Kč a částky 112,53425685 BTC, která je uložena na tzv. bitcoinové peněžence Policie České republiky. V. K. ml. byl podle §283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 2 000 Kč, celkem tedy 200 000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to včetně hardwarové peněženky na virtuální měnu zn. Trezor, a podle §70 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí částky 87 000 Kč.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé jako zúčastněné osoby odvolání, a to do výroků o trestech propadnutí věci ve vztahu k obviněnému V. K. st. ohledně 112,53425685 BTC a ve vztahu k obviněnému V. K. ml. ohledně hardwarové peněženky na virtuální měnu. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §253 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odvolání stěžovatelů zamítl jako podaná osobami neoprávněnými. Zdůraznil, že z předloženého spisu vyplývá, že v rámci domovní prohlídky provedené dne 26. 11. 2018 v rodinném domě na adrese X, který užíval i obviněný V. K. ml., jako trvalém bydlišti stěžovatelky Š. K., tj. bývalé manželky obviněného V. K. st. a zároveň matky obviněného V. K. ml., byla v pokoji jeho bratra, tj. stěžovatele B. K. přebývajícího tamtéž, objevena hardwarová peněženka na virtuální měnu zn. Trezor s částkou 12,85019812 BTC. Podle policejního úředního záznamu byla tato virtuální měna po ponížení o poplatek převedena na hardwarovou peněženku policie, stejně jako virtuální měna v bitcoinech zajištěná při domovních prohlídkách u obviněného V. K. st. a dalšího spoluobviněného A. D. Podle vrchního soudu nešlo v dané souvislosti pominout, že stěžovatelé si prokazatelně museli být po zajištění bitcoinů (popř. hardwarové peněženky) dobře vědomi probíhajícího trestního řízení. Dodal, že ač namítali na základě tvrzeného vlastnického práva k daným věcem (dokládaného až v odvolání), že s nimi mělo být jednáno jako se zúčastněnými osobami, sami se dříve žádným způsobem více nepřičinili o to, aby jim byla jakákoli práva přiznána. Orgány činné v trestním řízení se samy jejich vlastnickým právem také nezabývaly, a ani jim žádná práva zúčastněných osob nepřiznaly. Vrchní soud uzavřel, že podle odůvodnění odsuzujícího rozsudku je na všechny zajištěné bitcoiny nahlíženo jako na bezprostřední výnos z trestné činnosti a na zajištěnou hardwarovou peněženku na virtuální měnu zn. Trezor jako na nástroj trestné činnosti, proto byly správně zahrnuty do uložených trestů propadnutí věci.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapitulují dosavadní průběh daného trestního řízení a namítají, že byli zkráceni na svých právech, neboť se považují za tzv. zúčastněné osoby, avšak orgány činné v trestním řízení s nimi jako se zúčastněnými osobami nejednaly. Mají za to, že byly-li jejich bitcoiny zajištěny při domovní prohlídce pouze k důkazním účelům, nemohlo dojít následně rozsudkem k jejich propadnutí. V hlavním líčení podle nich nebylo blíže prokazováno, že by všechny bitcoiny v zajištěném trezoru byly výnosem trestné činnosti, resp. krajský soud se podle jejich přesvědčení nevypořádal s jejich tvrzením, že investovali do bitcoinů uložených v bitcoinovém trezoru. Konstatují, že orgány činnými v trestní řízení bylo ignorováno jejich vlastnické právo a že napadené rozhodnutí vrchního soudu je projevem libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není ani rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelů je jejich přesvědčení, že jim v daném trestním řízení náleží procesní postavení zúčastněných osob. Jelikož vrchní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatelů odmítl jako podaná osobami neoprávněnými, musel se Ústavní soud primárně zabývat otázkou, zda stěžovatelům skutečně v předmětném trestním řízení náleželo postavení zúčastněných osob, jak tvrdí.
8. Podle §42 odst. 1 trestního řádu se zúčastněnou osobou rozumí ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Z tohoto vymezení je zřejmé, že postavení zúčastněné osoby se odvíjí výhradně od uložení (resp. navrhovaného uložení) některého ze dvou uvedených ochranných opatření, tj. zabrání věci podle §101 trestního zákoníku a zabrání části majetku podle §102a trestního zákoníku. Trestní řád přitom poskytuje zúčastněné osobě určitá zvláštní procesní práva proto, že oba zmíněné druhy ochranných opatření lze uložit též osobě odlišné od pachatele, tedy osobě, která se nebude v rámci trestního řízení nacházet v postavení obviněného.
9. V posuzovaném případě však trestní soudy nerozhodly o uložení ochranného opatření zabrání věci či zabrání části majetku, resp. uložení některého z těchto ochranných opatření ani nebylo navrhováno (ani sami stěžovatelé nic takového netvrdí). Nenastala tedy žádná ze skutečností, s nimiž §42 trestního řádu spojuje vznik postavení zúčastněné osoby. Uložení trestu propadnutí majetku obviněnému nemůže způsobit, že by se jakákoli další osoba ocitla v trestním řízení v postavení zúčastněné osoby (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2171/19).
10. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že příslušný státní zástupce v podané obžalobě, ale ani později při projednávání dané trestní věci před nalézacím soudem, nenavrhoval zabrání konkrétně uvedených věcí - zajištěné hardwarové peněženky ani jakékoli části bitcoinů a ani rozsudkem krajského soudu nebylo rozhodováno o zabrání věci či o zabrání části majetku. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně plyne, že na všechny zajištěné bitcoiny bylo nahlíženo jako na bezprostřední výnos z trestné činnosti a na zajištěnou hardwarovou peněženku na virtuální měnu zn. Trezor jako na nástroj trestné činnosti, proto byly zahrnuty do uložených trestů propadnutí věci. Skutečnost, že krajský soud nejednal se stěžovateli jako se zúčastněnými osobami, nebylo tedy jakkoli spojeno s výrokem rozsudku o zabrání věci nebo části majetku.
11. Na základě uvedených skutečností je nutno uzavřít, že stěžovatelům v předmětném trestním řízení postavení zúčastněných osob nenáleželo. Vrchní soud proto nepochybil, když odvolání stěžovatelů zamítl jako podaná osobami neoprávněnými. Správně je posoudil tak, že je stěžovatelé podali jako subjekty, jež se údajně nacházely v postavení zúčastněných osob, když ovšem ve skutečnosti jim takové postavení nenáleželo.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu