ECLI:CZ:US:2022:1.US.2603.22.1
sp. zn. I. ÚS 2603/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Machance, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022 č. j. 91 Co 122/2022-86, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel dne 26. 4. 2012 uzavřel s obchodní společností Česká pojišťovna a. s. (dále jen "finanční instituce") smlouvu o investičním životním pojištění. Dne 8. 12. 2017 se stěžovatel návrhem u finančního arbitra domáhal vůči finanční instituci vydání bezdůvodného obohacení ve výši 177 000 Kč s příslušenstvím s tím, že je smlouva o životním pojištění neplatná. Finanční arbitr nálezem ze dne 27. 5. 2019 sp. zn. FA/SR/ZP/1246/2017 řízení částečně zastavil, uložil finanční instituci zaplatit stěžovateli 145 334 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části návrh zamítl. K následným námitkám finanční instituce finanční arbitr potvrdil svůj nález rozhodnutím ze dne 2. 4. 2020.
2. Stěžovatel se poté u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 23 671 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup finančního arbitra spočívající v nepřiměřené délce uvedeného řízení. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 1. 3. 2022 č. j. 27 C 121/2021-51. Podle obvodního soudu došlo v řízení před finančním arbitrem k průtahům, a finanční arbitr se tak dopustil nesprávného úředního postupu. Obvodní soud shledal, že pro náhradu nemajetkové újmy stěžovatele postačí omluva vedlejší účastnice. Nedošlo k poškození morální integrity stěžovatele, protože řízení pro něj nemělo závažný význam. Obvodní soud přihlédl k tomu, že stěžovatel podal návrh až po několika letech od uzavření smlouvy. Dovolal-li by se neplatnosti dříve, nemohl by mít obavy, že přijde o značnou část prostředků.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud shledal, že finanční arbitr se dopustil nesprávného úředního postupu. Přihlédl přitom k tomu, že stěžovatel se podílel na délce řízení negativně i pozitivně, nešlo o řízení se zvýšeným významem, šlo o právně i skutkově složité řízení. Finanční arbitr však zákonné lhůty překročil o několik měsíců, neoznámil prodloužení lhůt a nečinil úkony směřující k vydání rozhodnutí. Zásah do práva stěžovatele na přiměřeně rychlé projednání věci dále nebyl natolik intenzivní, aby opodstatnil peněžité odškodnění. Celková doba řízení nedosáhla průměrné délky soudního řízení o obdobných nárocích. Dále městský soud přihlédl k tomu, že se stěžovatel začal dovolávat neplatnosti smlouvy až po 5 letech po jejím uzavření a platil pojistné. Nelze proto dospět k závěru, že stěžovatel byl ve stavu "existenční nejistoty"; pojistnou smlouvu uzavřel na dobu 25 let a zavázal se platit pojistné po celou dobu.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že mu za nesprávný úřední postup finančního arbitra náleží právo na přiměřené zadostiučinění v penězích. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením intenzity porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů obecnými soudy. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15 (N 84/77 SbNU 237), podle kterého má být nepřiznání peněžitého zadostučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení či průtahy výjimečné. Je sice pravdou, že městský soud považoval význam řízení pro stěžovatele za nepatrný, avšak s takovým posouzením nelze souhlasit. Stěžovatel zdůrazňuje, že šlo o jím zaplacené pojistné ve výši 177 000 Kč a sjednané pojistné plnění v řádech milionů Kč. Stěžovatel byl po dobu řízení v "existenční nejistotě" o svých "finančních rezervách". Z toho důvodu pojistné dále platil; šlo o to, aby o pojistné plnění nepřišel. O možné neplatnosti smlouvy se dozvěděl z médií.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je námitka nedostatečného zhodnocení, zda stěžovateli náleží peněžitá náhrada újmy za nesprávný úřední postup spočívající v překročení přiměřené doby řízení. Stěžovateli lze přisvědčit, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 197/15 s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva shledal porušení ústavně zaručených práv tehdejšího stěžovatele, protože obecné soudy, zjednodušeně řečeno, nevycházely z předpokladu, že nepřiznání peněžité formy zadostiučinění je za takové situace výjimečné.
3. Podle uvedeného nálezu platí, že z rozhodnutí o nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení musí být zřejmé, jak soud konkrétní okolnosti případu hodnotil, neboť jen tak je možné při zvažování jiné než finanční kompenzace, tedy morální satisfakce, odůvodnit závěr o tom, že odpovídá vzniklé újmě. Přitom je vhodné obdobně vyjít z kritérií využívaných pro případ stanovení výše finanční satisfakce, jak vyplývají z relevantní judikatury nejvyšších soudů, ale též z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (zejména složitost věci, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného). Ústavní soud v uvedeném nálezu dále uvedl, že příklady těchto výjimek, jež vychází z jednotlivých věcí řešených Evropským soudem pro lidská práva, představují např. situace, kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného či byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a nemohl tak vůbec negativně zasáhnout do jeho osobní sféry.
4. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, z napadeného rozsudku se v prvé řadě podává, že městský soud se ve shodě s uvedeným zaměřil na mimořádné okolnosti nyní posuzované věci, které by případně odůvodnily nepřiznat stěžovateli peněžité zadostiučinění, přestože v jeho věci došlo k překročení přiměřené doby řízení. Pro městský soud bylo rozhodné, že předmět řízení pro stěžovatele nebyl významný, protože neplatnost smlouvy namítl až po 5 letech po uzavření smlouvy. Pro městský soud bylo dále rozhodné, že celková délka řízení nepřekročila průměrnou dobu soudního řízení v obdobných věcech. Jak se dále podává z napadeného rozsudku, městský soud shledal, že šlo o právně i skutkově složité řízení a obecně nešlo o řízení se zvýšeným významem podle kritérií ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a ustálené rozhodovací praxe.
5. Napadený rozsudek proto ve shodě se stěžovatelem odkazovaným nálezem obsahuje relevantní konkrétní úvahy o tom, zda je namístě stěžovateli přiznat zadostiučinění v penězích. Jde o kritéria i výjimečné okolnosti, kterých se uvedený nález dovolává. S argumenty stěžovatele se městský soud vypořádal. V tomto směru proto Ústavní soud tzv. kvalifikované vady v napadeném rozsudku neshledal; závěry městského soudu jsou řádně odůvodněny, respektují stěžovatelem odkazovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu a nejsou důsledkem svévole, protože vychází z konkrétních okolností nyní posouvané věci, nelze jim upřít racionálně-logický základ a nelze v nich shledat prvky tzv. přepjatého formalismu. Jde o projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu