ECLI:CZ:US:2022:1.US.2515.22.1
sp. zn. I. ÚS 2515/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Havlíčkova 2921/22, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2022 č. j. 9 To 236/2022-45 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 6. 2022 č. j. 0 Nt 1701/2022-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Prostějově, kterým byla zamítnuta žádost jeho trestně stíhaného syna obviněného P. P. o propuštění z vazby, o nepřijetí písemného slibu obviněného, o nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka a o nepřijetí nabídky peněžité záruky. Dále se domáhá zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost i stížnost obviněného proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Olomouci.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva podle čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel své námitky směřuje primárně proti opodstatněnosti trestního stíhání svého obviněného syna. Trestním soudům vytýká, že se nezabývají otázkou jeho příčetnosti syna. Tvrdí, že soudci Okresního soudu v Prostějově by v řízení proti jeho synovi měli být vyloučeni pro podjatost.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že zčásti ji nebude vůbec posuzovat.
Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z výše uvedeného, jakož i z napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětné trestní stíhání je vedeno nikoli proti stěžovateli, nýbrž proti jeho synovi, obviněnému P. P. Rovněž napadená usnesení se vztahují k zamítnutí žádosti obviněného P. o propuštění z vazby. Stěžovatel do tohoto řízení vstoupil tím, že v souladu s ustanovením §142 odst. 2 trestního řádu podal ve prospěch svého syna stížnost proti usnesení Okresního soudu v Prostějově.
Z ústavní stížnosti tak zřetelně vyplývá, že podle stěžovatele mělo napadeným usnesením Okresního soudu v Prostějově dojít k zásahu do ústavně zaručených práv jeho syna, nikoli jeho samotného. Tím však není naplněn výše uvedený zákonný předpoklad pro podání ústavní stížnosti obsažený v §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může ústavní stížnost podat osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (srov. usnesení II. ÚS 283/03).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Okresního soudu v Prostějově odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Brně Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto její argumentaci a obsah napadeného rozhodnutí, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatel směřuje své námitky výhradně proti opodstatněnosti trestního stíhání svého syna, proti tomu, že se trestní soudy nezabývají otázkou jeho příčetnosti a namítá, že soudci Okresního soudu v Prostějově by v řízení proti jeho synovi měli být vyloučeni pro podjatost. Nenamítá tedy, že by Krajský soud v Brně jeho stížnost věcně neprojednal či v souvislosti s ní jinak procesně pochybil, čímž by mohlo dojít k zásahu do jeho procesních práv coby účastníka řízení před Krajským soudem v Brně.
Ústavní soud proto pouze v obecné rovině konstatuje, že se Krajský soud v Brně stěžovatelovou stížností proti usnesení Okresního soudu v Prostějově řádně zabýval a důsledně se vypořádal s námitkami, které v ní stěžovatel uvedl. Ústavní soud považuje argumentaci stížnostního soudu za přiléhavou a vyčerpávající, a proto na ni v plné míře odkazuje (srov. č. l. 2-3 usnesení Krajského soudu v Brně), aniž by považoval za potřebné k ní cokoli dodávat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu