ECLI:CZ:US:2022:1.US.2441.22.1
sp. zn. I. ÚS 2441/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LitFin SPV 1 s.r.o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Antonínem Váchou, advokátem, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 15 Co 227/2022-246 a usnesení JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, ze dne 10. května 2022 č. j. 067 EX 17968/20-192, za účasti Městského soudu v Praze a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti O2 Czech Republic a.s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, a 2) obchodní společnosti VOLNÝ, a.s., sídlem Pobřežní 249/46, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5 (dále jen "exekutor"), z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a z důvodu porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Přípisem ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 067 EX 17968/20 požádal exekutor stěžovatelku o poskytnutí součinnosti při provádění exekuce v exekuční věci oprávněné vedlejší účastnice 1) proti povinné vedlejší účastnici 2) (dále jen "povinná"), v níž dříve rozhodl o provedení exekuce postižením obchodního závodu povinné. S odkazem na §33 a §34 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ve spojení s §128 a §129 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, žádal exekutor po stěžovatelce sdělit, zda mezi ní a povinnou existuje či v minulosti existoval právní vztah, a případně jaký, a zda mezi těmito subjekty existují závazky či nároky; současně žádal po stěžovatelce předložení veškeré dokumentace zakládající takové právní vztahy. Žádost obsahovala i poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty podle §34 exekučního řádu a §53 občanského soudního řádu pro případ, že by stěžovatelka výzvě nevyhověla ve stanovené lhůtě. Stěžovatelka zareagovala dopisem ze dne 25. 1. 2022, v němž upozornila, že k žádosti exekutor nepřipojil usnesení o nařízení exekuce v předmětné věci, a sdělila, že je připravena součinnost poskytnout po doplnění žádosti. Dne 31. 1. 2022 zaslal exekutor stěžovatelce opakovanou žádost o poskytnutí součinnosti, v níž stěžovatelku rovněž poučil, že podle znění §34 exekučního řádu účinného od 1. 1. 2013 již exekutor k žádosti o poskytnutí součinnosti nedokládá své pověření; přípis opět obsahoval poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty. Stěžovatelka odpověděla exekutorovi dopisem ze dne 17. 2. 2022 tak, že nepatří mezi osoby povinné k poskytnutí součinnosti podle §33 odst. 1 exekučního řádu, a proto považuje exekutorovu žádost za bezpředmětnou.
3. Napadeným usnesením uložil exekutor stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč z důvodu, že ani přes opakovanou výzvu nesplnila svou povinnost k poskytnutí součinnosti vyplývající z §33 a §34 exekučního řádu a §128 a §129 občanského soudního řádu a tímto jednáním hrubě ztěžovala postup exekučního řízení. Exekutor v rozhodnutí rámcově popsal dosavadní průběh exekuční věci a uvedl, z jakých důvodů stěžovatelku o poskytnutí součinnosti žádal.
4. Proti napadenému usnesení exekutora podala stěžovatelka včasné odvolání, městský soud se však s odvolacími námitkami neztotožnil. Uvedl, že exekutor v napadeném usnesení popsal, na podkladě jakých okolností výzvu k součinnosti zaslal, a stěžovatelce nepříslušelo hodnotit, nakolik je takový postup namístě. I přesto, že stěžovatelka nebyla osobou povinnou k součinnosti podle §33 exekučního řádu, tato povinnost pro ni vyplývala z §128 občanského soudního řádu, jenž je vůči exekučnímu řádu ve vztahu subsidiarity a na nějž exekutor ve své žádosti taktéž odkazoval. Právo odmítnout součinnost by stěžovatelka měla pouze tehdy, pokud by jako svědek mohla odepřít výpověď podle §126 občanského soudního řádu; takové důvody však netvrdila ani neprokazovala. Součinnost odmítla poskytnout z formálních důvodů, jež nebyly opodstatněné, jak vysvětlil již exekutor ve své opakované žádosti. Napadenému usnesení exekutora vytkl městský soud jedině to, že byla pořádková pokuta uložena podle §34 exekučního řádu, přestože stěžovatelce nesvědčila povinnost součinnosti podle §33 exekučního řádu; pokuta měla být uložena podle §53 občanského soudního řádu, jelikož ji tížila pouze obecná povinnost spolupráce podle §128 občanského soudního řádu. Městský soud uzavřel, že rozhodnutí exekutora o uložení pořádkové pokuty je i přesto ve výroku věcně správné, a napadeným usnesením jej potvrdil.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že vůbec není osobou povinnou poskytnout exekutorovi součinnost podle §33 exekučního řádu, přičemž povinnost součinnosti nelze rozšiřovat odkazem na subsidiární použití §128 a §129 občanského soudního řádu; na podporu své argumentace odkazuje na názor právní doktríny (HROMADA, M. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 455, marg. č. 1) a nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3859/13 (N 164/74 SbNU 409) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ve světle výše odkazovaného nálezu považuje stěžovatelka žádosti exekutora za nepřípustné, neboť v nich exekutor nijak neodůvodnil, jak by měly požadované informace přispět ke zjištění majetku povinné, a tím i k naplnění účelu exekučního řízení.
6. Dále stěžovatelka argumentuje, že není účastníkem žádného vztahu s povinnou, a tudíž požadované informace nemohla poskytnout. Považovala za nadbytečné to exekutorovi výslovně sdělovat, neboť obdobné vyjádření mu již zaslala její mateřská obchodní společnost LitFin Capital a.s.; v jejím případě následně městský soud zasáhl a změnil rozhodnutí exekutora tak, že se pořádková pokuta neukládá. Považuje za nepřípustné, aby jí naproti tomu byla pořádková pokuta udělena jen proto, že exekutorovi - na rozdíl od své mateřské společnosti - výslovně nesdělila, že mezi ní a povinnou žádný právní vztah neexistuje.
7. Napadené usnesení exekutora považuje stěžovatelka taktéž za překvapivé, neboť jí exekutor uložil pořádkovou pokutu bez patřičného poučení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je tak povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími či jinými zásahy vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost. To platí i pro nynější případ.
10. Úvodem považuje Ústavní soud za vhodné podotknout, že o typově shodné ústavní stížnosti obchodní společnosti LitFin Services s.r.o. - stěžovatelčiny sesterské společnosti - rozhodl usnesením ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2439/22. Na toto rozhodnutí Ústavní soud v nynější věci navazuje.
11. Závěr městského soudu, že stěžovatelka byla v posuzované věci povinna poskytnout exekutorovi součinnost podle §128 občanského soudního řádu i přesto, že se neřadí mezi povinné subjekty podle §33 exekučního řádu, nepředstavuje z pohledu Ústavního soudu svévoli či exces, jenž by měl za následek protiústavnost napadeného rozhodnutí. Jak stěžovatelka trefně poukazuje, je částí doktríny zastáván názor, že se §128 občanského soudního řádu nepoužije, řídí-li se sdělování skutečností zvláštní úpravou v §33 exekučního řádu (aktuálně HROMADA, M. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, §128, marg. č. 1). Ústavní soud ovšem ve věci sp. zn. I. ÚS 2439/22 upozornil, že vedle stěžovatelem odkazovaného názoru doktríny existuje i stanovisko opačné, dle něhož může obecnou sdělovací povinnost podle §128 občanského soudního řádu uplatnit i soudní exekutor (HOZMAN, D. In: SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, §33, marg. č. 38; či JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. §1-78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 422). Pokud se městský soud v posuzované věci - jež se týká uložení pořádkové pokuty v toliko bagatelní výši a jež vznikla na podkladě exekuce postižením obchodního závodu, kdy je zjišťováno celkové jmění, jež obchodní závod tvoří - přiklonil k posledně uvedenému právnímu názoru, jeho rozhodnutí z hlediska ústavních požadavků na soudní rozhodování obstojí.
12. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkou tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s nálezem sp. zn. I. ÚS 3859/13. V odkazovaném nálezu totiž Ústavní soud neřešil, nakolik je obecná sdělovací povinnost podle §128 občanského soudního řádu generálně použitelná exekutorem vůči všem osobám; posuzoval specifickou otázku, zda je soudní exekutor oprávněn v rámci povinné součinnosti třetích osob požadovat od advokáta prolomení povinnosti mlčenlivosti a sdělení informace týkající se běžné advokátní činnosti (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2439/22).
13. Ani okolnost, že stěžovatelka podle svého tvrzení není účastníkem žádného právního vztahu s povinnou, není s to protiústavnost napadených usnesení založit. Exekutorova žádost směřovala právě na sdělení informace, zda mezi stěžovatelkou a povinnou nějaký právní vztah existuje či existoval. Okolnost, že stěžovatelka tuto materiální informaci neposkytla, resp. poskytnout odmítla, posuzovanou věc odlišuje od případu její mateřské společnosti LitFin Capital a.s., jehož se stěžovatelka dovolává. Ústavní soud proto neshledává nic nepřípustného na tom, že stěžovatelce - na rozdíl od LitFin Capital a.s. - byla pořádková pokuta udělena pro odepření poskytnutí exekutorem požadované součinnosti.
14. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou překvapivosti napadených rozhodnutí, neboť exekutor stěžovatelku v obou žádostech poučil o možnosti uložení pořádkové pokuty, a to i podle §53 občanského soudního řádu, jenž městský soud v posuzované věci aplikoval.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.
16. Ústavní soud proto rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu