ECLI:CZ:US:2022:1.US.2615.22.1
sp. zn. I. ÚS 2615/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., státního příslušníka Tuniské republiky, t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 13. září 2022 č. j. MSP-188/2021-MOT-T/98, za účasti ministra spravedlnosti České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 7. 2021 č. j. 11 Nt 201/2021-253 bylo ve věci žádosti Soudu I. stupně v Medenine, Tuniská republika, ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 25600/5, o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání pro spáchání trestných zločinů praní peněz, podvodu, zpronevěry, zfalšování a použití zfalšovaného podle §32, §172, §175, §177 a §297 trestního zákona Tuniska, rozhodnuto podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, že vydání stěžovatele je přípustné.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 9. 2021 č. j. 2 To 67/2021-291 podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Po přezkoumání věci shledal, že nebyl dán žádný zákonem stanovený důvod, který by bránil vydání stěžovatele jako občana Tuniské republiky do jeho rodné země, když byly splněny všechny zákonem a mezinárodními smlouvami stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. S ohledem na dobu, kdy měl být spáchán skutek, pro nějž byl stěžovatel žádán k vydání do Tuniska, nebylo podle vrchního soudu možno předpokládat, že by mohlo dojít k promlčení trestního stíhání, přičemž stěžovateli nebyla v České republice udělena ani mezinárodní ochrana. Poukázal na to, že v České republice nebylo vedeno trestní stíhání pro skutek označený vyžadující stranou příslušnými ustanoveními tuniského trestního zákoníku a v tomto směru nemohla být relevantní ani námitka stěžovatele proti skutkovým zjištěním předloženým k žádosti o vydání tuniskou stranou. Ani z okolností údajného spáchání trestné činnosti podle vyžadujícího státu ani podle okolností, které namítal stěžovatel, nebylo možno podle vrchního soudu dojít k závěru, že by tak učinit nemohl. K tomu zdůraznil, že mělo jít o finanční operace, které je možné činit odkudkoliv.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které především namítl, že nemohlo být rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání do Tuniské republiky z důvodu neskončeného řízení o udělení mezinárodní ochrany ve Francouzské republice. Ústavní soud usnesením ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 3147/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Konstatoval, že z vyžádaného spisu zjistil, že Francouzská republika vyjádřila ochotu přezkoumat stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany a převzít jej k jejímu vyřízení na své území, ale že lhůta pro toto převzetí skončila nejpozději dne 1. 4. 2022, přičemž v této lhůtě stěžovatel nemohl být předán příslušným orgánům Francouzské republiky, neboť se nacházel v předběžné vazbě. Ústavní soud poukázal na judikaturu týkající se (ne)přípustnosti vydávání osob v případě udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a dodal, že Česká republika dává přednost ochraně práv jednotlivců před bezvýhradným plněním jiných mezinárodních závazků a že vydání žadatele o mezinárodní ochranu před pravomocným ukončením řízení o jeho první žádosti by bylo porušením jeho ústavně zaručených práv, a to bez ohledu na to, zda by toto řízení o první žádosti bylo vedeno v České republice či v jiném členském státě Evropské unie. Ústavní soud na základě obsahu spisového materiálu neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele.
5. Následně ministr spravedlnosti České republiky v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle §97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních povolil na základě shora označených usnesení krajského soudu a vrchního soudu vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Tuniské republiky.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení vyjadřuje nesouhlas s vydáním do Tuniské republiky k trestnímu stíhání. Přitom poukazuje na to, že v České republice podal žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany, kdy řízení o této žádosti bylo zastaveno, a věc byla postoupena orgánům Francouzské republiky. Orgány příslušné k posouzení jeho žádosti jsou tak orgány Francouzské republiky, přičemž je přesvědčen, že dokud bude ve vazbě v České republice, nemůže být francouzským orgánům předán. Má za to, že logickým a současně jediným možným řešením by bylo, kdyby ministr spravedlnosti rozhodl o nepovolení jeho vydání do Tuniské republiky. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, ze které vyplývá zákaz státu vyhostit nebo povolit vydání uprchlíka do jiného státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo osobní svoboda na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. Tvrdí, že byl-li by vydán do Tuniské republiky dříve, než bude příslušnými orgány Francouzské republiky rozhodnuto o udělení či neudělení azylu jeho osobě, bylo by zásadním způsobem zasaženo do jeho práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu §43 Listiny. Je podle něj zřejmé, že ministr spravedlnosti České republiky dal svým postupem přednost dvoustrannému mezinárodnímu závazku České republiky ve vztahu k Tuniské republice před výkladem ve prospěch možností řádně uplatnit základní právo jednotlivce ve smyslu čl. 43 Listiny a čl. 18 Listiny EU. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nezasahuje do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v České republice podal žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany, kdy řízení o této žádosti bylo zastaveno, a věc byla postoupena orgánům Francouzské republiky, přičemž nemohlo být rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání do Tuniské republiky z důvodu neskončeného řízení o udělení mezinárodní ochrany ve Francouzské republice.
10. Rozhodnutím ministra spravedlnosti se končí řízení o vydání do cizího státu, v jehož rámci je posuzována žádost cizího státu o vydání osoby za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody. Rozhodnutí o povolení vydání představuje právní základ pro jeho realizaci, a tím i pro s ní spojený razantní zásah do ústavně zaručených práv a poměrů vydávané osoby, pročež s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny nelze rozhodování o něm vyloučit ze soudního přezkumu. Zákonodárce si byl tohoto požadavku vědom a do řízení o vydání jej promítl specifickým, byť nikoli nepřípustným způsobem. S ohledem na skutečnost, že k realizaci vydání musí dojít bezprostředně nebo v relativně krátké době po jeho povolení ministrem spravedlnosti, svěřil posouzení otázky, zda není dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání, ještě před jeho rozhodnutí soudům. Podmínění rozhodnutí o povolení obligatorním rozhodnutím soudu představuje nejvyšší možnou garanci, že realizací vydání nedojde k porušení základních práv a svobod vydávaného. Ministr spravedlnosti v rámci řízení o vydání ani nepřezkoumává ani nenahrazuje rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání a jeho věcnou správností se zabývá pouze s ohledem na možnost využití svého oprávnění předložit věc k přezkoumání Nejvyššímu soudu. Jinak se ale jeho vlastní rozhodování omezuje pouze na zjištění, zda v otázce přípustnosti vydání soud pravomocně rozhodl a zda nenastala některá ze skutečností uvedených v §97 odst. 2 a 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nebo případně jiná skutečnost, která by navzdory uvedenému rozhodnutí představovala právní překážku povolení vydání. Ministr spravedlnosti je rovněž oprávněn nepovolit vydání i v případě, kdy soud vyslovil jeho přípustnost. Smysl tohoto uvážení se však omezuje především na zohlednění politických aspektů vydání, které z povahy věci nemohou být předmětem soudního rozhodování (srov. např. usnesení ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 3131/18).
11. Ústavní soud opakovaně judikuje, že ministr spravedlnosti nemůže povolit vydání žadatele o mezinárodní ochranu do doby, než bude pravomocně skončeno řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany [srov. stanovisko ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (262/2013 Sb., ST 37/70 SbNU 619), nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (N 160/70 SbNU 477), nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1924/18 (N 51/93 SbNU 183) aj.]. Vydání žadatele o mezinárodní ochranu před pravomocným ukončením řízení o jeho první žádosti by tak bylo porušením jeho ústavně zaručených práv, a to bez ohledu na to, zda by toto řízení o první žádosti bylo vedeno v České republice či v jiném členském státě Evropské unie.
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud již ve shora citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 3147/21, kterým přezkoumal rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání stěžovatele do Tuniské republiky, uvedl, že Francouzská republika vyjádřila ochotu přezkoumat stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany a převzít jej k jejímu vyřízení na své území, ale že podle zprávy Ministerstva vnitra České republiky ze dne 20. 12. 2021 lhůta pro toto převzetí skončila nejpozději dne 1. 4. 2022. V této lhůtě nemohl být stěžovatel předán příslušným orgánům Francouzské republiky, jelikož se nacházel v předběžné vazbě, a to od 26. 2. 2021. Dne 1. 7. 2021 sice podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, která však byla usnesením krajského soudu ze dne 26. 1. 2022 sp. zn. 11 Nt 201/2021, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 16. 2. 2022 č. j. 2 To 12/2022-379, zamítnuta. Z těchto důvodů Ústavní soud předchozí podanou stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz sub 4 shora).
13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím ministra spravedlnosti České republiky o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Tuniské republiky došlo k porušení základních práv stěžovatele.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. O odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samotné rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu