ECLI:CZ:US:2022:1.US.2525.22.1
sp. zn. I. ÚS 2525/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 395/2022-548 ze dne 11. května 2022, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 274/2021-525 ze dne 12. října 2021 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 47 T 113/2015-502 ze dne 23. června 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chomutově (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným z pokusu přečinu podvodu podle §209 odst. 3 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku; poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným jen na základě svědectví svého syna, kterého se měl pokusit připravit o byt tím, že kupní smlouvu v návrhu na vklad do katastru nemovitostí doplnil nepravou plnou mocí. Jeho syn, s nímž má řadu neshod, vypověděl, že plnou moc nepodepsal a obecné soudy této výpovědi uvěřily, aniž by nechaly vypracovat znalecký posudek, šlo-li skutečně o padělek. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení výslovně zmínil, že stěžovatel padělal podpis svého syna i legalizační doložku, ačkoliv za takové jednání stěžovatel nebyl odsouzen. Uvedené závěry považuje stěžovatel za porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
4. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853), podle kterého jsou v případě "tvrzení proti tvrzení" obecné soudy povinny "důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny ... nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného". Stěžovatel je přesvědčen, že taková situace nastala i v jeho případě; předmětný byt původně svému synovi daroval a následně požadoval jeho vrácení. Závěrem stěžovatel uvádí, že i kdyby byla výpověď poškozeného věrohodná, obecné soudy se nezabývaly tvrzením obhajoby, že nevěděl, že jde o padělek. S ohledem na uvedené okolnosti navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
5. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, který reaguje jen na pochybení reálně porušující základní práva nebo svobody stěžovatele; ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, je zásahem do základních práv nebo svobod. Ústavní soud zasáhne jen, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo mají-li znaky svévole. O takovou situaci v projednávané věci nejde.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že nalézací soud věnoval věci důkladnou pozornost a provedl výslechy řady svědků, ze kterých vyplynul ucelený řetězec důkazů, z nichž dovodil závěr o vině bez důvodných pochybností. Zjistil, že důvody pro něž měl stěžovatel převést byt na syna, neodpovídají jeho tvrzení, že podpis na plné moci byl opatřen legalizační doložkou, která se týkala podpisu u jiné transakce (legalizační doložka nebyla vystavena k plné moci, ale k dokladu označenému jako "darovací smlouva nemovitosti"). Závěr o vině nebyl založen jen na výpovědi svědka (syna), ale i na základě dalších, byť nepřímých důkazů, z nichž vyplynulo, že stěžovatel chtěl uvést v omyl pracovníky katastrálního úřadu, aby na něj byla převedena nemovitost jeho syna.
7. Odvolací soud se s vyslovenými závěry ztotožnil, odkázal na ně, a rovněž konstatoval, že není podstatné, kdo padělal podpis poškozeného, neboť podstatou trestního stíhání bylo prokázat, disponoval-li stěžovatel listinou s podpisem svého syna a legalizační doložkou, a zda byly použity při vkladovém řízení.
8. Rovněž Nejvyšší soud konstatoval, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu, neboť je vyloučeno, aby jedna legalizační doložka (konkrétního čísla) byla užita k ověření podpisu na dvou listinách, a to za situace, kdy poškozený neměl v úmyslu předmětný byt prodat.
9. Obecné soudy uzavřely, že v řízení byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto nebyl důvod provádět další dokazování; nenavrhl-li je ani stěžovatel, nelze v takovém postupu spatřovat tvrzené pochybení.
10. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nebylo stěžovateli upřeno, v řízení mohl uplatňovat svoji obhajobu, své námitky i opravné prostředky. Jeho věc byla projednána nezávislým a nestranným soudem, pověřeným rozhodovat o oprávněnosti jeho trestního stíhání (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedená základní práva nezaručují, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení a bude vyhověno všem jeho požadavkům.
11. Z presumpce neviny vyplývá pravidlo in dubio pro reo, které představuje záruku, že vyjdou-li najevo rozumné pochybnosti, musí je orgán veřejné moci, který nese důkazní břemeno, vyložit ve prospěch obviněného. Trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty a vyslovené závěry musí být prokázány mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. června 2006 (N 116/41 SbNU 453). To platí i pro vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu; k tomu je obecným soudům ponechána volná úvaha při rozhodování (§2 odst. 6 trestního řádu), jehož meze jsou pod ochranou základních práva obviněného v trestním řízení. Jsou-li dvě tvrzení v rozporu, je úkolem obecných soudů posoudit jejich věrohodnost, zejména má-li taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny [viz například nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. dubna 2008 (N 79/49 SbNU 153)].
12. Obecné soudy se věcí důkladně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazů vyslovily závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud proto odmítl předmětnou stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu