ECLI:CZ:US:2022:1.US.2427.22.1
sp. zn. I. ÚS 2427/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti části výroku I. a výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 33/2022-1138 ze dne 25. 5. 2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, se sídlem v Lichtenštejnském knížectví, Bergstrasse 5, Vaduz, b) S. D. Fürst Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, c) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, d) Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení části výroku I. a výroku III. v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). Oba výroky se týkají náhrady nákladů řízení a stěžovatelka je přesvědčena, že jimi odvolací soud porušil její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastníci a) a b) se žalobou (v procesním postavení žalobců) vůči stěžovatelce a zbývajícím vedlejším účastníkům (žalovaným) domáhali vyklizení nemovitých věcí a vydání jejich plodů a užitků (případně zaplacení 20 000 Kč jakožto jejich hodnoty) za období od 1. 1. 1951; alternativně se domáhali zaplacení peněžité náhrady za předmětné nemovité věci rovněž v celkové výši 20 000 Kč. Vedlejší účastník a) se zároveň domáhal určení vlastnického práva k několika nemovitostem. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 28 C 417/2018-1009 ze dne 30. 9. 2021 žalobu zamítl a zároveň uložil žalobcům nahradit náklady řízení.
3. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné. Částí výroku I. odvolací soud změnil výrok VII. rozsudku nalézacího soudu tak, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznaná stěžovatelce činí 2 100 Kč (namísto původních 30 492 Kč). Odvolací soud se neztotožnil s výší náhrady nákladů nalézacího řízení přiznanou stěžovatelce, neboť její náklady vynaložené na právní zastoupení advokátem v řízení u nalézacího soudu nepovažoval za účelně vynaložené. Stěžovatelka je organizační složkou státu, do jejíž působnosti spadá mimo jiné i restituční agenda podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jakož i posuzování podmínek převodu pozemků na jiné osoby podle jiných právních předpisů (kupříkladu zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
4. Podle odvolacího soudu v projednávané věci jde ve své podstatě o restituční nárok žalobců, tedy o věc zjevně spadající do kompetence stěžovatelky; za tím účelem by proto měl být úřad dostatečně personálně i materiálně zabezpečen [s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 3790/19 ze dne 23. 6. 2020 (N 135/100 SbNU 484)]. Odvolací soud proto dovodil, že za účelné lze považovat náklady stěžovatelky pouze v tom rozsahu, v jakém by jí vznikly nebýt zastoupení advokátem, tj. ve výši náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka řízení podle §153 odst. 3 občanského soudního řádu. Výrokem III. odvolací soud rozhodl, že vedlejší účastníci a) a b) jsou povinni stěžovatelce zaplatit 900 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení; při odůvodnění výše této náhrady uplatnil stejnou argumentaci jako v případě nákladů nalézacího řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť při posuzování otázky účelnosti nákladů na právní zastoupení advokátem nepřihlédl ke konkrétním okolnostem daného případu, nesprávně aplikoval nález sp. zn. II. ÚS 3790/19; napadené rozhodnutí není v tomto ohledu řádně odůvodněno a vykazuje prvky libovůle. Z ustálené judikatury Ústavního soudu podle stěžovatelky nevyplývá, že by náklady na zastoupení organizačních složek státu advokátem bylo možné považovat za neúčelně vynaložené za každé situace. Předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem, případně může jít o problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, či o problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva a jazyka. V obdobných případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta specializujícího se na danou problematiku, za adekvátní.
6. Stěžovatelka namítá, že v projednávané věci nejde o restituční nárok ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., či zákona č. 503/2012 Sb. Žalobci uplatňovali svůj nárok primárně na základě občanského zákoníku a uvedený spor obsahuje mezinárodní prvek [vedlejší účastník b) je vládnoucím knížetem, který používá výsad a imunit, a vedlejší účastník a) je nadací sui generis založenou podle lichtenštejnského práva, která zajišťuje výkon ústavní funkce]; taková problematika nespadá do oblasti spravované stěžovatelkou. Odvolací soud stěžovatelce nedal v průběhu řízení žádnou možnost vyjádřit se k účelnosti vynaložených nákladů, a stěžovatelka proto nemohla prokázat, že nemá dostatečné personální kapacity pro zajištění zastupování v obdobných soudních sporech. Postup odvolacího soudu je podle stěžovatelky překvapivý, neboť ostatní soudy v obdobných a souběžně probíhajících věcech vedlejších účastníků a) a b) považovaly náklady stěžovatelky na zastoupení advokátem za účelně vynaložené.
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem v řízeních u obecných soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí občanský soudní řád k ochraně její práva poskytuje. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajících se náhrady jejích nákladů řízení a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává kupříkladu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. K takovému excesu však v nyní projednávané věci stěžovatelky nedošlo.
9. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že u některých subjektů, jejichž činnost je - zjednodušeně řečeno - materiálně a personálně zajištěna z veřejných prostředků, nelze považovat náklady jimi vynaložené v soudním řízení na odborné právní zastoupení za vynaložené účelně, nejde-li o právní problematiku, která přímo nesouvisí s činností daného subjektu, či o právní problematiku velice specializovanou (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3318/21 ze dne 26. 4. 2022, bod 16). Uvedená premisa se uplatní i v případě, kdy je stát zastoupen Státním pozemkovým úřadem, který je jeho organizační složkou [viz bod 51 nálezu sp. zn. II. ÚS 3790/19, či nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 ze dne 19. 9. 2013 (N 165/70 SbNU 535) týkající se někdejšího pozemkového fondu].
10. V obdobné věci týkající se účelnosti nákladů právního zastoupení statutárního města advokátem Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: Přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu jako nákladů účelně vynaložených soud "prolamuje" pravidlo a uplatňuje z něj výjimku; má tak za vyvrácenou judikatorně dovozenou právní domněnku, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Není vyloučeno, že pro průběh konkrétního (složitého) řízení může být zastoupení advokátem žádoucí - o to přesvědčivější však musí být odůvodnění rozhodnutí soudu, který výjimku uplatní. Z rozhodnutí musí zřetelně vyplývat, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu a proč konkrétní statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů.
11. Žádá-li statutární město přiznání nákladů právního zastoupení jako účelně vynaložených, je podle Ústavního soudu v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) na něm, aby bylo procesně aktivní a věrohodně přesvědčilo soud o nedostatku personálního i materiálního vybavení nezbytného pro kvalifikované hájení svých práv. Mezi rozhodné skutečnosti patří zejména: 1. organizační složení jeho právního oddělení (počet zaměstnanců, pracovní náplň definovaná v pracovních smlouvách, vnitřní členění podle specializací, počet vedených soudních sporů v konkrétních agendách atp.); 2. složitost (skutková, právní, ale i mediální či politická) a unikátnost (potřeba zvláštních znalostí, dovedností) konkrétní souzené věci; 3. úroveň právní pomoci protistrany (zastoupení advokátem, či naopak žádné právní zastoupení, specializace a "kvalita" právního zastoupení). Statutární město, v jehož neprospěch svědčí výše uvedená domněnka, musí osvědčit, že její předpokládaný právní následek není naplněn (vyvrátit jej) - jeho pouhé zpochybnění nestačí. Vyvracející skutečnosti tedy musí statutární město tvrdit v takové míře, aby soud mohl dospět k závěru, že zastoupení advokátem v dané věci bylo opravdu účelné [nález sp. zn. IV. ÚS 2434/19 ze dne 24. 3. 2020 (N 53/99 SbNU 141), body 14-16]. Vycházeje z argumentu a maiori ad minus, není podle Ústavního soudu žádný důvod, proč by právě citované principy vyslovené ve vztahu ke statutárnímu městu nebylo možné uplatnit i ve věci stěžovatelky jakožto organizační složky státu.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud svůj závěr o neúčelnosti nákladů stěžovatelky na zastoupení advokátem odůvodnil ústavně konformním způsobem. Namítá-li stěžovatelka, že v projednávané věci nejde o "klasický" restituční nárok přímo související s její činností, pomíjí, že jedním z nosných důvodů rozhodnutí odvolacího soudu byla právě skutečnost, že se žalobci domáhali ve své podstatě nápravy majetkové křivdy (zabrání majetku jejich právního předchůdce), k níž došlo v poválečném období formou konfiskace, a že "takovouto majetkovou křivdu lze v každém případě odčinit výhradně podle restitučních předpisů, a to v rámci jejich věcné, osobní i časové působnosti postupem, který je v nich stanoven, což plyne ze speciální povahy restitučního zákonodárství" (viz bod 15 napadeného rozsudku). Odvolací soud dovodil, že nápravy uvedené majetkové křivdy se nelze domáhat podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku, nýbrž podle speciální úpravy restitučního zákonodárství. Předmětem souzené věci proto byla otázka aplikovatelnosti speciálních restitučních předpisů, která s činností stěžovatelky přímo souvisí. Obdobně se pak Ústavní soud neztotožnil s námitkou stěžovatelky, podle které odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, nevzal-li v úvahu mezinárodní prvek sporu. V bodě 17 napadeného rozsudku odvolací soud výslovně uvedl, že námitky žalobců stran cizí jurisdikce nemohou mít podstatný význam pro rozhodnutí ve věci, právě s ohledem na neaplikovatelnost obecné úpravy. Nebyl-li mezinárodní prvek pro posouzení předmětného sporu zásadní, nelze dospět k závěru, že se stěžovatelka nemohla kvalifikovaně hájit, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů specializujících se na mezinárodní právo.
13. Namítá-li dále stěžovatelka, že jí odvolací soud neposkytl dostatečný prostor k prokázání skutečnosti, že nemá dostatečné personální kapacity pro zajištění zastupování v obdobných soudních sporech, lze pouze uvést, že v souladu s výše uvedenými obecnými východisky platí, že domáhala-li se stěžovatelka "prolomení" domněnky o neúčelnosti nákladu za právní zastoupení, měla vyvinout odpovídající procesní aktivitu, aby s ohledem na obecně známou a závaznou judikaturu Ústavního soudu věrohodně přesvědčila soud o nedostatku svého personálního i materiálního vybavení pro jednání v předmětné věci. Stěžovatelka však ani v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní skutečnosti stran stavu jejího právního a personálního oddělení, nýbrž jen obecně odkazuje na mezinárodní prvek sporu a jeho "unikátnost". Ani v tomto ohledu konkrétně nevysvětluje, proč by údajný mezinárodní prvek měl zakládat požadovanou speciální povahu sporu, vyplývá-li ze samotného charakteru a historického kontextu restitučních nároků, že v soudních řízeních často vystupují účastníci s cizí státní příslušností. S ohledem na výši případně přiznané náhrady nákladů řízení Ústavní soud argumentaci stěžovatelky neshledal za dostačující a dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti neunesla své břemeno tvrzení, z něhož vyplývá povinnost předložit takové odůvodnění stížnosti, které podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022].
14. Tvrdí-li konečně stěžovatelka, že jiné obecné soudy posoudily její náklady na zastoupení advokátem v obdobných věcech jako účelné, pak taková informace sama o sobě neprokazuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat soulad judikatury obecných soudů v konkrétních věcech jednotlivých stěžovatelů - jeho pravomoc je založena primárně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních norem (viz čl. 83 Ústavy).
15. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu