ECLI:CZ:US:2022:1.US.2638.22.1
sp. zn. I. ÚS 2638/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2022 č. j. 36 Co 233/2022-405 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2022 č. j. 23 C 47/2020-381, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody. V řízení o své žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení 188 897,64 Kč podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 12. 2021 č. j. 36 Co 302/2021-308. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za podání dovolání ve výši 14 000 Kč, na což stěžovatel reagoval návrhem na osvobození od soudního poplatku.
3. Obvodní soud návrh stěžovatele zamítl napadeným usnesením. Obvodní soud stěžovatele neosvobodil od soudního poplatku, protože si stěžovatel svým vlastním zaviněním nemůže opatřit zdroj obživy. Obvodní soud přihlédl zejména k tomu, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání trestného činu a tedy vlastní vinou. Stěžovatel nedoložil, co brání jeho pracovnímu zařazení ve výkonu trestu. Tvrdí sice, že mu brání zdravotní indispozice, avšak doložil toliko, že před deseti lety utrpěl zranění ruky. Žádným způsobem nedoložil svá tvrzení o invaliditě a epilepsii. Stejně tak není dostatečnou okolností, že je stěžovatel v úpadku.
4. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení obvodního soudu. Stěžovatel nadále neprokázal, že byl vyloučen z výdělečné činnosti ve výkonu trestu. Z doložených podkladů stěžovatelem se podává, že poslední pracovní odměna mu byla vyplacena v roce 2020. Stěžovatel je podle posudku z roku 2010 ze 45 % invalidní, přičemž důvodem invalidity není stěžovatelem tvrzený úraz ruky. Z výměnného poukazu vězeňského lékaře z roku 2016 se podává, že vězeňský lékař stěžovateli tehdy zakázal trvale vykonávat na ubytovně brigádnické práce. Ze znaleckého posudku z roku 2020 se dále podává, že stěžovatel v roce 2016 utrpěl zranění ruky a její operace proběhla de lege artis. Městský soud zdůraznil, že z posudku o invaliditě lze seznat toliko to, že tehdejší nepříznivý zdravotní stav stěžovatele je důsledkem drogové závislosti, podstoupené operace žaludku po spolknutí držadel lžíce a "demonstrativního pokusu o TS". Stěžovatel nijak nedoložil, že nyní nemůže ve výkonu trestu vykonávat i méně fyzicky namáhavou výdělečnou činnost. Neuvádí, jaké má vzdělání, čím je vyučen, jakou má pracovní historii, jak se snažil do pracovního procesu zapojit. Není dále zřejmé, z jakých prostředků stěžovatel hradí náklady na své právní zastoupení, protože zjevně nejde o zastoupení hrazené z veřejných prostředků.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím své žádosti o osvobození od soudního poplatku. Tvrdí, že eviduje 32 závazků po splatnosti. Byl zjištěn jeho úpadek, který je řešen oddlužením. Je proto zřejmé, že se snaží "dát svůj život do pořádku". Stěžovatel nemůže upřednostnit určité věřitele. Dále, stěžovatel zdůrazňuje, že podle doloženého znaleckého posudku v oboru chirurgie utrpěl v roce 2016 zlomeninu okovce kosti loketní, která ještě v roce 2020 omezovala hybnost levého lokte a svalovou sílu. Vězeňský lékař Věznice Rýnovice mu nadto dne 4. 10. 2016 trvale zakázal všechny brigádnické práce. Stěžovatel dále doložil posudek o invaliditě a "sdělení o nemožnosti operace" ze dne 23. 2. 2022 primáře Věznice Praha - Pankrác, ze kterého se má podávat, že zlomenina není nadále doléčena. Stěžovatel zdůrazňuje, že nelze přijmout argument k zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku toliko s tím, že žadatel je ve výkonu trestu vlastní vinou. Znamenalo by to pak, že žádný odsouzený by nikdy neměl právo na osvobození od soudního poplatku, což je absurdní. Povinností soudů je při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlížet k současné situaci žadatele, nikoli hodnotit nejistou budoucnost či okolnosti minulé. Stěžovatel byl nadto přijat rozhodnutím ze dne 7. 7. 2022 ke studiu na Středním odborném učilišti ve S. Je proto nyní při studiu vyloučeno, aby měl příjem z výdělečné činnosti. Nelze mu klást k tíži, že se nyní připravuje na výstup z výkonu trestu v roce 2025.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ve věci stěžovatele jde o osvobození od soudního poplatku. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že výsledek řízení o osvobození od soudních poplatků, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel, vykazovala-li by rozhodnutí obecných soudů prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo nevyplývalo-li by z rozhodnutí žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) či ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy řádně vedeného soudního řízení [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
9. Stěžovateli je třeba v obecné rovině přisvědčit v tom, že při rozhodování o osvobození od soudního poplatku osob ve výkonu trestu odnětí svobody se soud může dopustit tzv. kvalifikovaných vad, je-li jeho rozhodnutí o zamítnutí osvobození od soudních poplatků založeno na závěru, že, zjednodušeně řečeno, právo na přístup k soudu končí za mřížemi věznice. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (N 30/88 SbNU 431) totiž platí, že nepřiznají-li obecné soudy účastníkovi, který se nachází ve výkonu trestu, osvobození od soudního poplatku s argumentací, že se ocitl v nepříznivé situaci bez příjmu v důsledku své trestné činnosti, porušují tím právo účastníka řízení na přístup k soudu. Nelze rozlišovat účastníka podle povolání či profese. Obecné soudy mají naopak při posuzování opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů, tedy nikoli minulých či budoucích.
10. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, je pravdou, že napadená rozhodnutí obsahují obdobné úvahy, a to, že stěžovatel se do nepříznivé majetkové situace dostal toliko vlastní vinou, protože spáchal trestnou činnost, za kterou je odsouzený. Takové úvahy je proto třeba odmítnout jako nesouladné s právem stěžovatele na přístup k soudu. Jak se však dále podává zejména z napadeného usnesení krajského soudu, pro obecné soudy nebyly uvedené úvahy rozhodné; zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku na uvedených závěrech nespočívá. Městský soud zkoumal, jaká je aktuální majetková situace stěžovatele, tj. zda nyní existují objektivní překážky pro jeho pracovní zařazení ve výkonu trestu. Pro městský soud bylo rozhodné, že stěžovatel nedoložil, že není objektivně schopen provádět výdělečnou činnost i ve výkonu trestu. Uvedené úvahy přitom s nálezem sp. zn. II. ÚS 3112/17 nekolidují. Ústavní soud v minulosti přijal obdobné úvahy jako ústavně konformní, a to i v konfrontaci se závěry uvedeného nálezu (viz např. bod 10 usnesení ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 2074/18 či obdobně bod 13 usnesení ze dne 24. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 2965/18 a bod 5 usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 975/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ani další kvalifikovaná pochybení Ústavní soud v úvahách obecných soudů neshledal. Obecné soudy se s argumentací stěžovatele náležitě vypořádaly. Jde-li o zákaz brigádnických prací vyslovený vězeňským lékařem a posudek o invaliditě, městský soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč uvedené nepovažuje za dostatečné směrem k objektivní nemožnosti stěžovatele pracovat. Vycházel přitom zejména z toho, že jde o zdravotní stav stěžovatele několik let nazpět a že stěžovatel rovněž nedoložil, že nemůže vykonávat fyzicky méně namáhavou práci. Takové úvahy Ústavní soud excesivními neshledává. Městský soud dále zdůraznil, že tvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech nejsou důvěryhodná, protože není zřejmé, z čeho hradí náklady právního zastoupení. Obdobné úvahy Ústavní soud považuje za legitimní (srov. usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 3607/18) a stěžovatel na ně věcně v ústavní stížnosti nijak nereaguje (ostatně i podle plné moci přiložené k ústavní stížnosti je stěžovatel svému právnímu zástupci povinen zaplatit odměnu a složit přiměřenou jistotu).
12. Jde-li konečně o tvrzení stěžovatele o jeho studiu, je zřejmé, že obdobné tvrzení v předcházejících fázích řízení nevznesl, o čemž ostatně svědčí skutečnost, že rozhodnutí o přijetí ke studiu bylo vydáno po vydání napadeného usnesení městského soudu. Obecným soudům proto lze stěží vytýkat, že se s uvedeným tvrzením nevypořádaly. Uvedená skutečnost nadto nevypovídá nic o tom, proč stěžovatel nemohl pracovat před přijetím ke studiu. Ústavní soud proto neshledal důvody revidovat rozhodnutí soudu o soudních poplatcích s ohledem na vlastní ustálenou zdrženlivost k dané problematice; o exces obecných soudů nejde.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu