ECLI:CZ:US:2022:1.US.2725.22.2
sp. zn. I. ÚS 2725/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Miroslavem Chupáčem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 498/2022-740 ze dne 13. července 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 116/2021 ze dne 27. ledna 2022 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 4/2021-582 ze dne 19. října 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku ve věznici s ostrahou podle §56 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, povinnost nahradit zaměstnavateli poškozené škodu 6 192 Kč, poškozené 19 972 Kč a odčinit nemajetkovou újmu náhradou ve výši 200 000 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody i nemajetkové újmy odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o náhradě škody poškozené a způsobu výkonu trestu odnětí svobody; nově zařadil stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, uložil mu povinnost nahradit poškozené škodu 19 972 Kč a odčinit nemajetkovou újmu náhradou ve výši 100 000 Kč, v ostatním odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a nesprávnou právní kvalifikaci skutku, kterého se měl dopustit.
3. Podle stěžovatele závěr nalézacího soudu o způsobení těžké újmy na zdraví poškozené vycházel ze znaleckého posudku, který však sama znalkyně u hlavního líčení revidovala konstatováním, že ji poškozená zřejmě klamala při popisu obtíží, a v důsledku toho by již neoznačila poruchu jako středně těžkou, ale jen lehkou. Za této situace měl nalézací soud nechat znalecký posudek minimálně doplnit, případně zadat vypracování revizního znaleckého posudku, aby bylo možné zjistit skutečnou intenzitu posttraumatické stresové poruchy; neučinil-li tak, neobstojí závěr o těžké újmě na zdraví [kvalifikační znak §185 odst. 3 písm. c) trestního zákona]. Přestože obecné soudy nemají samy přehodnocovat odborné závěry znalců, neakceptoval nalézací soud odborné vyjádření znalkyně a sám vyslovil závěr o těžké újmě. Posouzení věci je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, byla porušena presumpce neviny i právo na spravedlivý proces; tato pochybení nenapravily odvolací ani dovolací soud.
4. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení nebyly shromážděny důkazy, které by nepochybně svědčily o jeho vině; v situaci existence tvrzení proti tvrzení uvěřily obecné soudy poškozené, jejíž výpověď však měla být s ohledem na výše uvedené hodnocena jako méně věrohodná. Na těle poškozené nebyly zjištěny žádné stopy násilí ani stopy DNA stěžovatele, které by měly bezprostředně po činu existovat, proběhlo-li by znásilnění tak, jak je poškozená popsala. Za tohoto stavu věci existují důvodné pochybnosti a bylo na místě aplikovat pravidlo in dubio pro reo.
5. Stěžovatel namítá rovněž nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť ze svědeckých výpovědí je patrné, že v době stíhaného jednání byl silně opilý (neznámé množství Tullamore, 1 litr Tuzemáku, 10 piv 12o) a nic si nepamatuje. Podle znaleckého posudku trpěl akutní intoxikací alkoholem (diagnóza F 10.0), a proto mělo jednání být posouzeno jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 trestního zákoníku.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
7. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která reálně a negativně působí na základní práva nebo svobody. Ústavní soud proto zasáhne jen tehdy, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo jsou projevem svévole či libovůle.
8. Z rozsudku nalézacího soudu jsou patrné okolnosti, za nichž se stěžovatel dopustil stíhaného jednání, především z reakce poškozené a ze znaleckých posudků vypracovaných na stěžovatele i na poškozenou. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, trpí poškozená v důsledku jednání stěžovatele posttraumatickou stresovou poruchou a její nejtěžší omezení (těžká újma na zdraví) existovalo v době pracovní neschopnosti. V rozsudku je popsána i reakce znalkyně na fotografie předložené stěžovatelem u hlavního líčení, na nichž je poškozená v době po ukončení pracovní neschopnosti ve společnosti dalších osob, k nimž znalkyně uvedla, že ji poškozená zřejmě klamala, když jí sdělila, že s ohledem na svůj stav nikam nechodí; v tom případě by nedospěla k závěru, že jde o poruchu středně těžkou, ale kvalifikovala by ji jako lehkou. Domnívá se však, že míra zachyceného chování je minimální a byla-li ve společnosti s manželem, mohlo jít o snahu překonat trauma (str. 13 rozsudku). Obdobně vyznívá i přímá výpověď znalkyně v protokolu z hlavního líčení (č. l. 557 verte), při němž uvedla, že jde o tzv. paradoxní situaci "otužování", kdy se člověk snaží vystavovat situacím, kterých se bojí. Současně vypověděla, že porucha poškozené přetrvávala ještě jedenáct měsíců po činu, je zjevně na ústupu, nejde však přesně stanovit, kdy odezněly těžké projevy; nové vyšetření poškozené znalkyně nepovažovala za potřebné.
9. Povaha, délka trvání a intenzita posttraumatické stresové poruchy, je otázka expertní, kterou vymezí znalec, ovšem závěr o těžké újmě na zdraví je otázkou právní, a proto o ní rozhoduje soud. Podle §122 odst. 2 písm. i) trestního zákona jde o těžkou újmu na zdraví, trvá-li vážná porucha minimálně šest týdnů; takže tato podmínka byla naplněna. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že v případě poškozené trvala porucha v intenzivní podobě po dobu její pracovní neschopnosti, tedy více jak sedm týdnů. Obecné soudy na základě více provedených důkazů důvodně vyslovily závěr, že u poškozené vznikla těžká újma na zdraví. Právní kvalifikaci nalézacího soudu potvrdily jak soud odvolací (odst. 6), tak zejména Nejvyšší soud (viz odst. 32-36 usnesení) a své závěry vyslovily zcela v mezích svých kompetencí. K právě uvedenému a k námitce stěžovatele s tím související lze odcitovat například z nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013: "Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů."
10. Situace "tvrzení proti tvrzení" není u trestného činu znásilnění neobvyklá, obecné soudy proto vycházely i z dalších důkazů - svědectví osob o stavu poškozené poté, co bosá utekla z domu stěžovatele, i z věcí zanechaných na místě činu. Tvrzení poškozené nebylo osamělé a jeho věrohodnost nebyla snížena. Předkládá-li stěžovatel svoji alternativu skutkového děje založenou na neexistenci dalších možných stop (DNA), nejde bez dalšího o objektivní pochybnosti, pro které by bylo na místě aplikovat princip in dubio pro reo.
11. Obecné soudy se rovněž zabývaly příčetností stěžovatele, kterou posuzovaly i na základě jeho zkoumání znalcem; sama skutečnost, kdy si stěžovatel v důsledku akutní intoxikace alkoholem nic nepamatuje, není důvodem pro závěr, že byl nepříčetný ani pro změnu právní kvalifikace
12. Stěžovatel opakoval svou obhajobu v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti, přestože se s ní obecné soudy vypořádaly. I z toho je patrné, že mu nebylo znemožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu - nebylo porušeno právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nebyla-li jeho obhajoba bezvýhradně akceptována, nejde o porušení základního práva, které poskytuje záruku, jak a podle jakých pravidel bude soudní řízení probíhat, nezaručuje však úspěch v řízení. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), která vyplývá z principu in dubio pro reo, zaručuje, že stíhaná osoba bude považována za nevinnou, nebyla-li pravomocným rozsudkem její vina vyslovena. V projednávané věci se obecné soudy věcí důkladně zabývaly a vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu bez důvodných pochybností. V řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu