ECLI:CZ:US:2022:1.US.2558.21.1
sp. zn. I. ÚS 2558/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Bohumíra Topinky, zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem Praha, Vinohradská 1597/174, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2021 č. j. 14 C 514/2015-446 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2021 č. j. 62 Co 226/2021-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud prvního stupně nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků z odvolání. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Po přezkoumání celkových poměrů stěžovatele dospěl odvolací soud k závěru, že neodůvodňují ani částečné osvobození od soudního poplatku, a to i přes jeho vysokou výši, neboť stěžovatel opakovaně zastírá skutečnosti o svých majetkových poměrech a některé své příjmy zamlčel. Jako nevěrohodnou odvolací soud shledal také skutečnost, že stěžovatel jako někdejší ekonomický ředitel s nadstandardními příjmy podle prohlášení o příjmech žije pouze z příjmu řidiče zaměstnaného na DPP a dalších symbolických příjmů, které sotva pokryjí jeho pravidelné výdaje na sociální a zdravotní pojištění. Skutečnost, že se stěžovatel nerozhodl své finanční potíže řešit pravidelným zaměstnáním, nepředstavuje podle odvolacího soudu objektivní překážku, ale subjektivní skutečnost, která nemůže založit závěr soudu o existenci tíživých poměrů v jeho sféře.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí pouze na základě četnosti žádostí podaných stěžovatelem a jeho možností vytvořit si finanční úspory v době, kdy ještě pracoval u žalované. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že své příjmy doložil selektivně a o svých příjmech mlžil. Konkrétně se vyjadřuje k jednotlivým výtkám dovolacího soudu k vylíčení jeho majetkových poměrů a tvrdí, že ve své žádosti uvedl veškeré skutečnosti o svých majetkových poměrech a žádné relevantní údaje nezamlčel. Stěžovatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2603/17 tvrdí, že opakovaným odkazováním na minulé příjmy stěžovatele stejně jako poukazováním na možnost jeho vysokých výdělků bez přihlédnutí ke všem reálným okolnostem obecné soudy nerespektovaly ústavně konformní výklad §183 o. s. ř.
Protože vyjádření soudů a vedlejšího účastníka (Compass Group Czech Republic s.r.o.) neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tento soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3847/19, IV. ÚS 681/20, IV. ÚS 271/2000). Konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze zcela výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů ohledně naplnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru dostatečně podrobně a logicky zdůvodnily. Stěžovatel byl řádně vyzván k specifikaci svých majetkové a výdělkových poměrů. Odvolací soud pak tyto poměry přezkoumal a objasnil důvody, pro které se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že poměry stěžovatele, tak jak je u soudu tvrdil a prokazoval, neodůvodňují osvobození od soudních poplatků. Poukázal především na to, že údaje o příjmech, které stěžovatel zahrnul do prohlášení, jsou nevěrohodné a stěžovatel také některé příjmy neobjasnil či zamlčel. Odvolací soud v této souvislosti odkázal jednak na nevysvětlený zdroj zahraničních příjmů stěžovatele a dále na to, že stěžovatel zamlčel skutečnost, že je věřitelem z půjčky fyzické osobě, která je mu splácena.
Závěrům, podle nichž stěžovatel vyloučil možnost komplexního soudního posouzení naplnění zákonných předpokladů moderace poplatkové povinnosti, proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Rovněž stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu na danou věc nedopadá, neboť v jeho případě nebyly pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků rozhodující pouze minulé či hypotetické příjmy stěžovatele, ale nevěrohodnost, resp. zamlčování některých příjmů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu