ECLI:CZ:US:2022:1.US.2599.22.1
sp. zn. I. ÚS 2599/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele: Jednota Teplice, družstvo, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1610/2022-230 ze dne 21. 6. 2022, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 4/2020-208 ze dne 16. 2. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a statutárního města Teplice, se sídlem v Teplicích, Náměstí Svobody 2/2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel - vlastník části objektů v areálu "Perla" v Teplicích - se u obecných soudů domáhal určení, že vedlejší účastník je vlastníkem přístřešků nad chodníky jako součástí pozemků vedlejšího účastníka parc. č. 377/1, 377/2 a 377/8, vše v katastrálním území Teplice-Řetenice. Sporné přístřešky byly vybudovány v letech 1966 až 1970 jako součást střediska občanského vybavení a v současné době jsou ve špatném technickém stavu; stavební úřad proto vyzval stěžovatele k provedení udržovacích prací na předmětných přístřešcích. Okresní soud v Teplicích (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 18 C 260/2018-124 ze dne 24. 9. 2019 zamítl žalobu o určení, že vedlejší účastník je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných přístřešků nad chodníky jako součástí pozemků parc. č. 377/1 a parc. č. 377/2 (výrok I.).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem - vázán rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1932/2020-189 ze dne 9. 11. 2021, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci - rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. ve správném znění potvrdil (výrok I); dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 8 228 Kč (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné přístřešky tvoří tzv. společnou součást budov areálu občanské vybavenosti "Perla", k nimž přiléhají či je propojují; nejsou tedy samostatnou věcí ani součástí pozemku parc. č. 377/1 (původní pozemky parc. č. 377/1 a parc. č. 377/2 byly sloučeny). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel předně tvrdí, že mu Nejvyšší soud odepřel právo na soudní ochranu (denegatio iustitiae); nesouhlasí s názorem, že v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Podle stěžovatele lze z provedených důkazů se shodným odůvodněním dospět k dvěma právním závěrům: že přístřešky jsou buďto součástí chodníku, nebo součástí budovy; tento právní názor stěžovatel projevil do formulace několika otázek, které v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Stěžovatel v dovolání dále namítal rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s předchozím kasačním rozhodnutím - Nejvyšší soud se spokojil s čistě formálním postupem odvolacího soudu. Vedl-li stěžovatel polemiku se skutkovými zjištěními, činil tak z důvodu deformace a opomenutí důkazů, což mělo založit přípustnost a důvodnost dovolání; stěžovatel v tomto ohledu odkazoval na judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud rovněž postupoval příliš formalisticky, odmítl-li některé formulované otázky řešit s odkazem na procesní ekonomii.
5. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vyčítá protiústavní a nepřezkoumatelné posouzení otázek hmotného práva. Zejména rozporuje jeho závěr, že předmětné přístřešky tvoří "společnou součást věci", což je právní pojem určený pro rozhrady jakožto specifický právní institut. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že funkce, účel, ale i konstrukce je u rozhrad jiná než u přístřešků, neboť rozhrady představují překážky oddělující hranice dvou sousedních pozemků (např. ploty, zdi, strouhy); všechny pozemky v této věci jsou však ve vlastnictví pouze jedné osoby. Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na nepřiléhavý rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1064/2020 ze dne 28. 5. 2020, čímž porušil princip předvídatelnosti a právní jistoty. Stěžovatel dále tvrdí, že nepřiléhají-li přístřešky v některých svých částech k žádné z budov, měl odvolací soud vysvětlit, jakou měrou se na společné věci podílí vlastník budovy nejvzdálenější od místa, kde přístřešek k žádné budově nepřiléhá, a jakou ten, který se danému místu nachází nejblíže, a jak může být společnou věcí budov něco, co k žádné z budov nepřiléhá. Stěžovatel a další vlastníci budov nikdy nemohli očekávat, že by s budovami nabyli společně i přístřešky. Posouzení odvolacího soudu zakládá nerovnost mezi jednotlivými vlastníky nemovitostí a nepřiměřeně chrání vlastníka chodníku. Odvolací soud chybně hodnotil provedený důkaz - posudek Ing. Jiřího Holíka - ze kterého vyplývá, že ocelové rámy se o budovy jen opírají, a je tudíž možné nosné konstrukce přístřešků odstranit. Existuje tak rozpor v hodnocení, zda se přístřešky opírají o budovy a budovy nepodpírají, či naopak jsou do budov vetknuty a stabilizují je.
6. Stěžovatel konečně tvrdí, že obecné soudy pochybily, přiznaly-li vedlejšímu účastníkovi jakožto statutárnímu městu náhradu nákladů řízení (právního zastoupení). Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2434/19, ze dne 24. 3. 2020 platí, že neodůvodní-li obecný soud dostatečně přesvědčivě přiznání náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu, a není-li tak z jeho rozhodnutí patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu, a proč statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů, je takový postup v rozporu s požadavkem náležitého odůvodnění.
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, protože stěžovatel byl účastníkem v řízení u obecných soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, jelikož stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho práva poskytuje; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Dílčími námitkami se stěžovatel primárně domáhá přehodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů odvolacím soudem. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší hodnotit provedené důkazy či posuzovat. Ústavní soud by mohl a měl do procesu dokazování zasáhnout pouze ve třech případech: v předcházejícím řízení by muselo dojít k použití nezákonných důkazů, k opomenutí relevantních důkazních prostředků a neodůvodnění takového postupu, anebo by zásah Ústavního soudu byl možný při svévolném hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, přičemž v tomto případě by musel nastat excesivní nepoměr mezi zjištěnými skutečnostmi a vyvozenými závěry (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1444/22 ze dne 12. 7. 2022). Uvedený přístup vychází ze zásady volného hodnocení důkazů; je především na obecných soudech provést řádné dokazování a následně provést hodnocení důkazů a řádně je odůvodnit. Ústavní soud, který musí respektovat své postavení v ústavním systému orgánů ochrany práva a dodržovat zdrženlivost vůči rozhodovací činnosti obecných soudů, může kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a právních závěrů z nich vyvozených (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1664/22 ze dne 4. 10. 2022) - to se však v případě stěžovatele nestalo.
9. Odvolací soud srozumitelně odůvodnil, proč podle něj předmětné přístřešky nad pozemkem vedlejšího účastníka tvoří s nosnou konstrukcí jednotlivých budov jeden funkční celek; odkázal mimo jiné na stabilizační charakter přístřešků (bod 37 napadeného rozsudku), i na skutečnost, že zatímco prodejna byla zprovozněna v roce 1969, chodníky a schodiště byly postaveny až mnohem později (bod 36), a konečně i na estetickou funkci přístřešků (bod 41). Stěžovatel ve své argumentaci pomíjí, že odvolací soud jednoznačně dovodil, že je nerozhodné, zda se ocelové rámy přístřešků o související objekty opírají či zda jsou v nich zakotveny - rozhodné je, že přístřešky v částech, v nichž souvisejí s budovami areálu, nemohou být odstraněny, aniž by budovy byly konstrukčně a esteticky poškozeny (bod 42). V tomto smyslu se odvolací soud řádně vypořádal i se stěžovatelem předloženým posudkem Ing. Holíka, ze kterého podle něj vyplývalo, že nosné konstrukce přístřešku lze odstranit. Odvolací soud podobně zhodnotil i stavební, funkční a architektonickou provázanost přístřešků, které přímo nepřimykají k budovám a tvoří "arkádu" (zastřešenou chodbu) kolem centrálního obdélníkového dvora. Znovu přitom zdůraznil, že skutečnost, že přístřešky je rovněž možné technicky odstranit, není pro posouzení věci zásadní, protože takovým odstraněním by došlo jednak k estetickému znehodnocení přístřešky propojených budov, jednak by byla omezena funkčnost, neboť by byl odstraněn přechod chránící uživatele budov před nepohodou (bod 45). Ústavní soud v tomto ohledu uzavírá, že hodnocení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout; extrémní "deformace" skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů v případě stěžovatelky zjištěna nebyla.
10. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani ve vztahu k namítanému odepření spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu. Svůj závěr, že posouzení odvolacího soudu je v souladu s jeho dřívější judikaturou, dovolací soud odůvodnil mimo jiné odkazem na svůj rozsudek sp. zn. 25 Cdo 770/98 ze dne 29. 7. 1999, ze kterého vyplývá, že "znehodnocením" v zákonném smyslu nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní, nýbrž může jít také o znehodnocení funkční, estetické či jiné (viz str. 4 napadeného usnesení).
11. Namítá-li konečně stěžovatel, že odvolací soud chybně vyložil a použil pojem "společná součást staveb", lze pouze uvést, že úlohou Ústavního soudu není vykládat pojmy podústavního práva. Vrcholným orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení je Nejvyšší soud, v jehož pravomoci je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (viz §14 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích). Z ústavně právního hlediska je klíčové, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč nejsou předmětné přístřešky samostatnou věcí a proč nejsou součástí pozemku vedlejšího účastníka. Odmítl-li se následně Nejvyšší soud zabývat dovolacími otázkami směřujícími k výkladu uvedeného pojmu právě z důvodu procesní ekonomie, tj. pro jejich nadbytečnost, nelze mu v tomto ohledu z ústavního hlediska nic vytknout. Jak přiléhavě dovolací soud uvádí, předmětem řízení ve věci stěžovatele bylo určit, zda je vlastníkem předmětných přístřešků vedlejší účastník, k čemuž nebylo třeba zabývat se otázkami, zda přichází v úvahu posouzení stavby jako součásti věci několika staveb různého druhu (budov a chodníků) či zda je pojem "společná součást věci" určen pouze pro rozhrady typu plotů, zdí atd. (viz str. 6 napadeného usnesení).
12. Stran námitky stěžovatele, že obecné soudy pochybily, přiznaly-li vedlejšímu účastníkovi jakožto statutárnímu městu náhradu nákladů řízení, Ústavní soud uvádí, že k problematice nákladů řízení se konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu [viz např. bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020]. Stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení, ze kterého vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv [usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022]. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétním způsobem nevysvětluje, proč tvrzené pochybení odvolacího soudu odůvodňuje výjimečný zásah Ústavního soudu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v projednávané věci byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení v bagatelní výši 8 228 Kč za předchozí řízení
a 4 114 Kč za řízení dovolací.
13. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu