ECLI:CZ:US:2022:1.US.2480.22.1
sp. zn. I. ÚS 2480/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., občana Arménské republiky, t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem, sídlem Jungmannova 351/2, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2022 sp. zn. 14 To 70/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 5, čl. 8 odst. 1, odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 6. 2022 č. j. 2 Nt 10/2022-29 byl stěžovatel podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), vzat do předběžné vazby, přičemž podle §73 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele jako náhrada za jeho vazbu, podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla přijata nabídka peněžité záruky stěžovatele ve výši 20 000 EUR a podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario nebyla přijata záruka T. D. jako náhrada za vazbu stěžovatele. Dále bylo stanoveno, že vazba počíná dnem 21. 6. 2022 ve 22.00 hodin.
3. Z odůvodnění uvedeného usnesení krajského soudu se podává, že stěžovatel byl zadržen Policií České republiky dne 21. 6. 2022 ve 22.00 hodin v Liberci na základě zatýkacího rozkazu vydaného dne 6. 7. 2010 Generálním soudem v Kentron a Nork - Marash v Arménii, kterým se žádá o jeho vydání k trestnímu stíhání pro trestný čin závažného podvodu podle §178 odst. 2 bodu 2 trestního zákona Arménské republiky. Krajský soud shledal, že stěžovatel nemá jakékoliv vazby k České republice a přijel sem jen na návštěvu. Vztah s přítelkyní ukrajinské národnosti žijící v P., s níž se zná tři měsíce, jak stěžovatel uvedl, nemůže být podle krajského soudu zárukou, že neopustí území České republiky a nebude se vyhýbat vydávacímu řízení, a to tím spíše za situace, kdy prokazatelně běžně cestoval po světě. Ačkoliv si je stěžovatel vědom, že v Arménii je proti němu vedeno trestní řízení, neučinil žádné kroky k tomu, aby s arménskými orgány spolupracoval. Stěžovatel poukazoval na to, že udržuje vztahy se svojí rodinou ve Spolkové republice Německo. Bylo tak podle krajského soud možno předpokládat, že v případě propuštění vycestuje zpět do Spolkové republiky Německo, kdy za podstatnou považoval krajský soud skutečnost, že stěžovatel ve Spolkové republice Německo zjevně nežije se svou rodinou, a uvádí-li jako místo svého bydliště nájemní byt, který obývá se svým přítelem, podle krajského soudu to neposkytovalo jakoukoliv záruku, že je k tomuto místu vázán v tom smyslu, že bude dostupný pro orgány činné v trestním řízení v České republice.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odmítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Konstatoval, že závěr krajského soudu, že u stěžovatele hrozí důvodná obava, že v případě pobytu na svobodě z České republiky uprchne a zmaří tak další průběh extradičního řízení, je v souladu se zákonem a vyplývá z dosud zjištěných skutečností. K námitce stěžovatele, že s ohledem na délku doby, která měla uplynout od údajného spáchání skutku, pro který se vydávací řízení vede, a trestní sazbu trestu odnětí svobody za něj stanovenou, došlo k promlčení trestní odpovědnosti, a to přinejmenším v České republice, vrchní soud upozornil na to, že §91 odst. 1 písm. j) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních v sobě zahrnuje požadavek, aby se podmínky promlčení posuzovaly s využitím metody tzv. analogické transpozice, při níž se zjišťuje, zda k promlčení trestní odpovědnosti by došlo tehdy, kdyby se na úkony trestního řízení provedené v dožadujícím státě pohlíželo jako na úkony orgánů činných v trestním řízení v České republice. V posuzované věci však podle něj nebylo jasné, zda od roku 2010 byly proti vyžádanému učiněny i další procesní úkony, které by promlčecí lhůtu podle českého trestního zákoníku mohly buď stavět, nebo přerušit. K tomu dodal, že lhůta uvedená v §94 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v níž je třeba doručit extradiční žádost, do vydání rozhodnutí neuplynula. K poukazu stěžovatele na to, že v některých státech (Španělsko, Spolková republika Německo, Indie) nebylo žádosti o jeho extradici vyhověno, vrchní soud uvedl, že důvodem k takovému postupu může být odlišnost právní úpravy institutu promlčení v jednotlivých státech. Tvrdil-li stěžovatel, že v souvislosti s rozhodnutím o předběžné vazbě se soud nezabýval otázkou, zda se na něj nevztahuje některá z amnestií vyhlášených v uplynulých letech v Arménii, k tomu vrchní soud odkázal na sdělení Policejního prezidia České republiky ze dne 22. 6. 2022, že téhož dne Interpol Jerevan potvrdil pátrání po stěžovateli a žádá o jeho umístění do předběžné vazby. Po přezkoumání napadeného usnesení i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, neshledal vrchní soud žádná pochybení procesní povahy, na základě nichž by bylo nutné toto usnesení jako vadné zrušit. Ve shodě s názorem krajského soudu proto uzavřel, že reálně neexistuje jiné opatření, kterým by bylo možné důvod předběžné vazby eliminovat, a ztotožnil i se závěrem krajského soudu, že v dané fázi řízení není způsobilé předběžnou vazbu nahradit žádné jiné opatření nabízené stěžovatelem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí o jeho vzetí do vazby vykazují prvky svévole. Nalézací soud podle něj neuvedl žádný relevantní důvod odůvodňující obavu, že se bude vyhýbat řízení, neboť všechny jeho argumenty jsou čistě spekulativního charakteru, a vrchní soud dané pochybení neodstranil. Je přesvědčen, že rozhodující soudy neměly k dispozici žádné podklady obsahující argumenty pro jeho vydání nebo vzetí do vazby. Polemizuje se závěry vrchního soudu a opětovně namítá, že předmětný skutek byl podle české právní úpravy promlčen. Skutečnost, že ve Spolkové republice Německo nežije se svojí rodinou, není podle něj důvodem pro obavu z jeho útěku. Znovu také poukazuje na to, že od roku 2010 byla několikrát v Arménii vyhlášena amnestie, že pro stejný skutek byl v minulosti zadržen ve Španělsku, Maledivách, Indii a dalších státech, a vždy byl propuštěn. Za zvlášť nepřiměřenou stavu věci a naplňující znak svévole považuje stěžovatel argumentaci vrchního soudu, že vrátil-li by se do Německa, nemohla by Česká republika dokončit proces vydání. Má za to, že Česká republika nemá prosazovat zájmy Arménie, a bylo-li by jeho vydání do Arménie přípustné, mohlo by tak kdykoliv učinit i Německo. Cituje obsáhlou judikaturu týkající se svévole, nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, nedbalé aplikace vnitrostátního práva a absence dobré víry. Zdůrazňuje důvody, proč si nemůže dovolit odjet z Německa, tj. že hovoří dobře německy, má tam syny, kdy starší z nich je těžce postižený a nemohl by mu poskytovat nezbytnou osobní péči, zpřetrhal by vybudované sociální vazby a s ohledem na zdravotní problémy a na prodělanou operaci by se musel podrobit zdravotní péči mimo EU, aby nebyl dopaden. Současně tvrdí, že se léčí v České republice, kde má i přítelkyni, která mu nabídla pomoc s ubytováním i při jednání s úřady. Stěžovatel je toho mínění, že ve věci chybí argumenty konkrétně odůvodňující obavu z jeho útěku. V závěru ústavní stížnosti poukazuje na to, že mu v Arménii hrozí nebezpečí z politicky motivovaného sporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V posuzované věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace podústavního práva upravujícího rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod příslušná ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikaturní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
9. Předběžná vazba (§94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) je zvláštním druhem vazby a jejím účelem je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť typicky jde o cizince bez vztahu k České republice, a v případě jeho opuštění území by nebylo možné extradiční řízení vést. Nad rámec požadavků vyplývajících z mezinárodních smluv, včetně mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách [zejména čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy], česká vnitrostátní úprava stanoví i pro předběžnou vazbu důvod útěkový. Obava z útěku osoby, o jejíž vydání jde, musí být doložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Sama skutečnost, že jde o cizince bez dlouhodobého pobytu v České republice, by takovým důvodem neměla být (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1487/20).
10. V nyní posuzovaném případě vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvedl konkrétní důvody, pro které je třeba v případě stěžovatele předběžnou vazbu zachovat. Zdůraznil, že stěžovatel přicestoval do České republiky čtyři dny před svým zadržením údajně za přítelkyní, s níž se znal tři měsíce, a přes zmíněnou známost poukazoval na to, že udržuje vztahy se svojí rodinou ve Spolkové republice Německo, kde se stará o své děti. Již z uvedených skutečností je zřejmé, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu stěžovatel vycestuje zpět do Spolkové republiky Německo. Současně bylo zjištěno, že ve Spolkové republice Německo stěžovatel zjevně nežije se svou rodinou, kdy jako místo svého bydliště uvedl nájemní byt, který obývá se svým přítelem. Podle Ústavního soudu nelze nic namítat proti závěru vrchního soudu, že zmíněné skutečnosti neposkytují dostatečnou záruku, že stěžovatel bude dostupný pro orgány činné v trestním řízení v České republice, a to tím spíše za situace, kdy prokazatelně běžně cestoval po světě a byl si vědom toho, že v Arménii je proti němu vedeno trestní řízení, přičemž s arménskými orgány nespolupracoval.
11. Vrchní soud se řádně vypořádal také s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti proti usnesení krajského soudu, tj. s námitkou promlčení trestní odpovědnosti, s poukazem stěžovatele na to, že v některých státech (Španělsko, Spolková republika Německo, Indie) nebylo žádosti o jeho extradici vyhověno, i s jeho tvrzením ohledně amnestií vyhlášených v uplynulých letech v Arménii (sub bod 4).
12. Na základě shora uvedených skutečností je Ústavní soud toho názoru, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vrchní soud se případem stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s námitkami stěžovatele dostatečně vypořádal. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu