ECLI:CZ:US:2022:1.US.270.22.1
sp. zn. I. ÚS 270/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti MAX stavební a.s., se sídlem Buštěhrad, Kladenská 683/72, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Praha 6, Západní 31, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021 č. j. 30 Co 6/2021-493 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2021 č. j. 23 Cdo 3415/2021-544, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výše označenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29. 7. 2020 č. j. 213 C 40/2017-330 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení 194 245,41 Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny za provedené dílo na základě smlouvy o dílo a jejího dodatku, jejímž předmětem byly stavební úpravy a vestavba podkrovních prostor (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 258 599,50 Kč (výrok II.)
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že výše nákladů činí 190 709,60 Kč; jinak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v části směřující proti rozhodnutí ve věci samé odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. a v části směřující proti výroku o nákladech řízení jej odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí. Konkrétně polemizuje s prováděním a hodnocením důkazů ve vztahu k interpretaci předmětné smlouvy o dílo. Především tvrdí, že skutkové závěry odvolacího soudu postrádají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a jsou v přímém rozporu s některými provedenými důkazy, některé jí navržené důkazy nebyly provedeny. Namítá dále nesprávné posouzení svého nároku na zaplacení po dokončení díla v rozsahu provedených prací, a to bez ohledu na skutečnost, že objednatel opakovaně odmítl dílo převzít. Stěžovatelka dále polemizuje se způsobem zadání a provedení znaleckých posudků a tvrdí, že byly zaměřeny na otázky netýkající se podstaty sporu, tj. ohodnocení již provedených prací, ale pouze na tvrzené vady díla. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť neoznačila judikaturu, od níž by se mohl odvolací soud odklonit, ani nevymezila příslušnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o část dovolání, v níž stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, dovolací soud jej v této části odmítl podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu