ECLI:CZ:US:2022:1.US.2566.22.1
sp. zn. I. ÚS 2566/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolku Oprávnění věřitelé MS v klasickém lyžování v Liberci 2009 z. s., sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1 - Malá Strana, zastoupeného Mgr. et Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem, sídlem Mácova 520/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 23 Cdo 808/2021-733 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. 13 Co 193/2020-673, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spolku Svaz lyžařů České republiky z. s., sídlem Cukrovarnická 483/42, Praha 6 - Střešovice, a Statutárního města Liberec, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Mezinárodní lyžařská federace a vedlejší účastníci v roce 2004 uzavřeli smlouvu o uspořádání mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci v roce 2009 (tzv. hostitelská smlouva). Uvedené subjekty se mimo jiné dohodly, že budou společně a nerozdílně odpovědní za veškeré závazky uzavřené jimi jednotlivě a kolektivně o uspořádání a organizaci sportovní události. Na základě smlouvy byl založen tzv. místní organizační výbor (občanské sdružení OC FIS NORDIC WSC 2009). Právní předchůdci stěžovatele zajistily organizaci a průběh sportovní akce (např. catering, propagační předměty, vytápění, osvětlení, atp.) podle objednávek a smluv s místním organizačním výborem. Protože sportovní akce byla ztrátová, místní organizační výbor nebyl schopen splnit svoje závazky a po skončení insolvenčního řízení vedenému proti němu byl vymazán z obchodního rejstříku, aniž uspokojil pohledávky právních předchůdců stěžovatele.
2. Stěžovatel se poté žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejších účastnících zaplacení 37 173 279,60 Kč s příslušenstvím jako zaplacení pohledávek vůči místnímu organizačnímu výboru z titulu ručení. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 12. 2019 č. j. 7 C 244/2011-595. Shledal, že tzv. hostitelská smlouva neobsahovala ručitelský závazek, dohodu ve prospěch stěžovatele či že vedlejší účastníci přistoupili k dluhu místního organizačního výboru nebo že veřejně přislíbili jej uhradit. Šlo o závazky místního organizačního výboru, který zanikl. Obvodní soud nadto rozhodl, že stěžovatel nemusí vedlejším účastníkům hradit náklady řízení, protože "na sebe převzal" ekonomickou ztrátu uvedené sportovní akce.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Pro městský soud bylo rozhodné, že stěžovatel svůj nárok odvozuje od tzv. hostitelské smlouvy. Ta se však týkala jen práv a povinností jejich účastníků, nikoli stěžovatele (jeho právních předchůdců) a místního organizačního výboru, kteří účastníky smlouvy nebyli. Jde o závazky vzniklé 5 let poté. Z toho důvodu se také nepoužije švýcarské právo, které jako rozhodné právo (podle sjednané volby práva) pro závazky z uvedené smlouvy dopadá jen na její smluvní strany. Z tzv. hostitelské smlouvy nelze dovodit ručitelské prohlášení, mimo jiné již proto, že v době uzavření smlouvy neexistovaly závazky, které tím měly být zajištěny. Nešlo ani o ručitelský závazek svého druhu; rozhodné je, že jde o závazky, které v době uzavření smlouvy byly budoucí a neurčité.
4. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Dovolával-li se stěžovatel použití švýcarského práva s ohledem na volbu práva v tzv. hostitelské smlouvě, práva a povinnosti mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky zaprvé postrádaly mezinárodní prvek. Volba práva proto nemohla být provedena. Zadruhé, i kdyby volba práva provedena byla (v tzv. hostitelské smlouvě), nebyla by přípustná, protože nešlo o závazky stěžovatele; účastníkem smlouvy nebyl ani stěžovatel, ani jeho právní předchůdci, a nikdo z nich volbu práva neprovedl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy pochybily, nepoužily-li na věc švýcarské právo. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho pohledávky mají původ v tzv. hostitelské smlouvě s mezinárodním prvkem, a to v podobě její smluvní strany - Mezinárodní lyžařské federace jako právnické osoby se sídlem ve Švýcarsku. Obecné soudy pominuly, že tzv. hostitelská smlouva obsahovala ujednání o společné a nerozdílné odpovědnosti za závazky z ní vyplývající, jakož i další závazky, do kterých vstoupí jednotlivě nebo kolektivně a které se týkají organizace a uvedení mistrovství světa. Nesprávný je proto závěr, že švýcarské právo se použije jen na strany tzv. hostitelské smlouvy. Jakýkoli obsah tzv. hostitelské smlouvy však bylo nutné posuzovat podle švýcarského práva jako rozhodného práva. Posouzení věci podle příslušné právní úpravy je právem účastníků soudního řízení vyplývajícím z jejich ústavně zaručeného práva na řádně vedené soudní řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústředním tvrzením ústavní stížnosti je námitka nesprávného určení rozhodného práva. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu v této problematice platí, že byla-li věc materiálně vyřešena podle správně určeného rozhodného práva, o čemž nebyly pochybnosti, nejde o tzv. kvalifikovanou vadu [srov. přiměřeně nález ze dne 29. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 207/95 (N 17/5 SbNU 147)], i kdyby se odůvodnění použití této kolizní normy obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nevěnoval [viz bod 41 a násl. nálezu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1095/18 (N 102/94 SbNU 243)]. Platí proto, že nesprávnou aplikací či interpretací kolizní normy je možno dopustit se tzv. kvalifikovaných vad za stejných podmínek, za jakých je možno se jich dopustit porušením norem podústavního, mezinárodního či unijního práva, podle toho, v jakém formálním pramenu práva je kolizní norma obsažena. Neodůvodní-li však orgán veřejné moci výslovně aplikaci určité kolizní normy, která je však věcně správná, o čemž nejsou pochybnosti, zpravidla se jen tím tzv. kvalifikované vady nedopustí.
9. Napadená rozhodnutí spočívají na závěru, že právní vztahy, ze kterých stěžovatel dovozuje svůj nárok, nejsou poměrem s mezinárodním prvkem (podle §1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Obecné soudy přitom vyšly ze závěru, že nárok stěžovatele nejde za žádných okolností dovodit z tzv. hostitelské smlouvy uzavřené mezi dvěma českými právními subjekty a jednou právnickou osobou se sídlem ve Švýcarsku. Jde tedy o to, že ať se na vztahy z tzv. hostitelské smlouvy použije jakékoli právo, pro řešení nyní posuzované věci to není rozhodné. Obecné soudy neshledaly důvod odvozovat nárok stěžovatele od tzv. hostitelské smlouvy, vstupovali-li jeho právní předchůdci do právních vztahů se subjektem, který stranou tzv. hostitelské smlouvy nebyl (tzv. místní organizační výbor).
10. Ústavní soud uvedené závěry považuje za řádně odůvodněné a neshledává v nich exces ani projev libovůle či svévole. Nejvyšší soud závěry obecných soudů podle dovolání stěžovatele zasadil do kontextu vlastní judikatury a shledal je s ní souladnými. Postup obecných soudů při určení rozhodného práva proto podle něj byl správný. Sám Nejvyšší soud při rozhodnutí o dovolání rozhodl v souladu se zákonem. Ústavní soud proto v napadených rozhodnutích tzv. kvalifikované vady neshledal.
11. Pro Ústavní soud je dále rozhodné, že stěžovatel se ve své argumentaci nijak nevěnuje tomu, jak konkrétně se případné použití cizího práva mohlo v jeho věci pro něj příznivě projevit. Nelze pominout, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu (sub 1). V tomto směru Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že jeho úkolem je hodnotit dosavadní řízení jako celek, nikoli jen jeho některé segmenty, tedy přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí obecného soudu, a to výhradně "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění (srov. např. bod 20 nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1889/20 či bod 20 usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3369/21). Uvedená východiska se uplatní i v nyní posuzované věci, protože námitky stěžovatele směřují proti nedostatkům odůvodnění napadených rozhodnutí; sám stěžovatel se v ústavní stížnosti výslovně dovolává "spravedlivého procesu".
12. Obecné soudy v napadených rozhodnutích stěžovateli k jeho námitkám opakovaně sdělily, že se cizí právo v dané věci neuplatní. Jejich rozhodnutí je podpůrně založeno na závěru, že ujednání, ze kterého stěžovatel dovozuje ručitelský závazek vedlejších účastníků, nevyhovuje obecným východiskům ručitelského či obdobného prohlášení a nenese jejich základní charakteristiky. Stěžovatel přesto setrvává toliko na argumentaci, že se mělo v jeho věci použít cizí právo, aniž osvětluje, proč zrovna podle švýcarského práva by měl být nárok posouzen jinak. Neodkazuje na obecná východiska švýcarského práva, ani na jeho konkrétní právní normy, ze kterých oprávněnost svého nároku dovozuje. To Ústavnímu soudu značí, že stěžovatel nedomýšlí důsledky své procesní strategie. Jde totiž i o to, zda se důsledky případných (kvalifikovaných) pochybení obecných soudů mohou alespoň s určitou mírou jistoty projevit v konečném řešení věci a zda by řešení přijaté Ústavním soudem bylo efektivní a racionální. Nejde přitom o to, že obecné soudy by byly oprávněny neaplikovat cizí právo jen proto, že stěžovatel netvrdil, jaký je jeho obsah a jak se měl v jeho věci projevit. To by odporovalo doktrinálním východiskům použití cizího práva, a to zejména, že cizího práva se použije i bez návrhu a soud má povinnost zjistit jeho obsah (srov. např. Pauknerová, M. In: Kučera, Z. a kol. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň - Brno: Aleš Čeněk, 2015, s. 185). Taková myšlenka ostatně není součástí nosných (ani jiných) závěrů napadených rozhodnutí. Jde však o to, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti za daných okolností není přesvědčivá, což je legitimním důvodem při hodnocení oprávněnosti námitek o porušení práva na soudní a jinou právní ochranu. Pro Ústavní soud tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti nejsou dostatečným podkladem pro to, aby se srozumitelně odůvodněnými závěry obecných soudů blíže zabýval. Argumentace stěžovatele Ústavní soud staví do role další přezkumné instance, která mu nenáleží.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu